Neviditelný čert

Kdysi jsme ve škole dostali domácí úlohu – napsat jarní úvahu. Tak tady jedna je. Je to "pohled" do okýnka přírody a neustále se opakujících příběhů…

Astra (Tahiti)

Nebe si na sebe vzalo plášť barvy plechu

 a v hladině řeky si zobrazilo tvář.

 Vítr ulehl pod smuteční vrby,

 mrtvá ryba pomalu plynula s proudem,

 který přičesával pobřežním kamenů vlasy z trav,

 a tiché dusno zalézalo pod vymleté břehy.

 Břehule s křikem odvanuly do hnízd,

 z dálky se píšťala vlaku přinesla údolím.

 Podvečerní bouře zaduněla

 do skloněných vrchů.

 A v lese se rozhlížely

 ty nejvyšší borovice

 odkud vítr vane mračna.

 Strážné topoly očekávaly budoucí příval

 a kmínky nezkušených osik

 oddaně podlehly chvění svého listí.

 Větve jabloní naposledy pohoupaly květy

 a odkvetlé višně mateřsky přehlížely

 svoje budoucí pokolení. Jen nízké osení si nechalo bezstarostně cuchat ježka.

 Mladý slepýš spěšně vrtal svým tělem tunel v trávě,

 shánlivá včela obalená pylem spěchala k úlu

 a kulatý čmelák se pozvolna přitrouble zpíjel v omamném květu kopřivy.

 Vyleštěná voda chladně hleděla modrošedýma očima do očí nebe.

 Vítr přiběhl znenadání, vyšlehl blesk, uhodil hrom, veliké kapky pobily hladinu lesklými nýty.

 Řeka vydechla.

 Proud zrychlil běh a voda bičovaná větvemi jindy pokorných vrb

 rozstřikovala se po vyprahlém kamení.

 Večerem zahučel milenec bouře.

 Roztřepené mraky se rozplývaly,

 okna modrého nebe hlásila, že slunce zapadá daleko,

 a jižní vítr, učedník větrů, melancholicky smetal z cest hromádky spadaných květů.

 Tráva se narovnávala, osika setřásala z listí slzy strachu

 a habr pyšně nesl korunu nad vymytou břízou.

 Řeku oslepil jíl.

 V nastalé noci zabručel chroust,

 netopýr bez hlesu vyletěl na lov,

 květiny na louce zavřely do svých hlav unavené brouky

 a letošní zvědavá myš vykulila do tmy ostražité oči.

23.04.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 15