Pýcha

rubrika: Poetický koutek


Honza


Zdálo se mi má milá o tobě
Šli jsme spolu podél řeky
Ty jsi mlčela a já též
A trvalo to věky

 

Slyšel jsem že v duchu křičím
Ty jsi taky nebyla zticha
Ani ses na mě nepodívala
To je ta naše pýcha

 

Nebyl jsem rád a ty též
Že zatímco řeky plynou
Obíráme se společně
Já tvojí a ty mojí vinou

 

Pak jsem už nevěděl kudy kam
Sen se další zrodil
Zdálo se mi že mám namále
A tak jsem tě tam hodil

 

Vyplulas a řeka tě unášela do dálky
Koukala z tebe jen hlavička
Já byl větší a větší
A tys byla konečně maličká


komentářů: 2         



Komentáře (2)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

2
hafka (neregistrovaný) 25.01.2010, 22:34:03
Mi taky, jen ta voda byla trochu studená...

1
Kopecký (neregistrovaný) 25.01.2010, 18:14:40
Představujeme si, že stárnutí je něco jako hromadění vyrovnanosti, moudrostí, definovala bych to spíš jako vršení tíhy prožitků, smutků, zkušeností... a ta hromada se stává někdy nesne- a neunesitelnou, bolí z ní hlava, kříž, ramena a občas je slyšet i drcení kostí. Vršení má svou mez, nastane chvíle, kdy je třeba ubrat, kus z té tíhy odložit... třeba psaním, skládáním muziky... nebo jen vědomým čučením doblba, občasným vypnutím sebesama.
(Mi se Honzo tahle básnička líbí.)

«     1     »