Neviditelný čert

Rozhodl jsem se skloubit tři kratičké básně Viktora Dyka z jeho sbírky Devátá vlna. Možná v tom naleznete jakousi zvláštní stínohru mého předchozího rozjímání, jež se skládá rovněž ze tří částí. Možná ne. Hledejte a ponořte se do těch nejtemnějších hlubin. Můžete naleznout i něco úplně jiného. Anebo vůbec nic. A ty tři stíny se vám po ránu rozplynou a nevrátí se nikdy víc.

Lucifer

Viktor Dyk

To není náhlá katastrofa

To není náhlá katastrofa,

to není vichr, jenž se zdvih‘,

to není orel, který klofá

do útrob Prométheových…

To věci marné jsou a plané

a vůbec prosté tragiky.

A srdce hyne, ubodané

ne mečem, ale špendlíky.

Bez názvu

Někdy tak zvláštně, měkce je ti.

Dost není dálka vzdálená,

bys touže jejím po objetí

svá nerozevřel ramena.

Je k všemu otevřena brána.

Je hračkou pravdě potřít lež.

Nejnebezpečnější je rána,

když vůbec sebe nekryješ.

Potmě

Tenkráte vkročil jsem do jejího pokojíku.

U kamen potmě seděla s rukama zkříženýma.

„Proč rozsvěcuješ?“ usmála se jemně.

„Když světlo zhasnu, mrtví chodí ke mně.“

Zhasl jsem světlo, zatajil dech.

Kroků jsem přece nezaslech‘.

Snad chodí matka krokem nejtišším?

A snad já dosud neslyším?

16.08.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 0