Červenec se rozběhl příliš zdivočelým klusem, jako splašený kůň, a tak je třeba přitáhnout jeho otěže. Když jsem nad tím dumal v nedělním tom čase, tu náhle se mi zčista jasna vybavilo 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida, jejichž autorem je Vítězslav Nezval.
Lucifer
Už je tomu mnoho let, kdy jsem se s touto sbírkou poetických balad setkal a ze všeho nejvíc mě fascinovala hned první balada, která oslovuje Françoise Villona v podobě kouzelně tragické celoživotní zpovědi Roberta Davida. V raných letech mého dospívání, kdy jsem se dostával až do surrealistických stavů poetična, jsem tuhle baladu považoval skoro za svoji vlastní hymnu.
Vítězslav Nezval byl skvělým básníkem, leč ve svém životě se nechal unést komunistickými ideály. Zpočátku to nemělo téměř žádný dopad, obzvláště pak v jeho surrealistickém období, na jehož vrcholu vyšlo v roce 1936 toto baladické dílo, pod nímž se podepsal jako Robert David. Jenže po 2. světové válce, kdy se stal velmi aktivním členem KSČ, jeho tvorba upadla do primitivního stavu budovatelské poezie a socialistického realismu. Škoda. V roce 1954 se mu narodil syn, jemuž dal jméno Robert, škoda že nepřidal ještě Davida, ale to by se z toho socialistického marastu musel vrátit zpět do svých surrealistických let. Vítězslav Nezval zemřel čtyři roky po narození syna Roberta, který zemřel v roce 1971.
S první baladou však dnes nepřicházím. V zájmu přitažení červencových otěží jsem zvolil až tu padesátou. Možná též proto, že se už necítím být až tak odvážným studentem, jenž je v zájmu svého romantického jsoucna ochoten ve chvíli, kdy už mu žaludek přestane to všechno kolem trávit, zemřít s nosem v poupěti. Teď už by mi stačila loď jménem Manhattan.
Balada padesátá o námořníkově lásce
Robert David
Byl jednou jeden námořník,
jenž poznal všechny světadíly.
Rád klel, což, byl to jeho zvyk,
jinak byl k lidem roztomilý.
Pil s námořníky, dokud pili,
a rozbil v hádce mnohý džbán,
zvláště když námořníci pili
na lodi jménem Manhattan.
Rackové vydávají křik
a víno teče, vlny kvílí.
Co všecko přijde na jazyk,
když námořník má dlouhou chvíli.
Jsou rusalky, jsou vodní víly,
tak u jedné z nich rozbil stan,
a nakonec se políbili
Než odjeli, vzal kapesník
a zamával těm, kteří zbyli.
Pak vylezl si na žebřík
a nohy se mu podlomily.
Hodiny prý se zastavily
a bylo slyšet zvuky hran.
Už víckrát nedojedeš k cíli
Poslání:
K stáru se člověk často mýlí,
zvlášť když byl světem příliš štván.
Kéž došly by mně moje síly
14.07.2014, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 5