.:: Neviditelný čert ::.

Psychedelická

rubrika: Poetický koutek

(Morfogeneticky nepoetická)

Noc už byla tak zohavena, že lépe jsem se cítit nemohl. Šavlozubý tygr, jehož jsem kdysi dávno, když jsem se ještě bál nočního zohavení, zakoupil v zakázaném antikvariátu, se ke mně přitulil asi jako hladová chobotnice po amputaci všech chapadel. Z hořčičné sklenky jsem mu dal napít koncentrovaného absintu lehce líznutého vyjetým motorovým olejem a okořeněného výtažkem zkapalněného brusinkového koláče, což jeho tulení ještě více inaugurovalo, navzdory všemu, co jsem ještě měl v plánu, že jsem ho zametl pod tisíciletou pohovku, na níž jsem poslední staletí s příchodem každé noci podřimoval za účelem přípravy svého nezbedného spánku.

Povstal jsem z pohovky, která zaúpěla velmi lichotivým způsobem, z něhož by každý umrzl i na vrcholu léta v tropických krajích, a zamířil ke dveřím na lodžii, obdařenou sušícími se panožkami, jelikož jsem byl obdařen nutkavým pocitem, jenž se až tak moc nelišil od svrbění po pádu do neudržovaného záhonu kopřiv, že po všech těch staletích podřimování na konvulzivně zcepenělé pohovce musím pohlédnout na noční oblohu.

Když jsem se v papučích po nějakém svém dinosauřím prapředkovi došoural až na palubu lodžie, byl jsem zralý na psychedelický inkubátor. Paluba oné bezpochyby nejbláznivější lodi, na níž jsem kdy stál, anebo jen tak postával, se pohupovala jako skupinka nezletilců při poslechu patologických rytmických zvuků morfogenetické onanie. Ten třas byl tak neotřelý, že kolíčky z panožek napadaly do mých papučí a celé to zohavené divadlo se proměnilo v patetické časotřesení.

Náhle jsem uviděl sebe, jak kráčím do základní školy, na zádech mám školní aktovku, z níž kouká opelichaný plyšový medvídek s jedním očičkem, a kolem se potácejí mlžné mátohy, které se mi snaží vnutit dle jakéhosi ničím nevyvratitelného názoru pubertálně zamrzlých ideologů, že opelichaný medvídek s jedním očičkem je nepřípustný. Pak došlo k dekontaminaci tohoto zamrzlého výškrabku z dob, o nichž jsem velmi potentně pochyboval, že jsem je vůbec zažil, a já se ocitl v krabici od kýmsi vyleštěných bot, v níž jsem se měl ještě více vzdělat.

Něco tu nehrálo, ale paluba se znovu zhoupla a odněkud zdálky jsem uslyšel zuřivé kvičení jakýchsi neuropatologických školitelů, kádrových prznitelů, sebestředných paranoiků a podobně duševně vykastrovaných všehoprznitelů. Další výjevy pak následovaly jako v neuvěřitelně komicky urychleném papundeklovém panoptiku, dokud se to časotřesení neproměnilo v naprosté roztřesení…

Bylo šílené horko, a přesto jsem se zimničně třásl na palubě své životní lodžie, která se už nepohupovala ani po dopadu jednoho jediného mravence. Na zohavené noční obloze jsem uviděl červené světélko, které se zprvu pohybovalo jakoby v koridoru, v němž se blíží letadla k přistání na nejbližším letišti. Jenomže se pohybovalo až příliš moc pomalu a směr svého pohybu začalo měnit – tam, nebo onam, dopředu, dozadu, někam a možná i nikam.

„Kudy tedy ještě?“, optal jsem se sám sebe zimničním hlasem, jenž se pozvolna začal ohřívat až na teplotu aktuální tropické ambivalence, která mi naznačovala, že bych se měl vrátit ke své tisíciletími obhospodařené pohovce, abych svá staletí naprosté ohavnosti mohl ještě alespoň nějakou chvíli prodloužit.

Ne. V té chvíli udeřila nečekaná bouřka. Pod pohovkou se probudil můj nesmyslně zatracený a stále ještě nevypelichaný plyšový šavlozubý tygr, a v psychedelických krůpějích nepoetického morfogenetického pole všech možných příčin a následků jsem usnul, bez dinosauřích papučí, kolíčkovaných panožek a mým věrným tygrem rozcupované pohovky, abych se ráno znovu probudil, na téže, avšak znovu uklizené palubě své lodi.

Tygr

Tygře, tygře, ohnivou

září svítíš lesní tmou!

Kdo ten nesmrtelný byl,

že z ní tvůj souměr sestrojil?

V kterých hlubinách či nebesích

hořel oheň očí tvých?

Kdo opovážil v let se dát,

rukou tam ten oheň brát?

Kdo v tvém srdci svalů sval

uměním a silou spjal?

Čí mocná ruka mohla vzít