Zná to asi každý. Někdy je dobré jen tak si zablbnout, nechat rozpálenou hlavu odpočinout a pustit věty na špacír, ať to dopadne, kam to dojde. Takže nejlépe bez koncepce, jen tak se cákat ve vodopádech myšlenek, mozek si sám najde způsoby. Napíšu pohádku na klasický motiv.
Astra
Jednou se narodila holčička, už odmala byla hodná a přemýšlivá a citlivá ke starým lidem. Maminka si ji oblíkala do červených šatiček, protože červená je barva lásky, a holčička rostla do krásy. Též její IQ narůstalo, takže zvládala už v raném věku práci s PC, měla mobil té nejlepší značky a tak podobně. Říkali jí tedy jak jinak než Červená Karkulka.
Jednou, když měla babička svátek – bylo to na svatou Annu, vyšla Karkulka v chladném ránu za babičkou, která žila v chalupě na pasece v hlubokém lesíku. V košíčku Karkulka nesla plno dobrot včetně bábovky, flašky červeného vína a placatice tuzemáku do čaje. Babička byla rozmarná dáma (to zdědila Karkulka po ní) – žila si na chalupě velmi pohodlně a bylo jí celkem putýnka, co si lidi o ní myslí. Kamarádila se se zvířátky kolem, jen jí trochu lezlo na mozek, že vlk, žijící v kutlochu kdesi opodál vypadá, jako by měl nekalé myšlenky.
Tohleto všechno ovšem Karkulka nevěděla, a tak naprosto bezstarostně capkala po mechu, sbírala tu jahody, tu maliny, tu hřiby, prozpěvovala si Gottovy písně o lásce, a tak byla dobře naladěná. Usedla na pařez a rozhodla se, že si cvakne rumu, byla zvědavá, co to s ní udělá…
Udělalo. Zatočila se jí hlavička kolem dokola a Karkulka šla k zemi. Rozplácla se jak tenká tak krátká, rozhodila ručičky, hleděla do nebíčka a šeptala obláčkům rumová slovíčka. Chvílemi si hodila chrupku a čekala, až vystřízliví, protože babička by se zlobila, kdyby k ní Karkulka přišla nadrátovaná. A co se nestalo – šel kolem myslivec. Švarný chlapec. Viděl rozplácnutou Karkulku, zděsil se a začal holce omývat čelo vodou z nedaleké studánky. Tiše jí šeptal: „Ty jsi tak krásná, Karkulko,“ a z toho bylo i Karkulce patrné, že k ní myslivec chová nejeden cit. Byla ohromena jeho citlivostí, ještě nikdy nic podobného nezažila. Dělala rafinovaně, že spí, ale bděla a horoucně si přála, aby to nikdy neskončilo.
Konečně si dovolila otevřít svoje blankytně modré oči a smyslně zastřeným hlasem tiše zašeptala: „Myslivečku, kde ses tady vzal?“ Mysliveček se radostně rozesmál, přitom ukázal nádherně vybělený chrup a hladě Karkulčinu tvářičku pronesl: „Šel jsem po stopách tvých střevíčků, moje lásko. Už dávno jsem si tě vyhlédnul a do tebe se krutě zamiloval.“ „My se budeme mít rádi, myslivečku?“ pravila už vystřízlivělá Karkulka, „to bude krása“.
Mysliveček vzal Karkulčin košíček a rukou společnou a nerozdílnou se vydali k babiččině chaloupce. Buchbuch na dveře. A nic. Karkulka sladkým hláskem volá: „Babí, jsem tadý, přišla jsem za tebou!“… A nic. To není samo sebou, řekl myslivec a ráznou pěstí rozvrátil dveře. Babička ležela v posteli, larisou přikrytá až po bradu a mžourala na příchozí brýlemi se skly jako dno sklenice od jogurtu.
Nyní si dovolím přeskočit ten dialog, jak K. zpovídá b. Všichni ho notoricky známe, nedozvěděli bychom se nic nového.
„Takže vy jste vlk, babičko?“ „Ano,“ ozvalo se hrubým hlasem z pelechu, „a babičku jsem sežral, protože byla k sežrání. Teď jsme dvojjediná osoba a jako taková budeme žít dvojnásobně dlouho.“ A tak se stalo, že babička zvlčila, no, měla takovou povahu, co se dá dělat.
Když Karkulka s myslivcem pochopili, co se stalo, slušně se rozloučili a šli spolu lesem k nedalekému posedu. Myslivec byl neposeda. V posedu nejen neposeděli, ale spíš dlouze poleželi a na tom si nechali záležet. Po ohromující spršce lásky zblajzli bábovku, kterou v rozrušení zapomněli babičce předat, zapili ji červeným vínem a byli nadále dále silně rozmařilí.
Ale co čert nechtěl! Když vysíleni slézali z posedu a polehu po kluzkých šprušlích vysokého žebříku, smekla se myslivci noha v adidasce, žuchnul dolů jako pytlík a nožku si přelomil. Ovšem – to by tady nesměla být Karkulka. Promptně zavolala záchyt. – pardon – záchranku, přiletěl vrtulník a už si to metli do nejbližší nemocnice. Ještě stihli zamávat babiččině chaloupce, kde se již kouřilo z komínku a vlk s babičkou tam měli pré. Prý to bylo též krásné, jak po čase Karkulka s babičkou vzpomínaly. A byla potom takzvaná čtyřsvatba, tři lidi a jeden vymydlený vlk.
Zvonec a konec praštěné pohádky.
11.11.2018, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 20