Noční rozmluva

rubrika: Poetický koutek


Nastala noc a já si potřeboval s někým popovídat. Jenže už nebylo toho, s kým jsem chtěl. Jenže už nebyla… Uvažoval jsem, že se přemístím na Hostinu bláznů, ale hodovní společnost, kterou jsem si kdysi vysnil, mlčela jako hrob. Nastala noc, a já na vrcholku svého kopce osaměl. Když tu náhle ve mně explodovala báseň od Františka Hrubína. Adoptoval jsem ji a jejím prostřednictvím začal rozmlouvat s někým, s kým jsem chtěl, ačkoli už tu není…

 

Lucifer


Noční rozmluva

 

František Hrubín

 

– Poprchává noc a stříbro práší

na hnízda, jež naplnila se.

Jsem tu, aby nevěděli vaši

poznáváš mě aspoň po hlase?

 

To jsem já, lásko má,

a to je můj stín!

 

– Tak se mi zdá, že tu ani nejsi,

padá na mne něco teskného,

jak na dítě, jemuž řekli: Hrej si!

A odešli všichni od něho.

 

Slyšíš krev, milý můj?

Šumí úlem hvězd.

 

– A mně se zdá, že tady z nás není

ani jeden, a že na oba

stéká jiná noc a v ní se pění

nezachytitelná podoba.

 

Je to čas, lásko má,

nebo je to smrt?


17.09.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 4         



Komentáře (4)

Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Lucifer
4
Lucifer * 17.09.2015, 19:45:35
Při posledním obědu v Brixenu byla jedna z nich ve váze na stole přímo přede mnou...
Axina
2
Axina * 17.09.2015, 09:00:44
Tenhle článek by se možná ani neměl komentovat. Je to vzpomínání na toho, kdo už není mezi námi, a to je věc velmi soukromá.
Přesto to zkusím. Třeba trochu ulevím od bolesti těm, kteří někoho ztratili před nedávnem a pořád je to hodně bolí. Ostatně - pokud je člověk citlivý, nepřestane to bolet nikdy.
Jsem přesvědčena (intuitivně, bez důkazů, stejně jako o existenci mimozemských civilizací), že smrtí bytí nekončí. Jen se transformuje. A pro útěchu pozůstalých tu je možnost se občas, na malou chvilku, ve snu, setkat těmi, které jsme milovali, a kteří jsou už na druhém břehu řeky, které se z nouze říká čas.
Ten sen bezpečně odlišíte od jiných. Po probuzení ve vás zůstane každý jeho detail. Většinou na vás ve snu dotyčný nemluví. A nedotkne se vás. Jen se usměje a odejde... Představuji si, že ho stojí značné úsilí, aby překonal bariéru, která ho od nás, živých, dělí. Ale udělá to z lásky k vám.
Jednou, až přijde váš čas, bude stát na tom druhém břehu řeky a bude tiše a laskavě sledovat, jak se k němu přibližujete.

Tichým krokem vcházím do zahrady
sem každý jednou přijít musí
až plamen života se zdusí
ten kdo věřil, nemusí bát se zrady
Axina
1
Axina * 17.09.2015, 08:53:58
Tenhle článek by se možná ani neměl komentovat. Je to vzpomínání na toho, kdo už není mezi námi, a to je věc velmi soukromá.
Přesto to zkusím. Třeba trochu ulevím od bolesti těm, kteří někoho ztratili před nedávnem a pořád je to hodně bolí. Ostatně - pokud je člověk citlivý, nepřestane ho to bolet nikdy.
Jsem přesvědčena (intuitivně, bez důkazů, stejně jako o existenci mimozemských civilizací), že smrtí bytí nekončí. Jen se transformuje. A pro útěchu pozůstalých tu je možnost se občas, na malou chvilku, ve snu, setkat těmi, které jsme milovali, a kteří jsou už na druhém břehu řeky, které se z nouze říká čas.
Ten sen bezpečně odlišíte od jiných. Po probuzení ve vás zůstane každý jeho detail. Většinou na vás ve snu dotyčný nemluví. A nedotkne se vás. Jen se usměje a odejde... Představuji si, že ho stojí značné úsilí, ale překonal bariéru, která ho od nás, živých, dělí. Ale udělá to z lásky k vám.
Jednou, až přijde váš čas, bude stát na tom druhém břehu řeky a bude tiše a laskavě sledovat, jak se k němu přibližujete.

Tichým krokem vcházím do zahrady
sem každý jednou přijít musí
až plamen života se zdusí
ten kdo věřil, nemusí bát se zrady
«     1     »