Bylo nebylo aneb Jak to nebylo

rubrika: Pohádky


Multipohádka. Každý komentátor se může připojit k jejímu pokračování.

Angioletto


brana_casu_ze_zelene_mlhoviny.jpg"Honzíkůůů...." nese se lesem naléhavé volání. "Prosím, ozvi se mi, moc se bojím!" Chvíli bylo naprosté ticho, jaké dokáže být jen v lese, jen pár ptáčků zpívalo svoje naučené a stále stejné árie. Najednou zapraskaly suché větve na zemi. To jak se někdo přibližoval směrem k volajícímu. "BAF!!!" "Fuj to jsem se lekla, ty jsi nemožný, víš jak se bojím od té doby, co jsme byli zavření u té odporné Ježibaby. Do smrti už nechci vidět perník!" "No tak Maruško, je to už tři roky. Neboj, teď už na nás nevyzraje", snaží se Honzík uklidnit sestru. "Hele, víš co, já už mám těch borůvek dost, raději se vrátíme domů. Stejně jsem je málem leknutím rozsypala." "Tak jo, ale půjdeme tou neprobádanou zkratkou. Slíbila jsi to." Maruška chtěla protestovat, ale představa, že bude dříve doma, ji uklidnila.

Vyrazili na cestu, ze které se postupně stávala cestička, pak úzká pěšinka a pak jen křoví. "A je to tady zase! Že jsme zabloudili?" začala si zoufat Maruška. "Nešil a pojď, támhle vidím nějaký tunel, to bude určitě ta zkratka", odhodlaně vykročil Honzík a Maruška bojácně za ním. Tunel měl stěny z kamenů a bylo z jeho vnitřku cítit vlhko. Přes protesty popadl Honzík sestru za ruku a vyrazil nebojácně dovnitř neznáma.

Šli podél stěny, zdálo se snad už půl hodiny tmou, až i Honzík začal pochybovat: "Ještě kousek a když neuvidíme světlo, vrátíme se." A v tom okamžiku uviděli před sebou ne obyčejné denní světlo, ale jasně zářivou zelenou mlhovinu. "Pááni, co je to?" vyslovili téměř současně. Trošku bojácně se už oba dva přibližovali k tomu úkazu. Honzík natáhl ruku a nic se nestalo, bylo to stejné, jako s obyčejnou mlhou, proto vykročili dál. Prošli zelenou mlhovinou a až nyní uviděli ústí tunelu s denním světlem. "No vidíš, já ti to říkal Maruško, že je to zkratka." Maruška pocítila úlevu a tak poposkočila radostně vpřed. "Hele, tam sedí venku nějací hoši", ještě podotkla.

Přicházejíc k partičce pěti mladíků už zdálky zdravili: "Pozdrav Pánbůh, nevíte, kudy máme jít směrem ke Lhotce?" zeptal se slušně Honzík. Všichni z té party se na ně nevěřícně podívali a ten zřejmě nejstarší vyhrknul: "Ty vole, z který cvokárny ste zdrhli? A co to máte za hadry? Dete na školní besídku nebo co?" Honzík s Maruškou netušili, proč na ně tak divně chlapec mluví a stejně tak divně zírali i oni na podivné oblečení celé party. Raději půjdeme dál, myslel si Honzík a vyrazili prostě rovně za nosem. "Hej, nemáte cígo?" slyšeli ještě za zády a vůbec netušili, o čem ten chlapec mluví. Něco tady nehrálo, ale to nebylo ještě to nejhorší, protože co uviděli později, jim doslova vyrazilo dech.


komentářů: 94         



Komentáře (94)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 2 »

Lucifer
84
Lucifer 30.11.2011, 19:05:01
Lesní

Dvě malá
boží stvoření
kráčela lesem
v těsném spojení

Ani hlas ptačí
ne ševel stromového listí
že jsou v tom lese sami
tak tím si byli zcela jistí

Leč nebyla to pravda
neb někde mezi korunami stromů
je pozoroval pavouk měsíc
a hlídal jejich kroky směrem domů

83
Angioletto (neregistrovaný) 30.11.2011, 18:55:01
X.kapitola - závěrečná.

Když se děti ráno probudily, prosvítaly již sluneční paprsky mezi napůl zataženými závěsy. Ucítily vůni bílé kávy. Byla to stejná vůně, kterou znaly z domova, když ještě žila maminka. Cítily se v té chvíli velmi zvláštně. V bezpečí a pohodlí, ale zároveň se steskem po domově v malých srdíčkách.
"A podívejme, kdo se to probudil.." pozorovala je Klára mezi dveřmi. "Tak šup z postele, čeká na vás snídaně. Sám Jonáš došel kvůli vám nakoupit čerstvé pečivo a svačiny na výlet." S pomocí Kláry se ještě umyly, neboť stále nevěděly, co si počít se všema věcma v té zvláštní místnosti. Když přišly do kuchyně, čekala na ně nejen snídaně, ale i dva baťůžky plné krásných věcí. Kromě svačiny tam Maruška našla překrásnou panenku v půvabných šatech a barevné tužky na kreslení, Honzík pro změnu míč, který mu všichni kluci budou závidět a ještě dětské nářadí, aby mohl pomáhat tatínkovi lecos opravit. Jejich radost neznala mezí a proto z vděčnosti střídavě objímaly Kláru i Jonáše, kteří se na jejich dárky složili.
"No dobrá, vy blázínkové, to máte od nás na památku. Ale měli bychom už vyrazit, čeká nás velké hledání." Smála se potěšená Klára. Už dlouho nezažila tak hezký pocit z toho, že někdo má radost z jejího dárku.
Konečně všichni vyrazili. Děti s batohy na zádech, jako by najednou sami znaly správný směr, kolem kontejnerů, kde se poprvé vyděšené schovávaly šly ulicemi s takovou jistotou, že Klára s Jonášem jen tiše pochodovali za nimi a nechali se vést.
Domy řídly, kolem bylo vidět čím dál více přírody a současně všichni začali stoupat do stráně. Najednou byli na kraji lesa a když se udýchaní na chvilku zastavili a otočili, měli opět před sebou stejný pohled, jako tehdy.
"Tak teď by jsme měli podle mě jít chvíli doleva," prohlásil Honzík a bez zaváhání vyrazil dál tím směrem.
"Tam! Tam to je! Vidíte? Tam je vchod do tunelu!!" Ačkoliv byly všichni unaveni, nechali se ztrhnout Honzíkem a rozběhli se za ním. Náhle stáli na místě, které způsobilo v jejich životě tolik záhad a změn.
"Je to opravdu tady?" zeptala se Klára.
"Určitě ano Kláro. Můžeme se podívat dovnitř, jestli tam bude ta divná, zelená mlha." Odhodlaně prohlásil Honzík. Šli tedy dál, tentokrát s baterkou, kterou měl Jonáš připravenou. Stěny tunelu byly mokré a porostlé mezi kameny mechem. Hlouběji už bylo chladno, že všem šla pára od úst. Drželi se navzájem za ruce, aby odehnali strach. Najednou se zastavili jako na povel a všichni zírali na jedno místo před sebou. "Proboha, ono to opravdu existuje!" vyhrkl Jonáš.
Když se trochu vzpamatovaly, bylo jim jasné, že je čas na loučení. Objetí nebralo konce a i slzičky se objevily u všech účastníků podivného výletu.
"Děti, zůstaňte pořád tak hodné a dejte na sebe pozor. Nikdy na vás nezapomeneme." Dojatě připomínala Klára.
"Nechcete jít s námi Kláro? Určitě by se vám u nás taky líbilo." žadonila Maruška. "Ne ne, každý z nás patříme do svojí doby děti. A máte na druhé straně tatínka, který vás čeká a moc vás potřebuje." Prohlásila Klára i Jonáš.
Ještě jedno ohlédnutí a děti pohltila zelená, neuchopitelná mlha.
Klára s Jonášem po chvíli vyšli z chladného tunelu a ještě chvilku sledovali jeho ústí, jestli se děti neobjeví. Nic. Klára se přitulila k Jonášovi. " Mám najednou pocit, jako by se mi to všechno jen zdálo. Jako v pohádce BYLO NEBYLO." Jonáš se usmál, vzal Kláru za ruku a vyšli hledat tu svoji cestu domů.
Konec.

Axina
82
Axina 30.11.2011, 17:52:50
[81] Usmívající se) Astro, já co nejsilněji děkuji za uznání, ale teď si fakt musím dát od psaní pauzu. Vždyť já už pomalu nespím.

81
Astra (neregistrovaný) 30.11.2011, 17:00:02
Axino, hotovej Jirásek. A k tomu všemu hned dva kousky. Na to bych se nezmohla ani náhodou. Žasnu!

Axina
80
Axina 30.11.2011, 16:26:48
X. kapitole

Klára ani Jonáš nemohli usnout. Dílem starostí, dílem proto, že je vzrušovala vzájemná blízkost.
"Jonáši, spíš?" zašeptala Klára
"Ne... Pojď na chvíli do kuchyně."
Klára se opatrně zvedla z pohovky, Jonáš z křesla. Potmě a potichu zamířili oba do kuchyně.
Jonáš zavřel dveře, Klára rozsvítila malou lampičku. Sedli si za stůl.
"Jonáši, já se bojím, že to nevyjde. Nemusíme vůbec najít ten tunel. A i když ho nakrásně najdeme, kdo nám zaručí, že ta brána do jiného času - či co to je - zůstala otevřená a funguje i opačným směrem... Bojím se jít tam s dětmi a bojím se i pustit je tam samotné..."
Pohladil ji po ruce.
"Já vím, ty jsi byla vždycky hodná holka...
Je tu ještě jedno řešení, Kláro. Ale když to nevyjde, tak to ty děti nemusí přežít. A zavřou mne, tebe a ještě další dva lidi..."
"Povídej."
"Bratr Otakar dělá programátora v Astronomickém ústavu Akademie věd. Má šéfa, nějakého RNDr. Krále, na kterého nedá dopustit, ale všichni ostatní si myslí, že Král je cvok. Na výzkumné úkoly kašle, dělá jen co musí, kolikrát ani to ne. Přesto je v ústavu od rána do večera. Často i v noci. A brácha s ním."
"Na něčem pracují?"
"Vytvořili prototyp zařízení na jednosměrnou cestu hmotného objektu časem do minulosti. Neptej se mne, jak vědí, že to funguje. Na lidech to zatím nezkoušeli."
"Snad si nemyslíš, že z těch dětí nechám udělat pokusné králíky?!"
"Myslím, že by se to mělo zkusit. Brácha šílený není. Taky má děti."
Oba zmlkli. Klára upírala zrak do světla lampičky, Jonáš na Kláru. Potom se Klára obrátila. Dlouhou chvíli si navzájem hleděli do očí. Pak Klára vstala, ze skříňky vyndala 2 skleničky, z ledničky zpola naplněnou láhev whisky. Nalila obě sklenky a jednu přisunula Jonášovi.
"Ty mi dáváš..."


XI. kapitola

Ráno nechali děti spát tak dlouho, dokud se sami neprobudily. Klára je pak zavedla jednoho po druhém do koupelny. Ve vaně je nejprve osprchovala proudem vlažné vody, pak je umyla sprchovým šampónem a opět osprchovala. Obě děti si to náramně užívaly, hlavně Maruška se nemohla nabažit proudů teplé vody a zálibně jim nastavovala tvářičku.
Jonáš si vzal telefon, zavřel se v kuchyni a s někým dlouho mluvil. Pak se pustil do přípravy snídaně. Po snídani si posadil obě děti před sebe na pohovku.
"Honzíku, Maruško. Ještě, než půjdeme hledat do lesa tu zkratku, kterou se vrátíte k tatínkovi, půjdeme za dvěma pány. Jsou hrozně moc chytří. Mají nápad, jak vás dostat k tatínkovi během chviličky. Nemusíte se jich bát. Chtěji vám pomoct."
"Ale kdyby se jim to nepovedlo, tak půjdeme hledat ten tunel do lesa...?" zeptal se pro jistotu Honzík.
"Ano. Potom půjdeme hledat ten tunel do lesa."
"Tak dobře, strejčku Jonáši".

Všichni vyšli ven z bytu. Klára už chtěla zamknout dveře, když si na něco vzpomněla.
"Chviličku, hned jsem zpátky..."
Šla do pokoje a otveřela jednu zásuvku. V ní ležela malá krabička. Otevřela ji. Zatřpytil se masívní starožitný zlatý náramek z 13-ti článků. Svatební dar pradědečka prababičce. Maminka ho opatrovala celý život. Ona sama ho párkrát zastavila, ale nakonec vždycky vykoupila zpátky.
Sáhla do druhé zásuvky a vytáhla čistý bílý kapesníček. Náramek do něj dala a zajistila třemi uzly. Kapesníček s náramkem dala do kabelky.

Přišli k vrátnici Astronomického ústavu ČSAV. Klára zůstala stát s dětmi na chodníku, Jonáš vešel do vrátnice.
"Dobrý den. Mám na vás takovou prosbu. Synovec a neteř jdou dnes poprvé filmovat nějakou pohádku. Vedu je se ženou do Barrandovských ateliérů, ale chtějí se ukázat svému tátovi, aby viděl, jak jim to sluší. Ing. Otakar Novotný. Měl dnes noční spolu s RNDr. Králem. Myslíte, že byste nás mohl za ním na chvíli pustit? Žena tu počká."
Stokoruna se přemístila z Jonášovi ruky do kapsy vrátného.
"No, tak běžte. Ale za půl hodiny ať jste tady zpátky. Ústav není žádnej holubník!"
"Děkuju moc."
Jonáš vyšel před vrátnici.
"Děti, jdeme...."
Klára polkla slzy. Marušce dala pusu na obě tvářičky. Honzíka pohladila po střapaté hlavičce. Pak sáhla do kabelky a vytáhla uzlík udělaný z bílého kapesníčku..
"Honzíku, tohle neztrať, dej si to do kapsy. Je to moc důležité. Až zase uvidíš tatínka, tak mu to hned dej."
"Ano, teto Kláro."
Každé z dětí se chytilo Jonáše za ruku. Prošli vrátnicí. Klára se odvrátila, aby nikdo neviděl slzy, které jí nezadržitelně stékaly po tvářích.

Děti seděly s Jonášem na židlích a rozhlížely se po místnosti. Ti dva pánové spolu už hrozně dlouho mluvili. Na stolech kolem nich blikala spousta světýlek. Nerozuměli ničemu, o čem si pánové povídali. Jonáš zaslechl jen něco:
"573 let."
"Přesnější datum nevíme?"
"Ne. Někdy uprostřed léta."
"Dobře nastaveno na 5.7.1438"
"Přímo do vesnice? Nebo do lesa?"
"Ne, nebudem riskovat, že se začnou zhmotňovat někde ve stavení nebo dokonce ve stromě. Volné prostranství. Někde uprostřed louky."
"No, to je báječnej požadavek. Myslíš, že mám k dispozici mapy s přesností Google?"

Jonáš podle instrukcí postavil děti na kruhovou podložku uprostřed místnosti. Vysvětlil jim, že se chvilku nesmí ani pohnout. Vážně se na něho dívaly. Ze všech sil se přiměl se, aby se mu netřásl hlas.
"Tak, šťastnou cestu, Honzíku. Šťastnou cestu, Maruško."
Podložku ozářil namodralý sloup světla.
Když za pár vteřin světlo zhaslo, děti už v místnosti nebyly.
Jonáš jako ve snách došel na vrátnici.
Měl štěstí. Vrátný stál k němu otočený zády a s někým telefonoval.

Jonáš s Klárou se rozhodli, že se zastaví u Jonáše na Lhotce. Když míjeli čtyří známé stromy, jen se po sobě zoufale podívali.
V bytě šel Jonáš rovnou k notebooku a zapnul ho.
"Chci se ještě na něco podívat do těch archivních dokumentů."
Chvíli pročítal záznamy a pak se mu tvář rozzářila štěstím.
"Kláro, pojď si něco přečíst!"

"Jan Valkoun z Adlaru podržel si panství Zlonice, ale Léta Páně 1478 dal připsat Bratkovský statek věrnému svému rytíři Janu ze Lhotky, synu dřevorubce, který mu v lítých bojích s Turkem nejednou život zachránil."

KONEC

79
Astra (neregistrovaný) 30.11.2011, 15:30:53
Axino, ve chvíli, kdy jste psala 76 a 77, já jsem právě odklikávala X.kapitolu. Takže jsem omylem předběhla váš nápad.No nic, ještě dva konce se jistě urodí. A přemýšlí už někdo o dalším tématu?

78
Astra (neregistrovaný) 30.11.2011, 14:23:08
X.kapitola
Ráno bývá moudřejší večera.

Honzík se probudil, když byla ještě tma. Tiše vzbudil i Marušku a něco si dlouho šeptali.Když slyšeli, že vstává i Klára, rozběhli se za ní do kuchyně. Na stole se už kouřilo z hrnků s čajem, krajíce chleba s máslem a s medem voněly celou kuchyní. A Jonášovo štěňátko hledalo a šmejdilo, jestli dostane taky něco na zub.

"Jak jste se vyspaly, děti?" ptal se Jonáš.
"My už víme, jak se dostaneme zpátky k tatínkovi. Honzíkovi se o tom zdálo", vyhrkla Maruška. "Ale musíme na Lhotku", dodal Honzík. " Jinak se to nepovede".

A tak se zase všech pět sebralo a rychle zpátky až k Jonášovu domu. Tam se děti s Klárou, Jonášem i pejskem rozloučily. Šly k borovicím, objaly je, přitiskly se ke jejich kůře a Klára s Jonášem viděli, jak děti pozvolna ve stromech mizí...jen Maruščin červený šátek zůstal ležet na zemi...

Axina
77
Axina 30.11.2011, 14:05:27
A abychom nemohly být nařčené z plagiátorství (vůbec se nevylučuje, že 2 z nás nebo dokonce všechny 3 máme v hlavě stejný nápad), počkejme, až všechny napíšeme závěr pohádky. Pak se domluvíme a během chvilky to sem nasypeme.

Axina
76
Axina 30.11.2011, 14:02:54
Já mám taky nápad, jak ty děti vrátit zpět. Stojíme zřejmě před poslední kapitolou. Což udělat zase "Kinoautomat"? 3 autorky, 3 různé konce pohádky. Co vy na to Astro? Co vy na to Angioletto?

75
Astra (neregistrovaný) 30.11.2011, 12:42:17
(74)HMM, JÁ JSEM SI TO RÁNO PŘEČETLA.A jsem z toho stife. Mám jediný nápad, jak ty děti vrátit zpátky, ale připadá mi blbější než blbý.. Možná do zítřka?

«   1    2    3  4  5  6  7  8  9  10   »