Dnes o půl šesté ráno začíná astronomické jaro. Je to okamžik jarní rovnodennosti, kdy noc a den se takříkajíc dělí půl na půl. Tahle rovnost nastává pouze dvakrát do roka, po celý zbytek ročního času je noc delší než den a naopak. Též půl na půl. V lidském životě nastávají okamžiky, velmi časté, kdy se člověk směje nebo pláče. Ve výjimečných okamžicích tak činí půl na půl.
Pro dnešní první jarní den jsem se chystal vypustit vlastní báseň První jarní střepiny. Sepsal jsem ji v pátek pozdě večer či vlastně už v noci za jízdy metrem na papírek, který jsem měl v knížce. Jízda byla velmi kodrcavá, čemuž odpovídal i tužkový zápis. Báseň nebyla špatná, jelikož jsem měl velmi silnou inspiraci. V sobotu jsem ji však už neměl a to třaslavé písmo se mi nepodařilo dostatečně rozluštit. Jenže touha nějak básnicky zde přivítat jaro mě neopustila. Našel jsem si tedy již zde jednou uvedeného náhradníka.
Lucifer
Smích a pláč
(Oko dokořán, srdce dokořán)
Lawrence Ferlinghetti
Směju se když slyším jak říkám co říkám
když kráčím ve své jeskyni těla
Musí být místo
musí být místo
kde všechno je světlo
Ó Rámo
Audiarte ó Audiarte
tančící Šivo ty drahý
tvá tvář letí napříč nebem
Směju se když říkám co říkám
Každý jsme lampa
lampa v níž hoří líh duše
planoucí lucerna
lampa místo za ohybem cesty
kde všechno světlo je
Směju se a pláču
s maskou slz
a rozesmátou tváří
Směju se a pláču když slyším jak říkám co říkám
Má rozesmátá tvář
a maska slz
nutí mě smát se a plakat když slyším jak zpívám co říkám
poněvadž přece musí být místo
20.03.2016, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 1