Děsivěnka

rubrika: Pohádky


Okurková sezóna pokračuje, léto opět kulminuje, plodný podzim stále v nedohlednu, a tak jsem se rozhodl, že doplním pohádkový koutek. Pohádka, která bude následovat poté, až opustíte perex, však tentokrát bude mírně řečeno nezvyklá, takže kdo si zvykl na ty zvyklé, toho předem varuji. Relativně nedávno jsem tady už měl psychedelickou básničku, nyní se tedy pustím do psychedelické pohádky a citlivějším povahám doporučuji, aby si ji radši ani nečetli. Chápu, že i ty nejcitlivější povahy budou mít po tomhle úvodním proslovu i přes varování nutkání přeci jenom do té pohádky nahlédnout. Pokud tomu tedy neodoláte, připravte si alespoň nějaké uklidňující kapky, popřípadě nápoj s obsahem resveratrolu, usaďte se do nějakého pohodlného křesílka a ještě, než překročíte hranici perexu, upadněte alespoň na chvíli do jakéhokoli meditačního stavu. Nedávno jsem někde četl, že Číňani vymysleli nový meditační způsob, při němž si položíte na hlavu klacek. Takže klacek na hlavu, ne do ruky.

Lucifer


V jednom úžasném království někde na konci jakési metagalaxie se královi Děsivému přibližně patnáctému, který se svou manželkou dlel na zámku Děsivec, konečně narodilo dítě, které evidentně vykazovalo znaky ženského rodu. Ono se to ve skutečnosti narodilo jeho manželce, král k tomu dal pouze popud, a ta byla svým způsobem také Děsivá, ale její řadové číslo si už nikdo nepamatoval. Dokonce ani její babička, jež se po narození tohoto dítěte zhůvěřile odkýblovala do ještě vzdálenější metagalaxie.

Král Děsivý zhruba XV. se po poradě se svými poradci, královským komořím, hvězdopravcem, psychiatrem, bylinkářkou, vizionářkou a pediatrem rozhodl, že toho tvora, své první a zřejmě poslední dítě, označí visačkou "princezna", a do jejího rodného listu poručil zapsat jméno Děsivěnka.

Když princezna Děsivěnka poprvé rozprostřela své teleskopické oči a spatřila své geneticky doložitelné iniciátory, zařvala hlasem tak děsivým, že v nejbližší hospodě v podzámčí explodoval sud s bujarým pivním mokem a většina osazenstva této putyky se v tom zmatku málem utopila. Na základě tohoto efektu se královský pár rozhodl vyhovět radě dvorního psychiatra a Děsivěnku bez pardonů nechal umístit do železobetonem chráněné komůrky na vrcholu nejvzdálenější zámecké věže a dveře nechal zalepit lepicí páskou navlhčenou roztokem semtexu. Aby se Děsivěnka úplně nezbláznila, přidali ji do komůrky mouchu, žábu, pavouka a čápa, a ve dveřích nechali vybudovat silovým polem chráněné okýnko, jímž byla Děsivěnce dodávána potrava a nějaké to pitivo.

Když byl transport Děsivěnky ukončen, všichni poddaní i nepoddaní tohoto úžasného království si nejen oddychli, ale dokonce se i téměř zhůvěřile zaradovali, protože Děsivěnka byl takříkajíc upozaděna, ba přímo odkloněna, načež byl vyhlášen mimořádný královský svátek a všichni se zpili přinejmenším do němoty. Druhého dne pak byl vyhlášen Den výjimečného klidu, aby se nikdo nemusel po tom všem ztěžka odpotácet do rachoty.

A v té tak vzdálené věži, v její nejvýše položené komůrce, Děsivěnka pak nějakou dobu hezky žila, povídala si sama se sebou, pavouk si povídal s mouchou a čáp s žábou. Celá pětice si to velmi esteticky užívala, dny i noci za oknem z neprůstřelného skla míjely takříkajíc jeden za druhým, někdy i druhý za prvním, děsiví občané a dvořané úžasného království se při pravidelném výročí, které nastávalo obden, zpíjeli do ukecanosti, a zdálo se, že už se nic horšího stát nemůže.

Ale stalo se.

Po nějaké dost nezměřitelné době se v blízkosti zámku Děsivec začal potulovat neznámý princ, který na otázku "Jakže se to ty truhlíku vlastně jmenuješ?" odpovídal "Jmenuji se Neděsivěnka a pocházím z království na opačné straně této metagalaxie, které se jmenuje zhruba podobně, ale jak přesně, to jsem po tom neuvěřitelně dlouhém potulování zapomněl, což mě však ani za mák neděsí, a na tu potulku jsem byl vyslán svými rodiči, abych si k sňatku našel nějakou přiměřeně doplňující princeznu, a díky tomu, co jsem zaslechl v nedaleké putyce, mám instinktivně velmi doložitelný pocit, že se tenhle ke mně tak neskonale hodící doplněk někde v jakési místnosti tohoto zámku nachází." Tahle nepříliš kratinká větička ho vždy natolik vyčerpala, že upadl do krátkodobého kataleptického spánku, což ho samozřejmě vůbec nevyděsilo, no a pak zase bez jakékoli psychické újmy pokračoval ve svém nápadnickém hledání.

A nakonec se dohledal.

Když se totiž o jeho přítomnosti dozvěděl královský pár, nepotřeboval už žádného poradce, aby pochopil, že komůrku v té nejvzdálenější věži zámku Děsivec mohou velmi diplomaticky, úsporně, ba přímo výnosně vyklidit.

Pavouk si vzal za manželku mouchu, čáp žábu, Neděsivěnka Děsivěnku, a všech šest pak bylo odkýblováno někam na opačnou stranu metagalaxie, v níž se tento jurodivý příběh odehrál s dobrým koncem, který nečekala ani babička královny Děsivé někde úplně v jiné metagalaxii.

A na závěr mohu říci pouze tohle: Pokud vás, milá čertí dítka, tahle pohádka dostatečně nevyděsila, tak se vybatolte z křesílka, vyžahněte zbytek uklidňujících kapek, popřípadě poslední číši resveratrolu, z hlavy sundejte klacek a odeberte se... však vy víte už kam.


komentářů: 3         



Komentáře (3)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

EvaO
3
EvaO * 16.08.2012, 08:38:45
No, konec dobrý, všechno dobré. Ale já mám ráda pohádky laskavé, i když vlastně ve většině se nějaké ty děsivé situace pravidelně objevují. Tak tady se děsilo průběžně. Vlastně se holka nakonec taky šťastně vdala, hlavně že se pak ocitla hodně daleko od rodné metagalaxie. Rodina si bude vzácnější Smějící se .
Ale v pohádce je vždycky nutno mít i trochu poezie. Tohle holt byla pohádka pro dospělé.

Axina
2
Axina * 16.08.2012, 08:29:59
Děsivě optimistická pohádka Usmívající se
Čekala jsem, že pavouk zlikviduje mouchu, žába pavouka, čáp žábu a Děsivěnka čápa. Případně čápa použije na únik z komůrky ve věži. V nejlepším případě čápa využije na to, aby jí přinesl malou Děsivěnku, asi XVII.
Nakonec to dopadlo moc hezky. Děsivěnka měla kliku S vyplazeným jazykem

Astra
1
Astra * 16.08.2012, 07:29:20
Autor pohádky vykazuje známky dobrého rozmaru, pradoxně i přes to, že Děsivěnka není příliš optimistické čtivo. Pozorný čtenář se však dozvídá, že ani pohádkové postavy nemají ztrácet naději na vhodný způsob života,a nemají nikdy říkat, že nikdy. Čteme-li mezi řádky, musíme si chca nechca uvědomit pádnost pravidla, že láska je láska, že vzniká mezi všemi, i galaxiemi, ve chlévech i na zámcích. Zvoní-li čtenáři při konzumaci pohádky Děsivěnka v pravém uchu, je to známka toho, že i pohádka se může někdy změnit ve slutečný pohádkový život. Komu zvoní v levém, musí ještě chvíli čekat, ale jeho čas určitě též přijde. Komu nezvoní nikde, ten má prostě jen smůlu. Měl by se věnovat malířství a tak saturovat svoje nenaplněné touhy. Dál už nebudu to osvěžující dílko komentovat. Jsem inspirována natolik, že odcházím do světa hledat svoje zděsivělé štěstí S vyplazeným jazykem

«     1     »