Včerejší den byl nádherný. Sluníčko se občas skrylo za rozšafnými mráčky, některé se dokonce snažily tvářit i poněkud potemněle, tu a tam zafoukal chrabrý větřík, jenž poněkud ochabl, když jsem se ponořil do útrob Prokopského údolí. Už jsem tudy kráčel mnohokrát, ale tentokrát jsem v plné síle pocítil Máchův Máj. Mácha ale tudy nejspíš nikdy nechodil, zato zde prý kdysi poustevničil svatý Prokop pokoušený ďáblem. O jeho jeskyni jsem věděl, jenže v tomto rozpoložení jsem se rozhodl, že ho pro tentokrát pokoušet nebudu, a tak jsem se té jeskyni vyhnul širokým obloukem. Když jsem téměř na konci cesty procházel pod vysokými oblouky Pražského Semmeringu, slunce definitivně převzalo svoji vládu a já jsem si vzpomněl na báseň od Charlese Baudelaira, která se jmenuje stejně jako to slunce.
Lucifer
Po starém předměstí – kde mnohá žaluzie
v zchátralém baráku neřesti tajné kryje,
když kotouč slunce plá a žhne jak zběsilý
do města, do polí, do střech i obilí –
chodívám – do šermu své fantazie vnořen –
a větřím všude rým, kde náhodou je stvořen,
klopýtám o slova jak o dlažbu, kdo pil,
a na verš narazím, o němž jsem dávno snil.
Sluncem se odpaří starosti jako dýmy,
med úly naplní a mozek spolu s nimi,
náš otec živitel, nepřítel bledniček,
probouzí ponravy i květy růžiček.
Sluníčko působí mladistvě na kulhavce,
dělá tak veselé, tak sladké mladé žabce,
poroučí žatvě růst a žni v srdci zrát,
jež nesmrtelně chce vždy kvést a rozkvétat.
Když jako básník jde a proplétá se městy,
zkrášlí i nejnižší los věcí vedle cesty,
jako král bez sluhů, jenž zapřen zůstat chce,
navštíví špitály stejně jak paláce.
10.05.2014, 01:10:14 Publikoval Luciferkomentářů: 8