Neviditelný čert

Ačkoli zdaleka nejznámějším evolucionistou je Darwin, prvním vědcem, který prokázal evoluci jako vědecký fakt, byl vynikající francouzský biolog Jean-Baptiste de Lamarck. Dokonce i Ernst Mayr, hlavní architekt "neodarwinismu", modernizované verze Darwinovy teorie, která zahrnuje výsledky výzkumu v oblasti molekulární genetiky 20. století, považuje Lamarcka za průkopníka evolucionismu. Ve svém dnes již klasickém díle z roku 1970 Evoluce a rozmanitost života Mayr píše, že Lamarcka považuje za "zakladatele evoluční teorie", prvního autora, který věnoval celou knihu primárně výkladu teorie organické evoluce a jako první předložil úplný systém živočichů jakožto produktu evoluce.

Lucifer

Nejenže Lamarck přišel se svou teorií padesát let před Darwinem, ale nabídl také mnohem méně drsné vysvětlení mechanismů evoluce. Lamarckova teorie naznačuje, že evoluce je založena na "poučné", kooperativní interakci mezi organismy a jejich prostředím, které v dynamickém světě změn umožňuje formám života přežít a vyvíjet se. Domníval se, že organismy získávají a předávají přizpůsobení potřebná pro jejich přežití v měnícím se prostředí. Je zajímavé, že Lamarckova hypotéza o mechanismech evoluce je v souladu s moderním chápáním buněčných biologů toho, jak se imunitní systémy adaptují na svá prostředí.

Německý vývojový biolog August Weismann napomohl uvrhnout Lamarcka v zapomnění, když se snažil experimentálně prokázat Lamarckovu teorii o tom, že organismy předávají svým potomkům znaky umožňující přežití, které nabyly prostřednictvím své interakce s prostředím. V jednom z pokusů Weismann usekl ocasy samci a samici myši a potom je spářil. Weismann tvrdil, že pokud je Lamarckova teorie správná, rodiče by měli budoucím generacím předat znak těla bez ocasu. Jelikož první generace myší ocasy měla a v dalších jedenadvaceti generacích se nenarodila ani jediná myš bez ocasu, došel Weismann k závěru, že Lamarckovo pojetí dědičnosti je chybné.

Weismannův experiment však nebyl skutečným testem Lamarckovy teorie, Lamarck totiž předpokládal, že takové evoluční změny si mohou vyžádat "velmi dlouhý čas". Ještě zásadnější trhlinou tohoto experimentu je fakt, že Lamarck nikdy netvrdil, že každá změna, kterou organismus zažije, je trvalá. Lamarck řekl, že organismy se určitých rysů pevně drží (například ocasů), pokud je potřebují k přežití. Ačkoliv si Weismann myslel, že myši ocas nepotřebují, nikdo se myší nezeptal, co di myslí ony! Dnes jsou pod tíhou nových vědeckých faktů Lamarckovy teorie přehodnocovány a vidíme, že tento tolik pranýřovaný biolog se tak docela nemýlil a naopak že tolik vychvalovaný Darwin není zcela bez chyby.

Jedním z důvodů, proč někteří vědci začínají pohlížet na Lamarcka jinak, je ten, že nám evolucionisté připomínají, jak neocenitelnou roli hraje kooperace pro udržitelný život v biosféře. Vědci si už dávno všimli vztahů symbiózy v přírodě. V díle Darwinova slepá ulička uvádí britský lékař Frank Ryan řadu takových vztahů, včetně toho, kdy garnát shání potravu, zatímco ho jeho partner, ryba gobi, chrání před predátory, či vztah mezi druhem kraba poustevníka, který ve svém krunýři nosí sasanku růžovou: "Ryby a chobotnice si rády dopřejí kraba poustevníka, ale když se k němu přiblíží, sasanka vysune svá dokonale zbarvená chapadla s mikroskopickými baktériemi jedovatých šipek a bodne potenciálního predátora, čímž ho přiměje k tomu, aby se poohlédl po potravě jinde." Z tohoto vztahu má něco i statečná sasanka, protože se živí zbytky potravy, které krab zanechá.

V posledních desetiletích nás učili, abychom vedli válku proti mikroorganismům použitím všeho možného, od antibakteriálních mýdel až po antibiotika. Ovšem toto zjednodušující pojetí ignoruje skutečnost, že mnohé baktérie jsou pro naše zdraví naprosto zásadní. Klasickým příkladem toho, jak člověku pomáhají mikroorganismy, jsou bakterie v našem zažívacím systému, které jsou nezbytné pro naše přežití. Bakterie v našem žaludku a střevech pomáhají strávit potravu a umožňují absorpci životně důležitých vitamínů. Tato spolupráce mezi mikrobem a člověkem je důvodem, proč nadužívání antibiotik nesmírně škodí našemu přežití. Antibiotika jsou nevybíravými zabijáky, zabíjejí bakterie nezbytné pro náš život stejně účinně jako škodlivé bakterie.

Nedávné pokroky v oblasti genomu odhalily další mechanismus kooperace mezi druhy. Ukazuje se, že živé organismy vlastně integrují svá buněčná společenstva tím, že s nimi sdílejí geny. Myslelo se, že geny se předávají pouze na potomstvo jednotlivého organismu, a to prostřednictvím reprodukce. Nyní si vědci uvědomují, že geny se sdílejí nejen mezi příslušníky téhož druhu, ale také mezi příslušníky různých druhů. Toto sdílení genetické informace prostřednictvím transferu genů urychluje evoluci, protože organismy mohou získat "naučené" zkušenosti od ostatních organismů. Vezmeme-li v úvahu toto sdílení genů, pak nemůžeme na organismy déle pohlížet jako na vzájemně nepropojené entity - mezi druhy neexistuje žádná hráz.

Toto sdílení informací není náhodné. Je to metoda přírody, kterou zvyšuje šance biosféry na přežití. Jak již bylo řečeno, geny jsou fyzickými vzpomínkami zážitků organismu. Nedávno objevená výměna genů mezi jednotlivci tyto vzpomínky dále rozšiřuje a tím ovlivňuje schopnost přežití všech organismů, které tvoří živé společenstvo. Nyní, když si uvědomujeme tyto mezidruhové a vnitrodruhové mechanismy transferu genů, jsou nebezpečí genového inženýrství zcela nabíledni. Například pohráváni si s geny rajčete se nemusí zastavit jen u tohoto rajčete, ale může změnit celou biosféru tak, jak si to ani nedokážeme představit. Už nyní existuje studie o tom, že když lidé tráví geneticky upravené potraviny, dostávají se do střev uměle vytvořené geny a mění vlastnosti prospěšných střevních bakterií. Podobně i transfer genů mezi geneticky naprogramovanými zemědělskými plodinami a okolními přirozenými druhy vede ke vzniku vysoce odolných druhů superplevelů. Genetičtí inženýři nikdy nevzali v úvahu reálnou existenci genového transferu, když zavedli do prostředí geneticky modifikované organismy. Teď, když se jejich vyprojektované geny šíří a pozměňují organismy v prostředí, začínáme zakoušet katastrofální důsledky tohoto přehlédnutí.

Genetičtí evolucionisté varují, že pokud nedokážeme uplatnit lekce z našeho společného genetického osudu, jež by nás měly poučit o významu kooperace mezi druhy, pak ohrozíme samotnou existenci člověka. Musíme se posunout dále za Darwinovu teorii, která zdůrazňuje význam jednotlivců, k té, která zdůrazňuje význam společenstva. Britský vědec Timothy Lenton podává důkazy o tom, že evoluce je více závislá na interakci mezi druhy než na interakci mezi jedinci v rámci jednoho druhu. Evoluce se stává spíše záležitostí přirozeného výběru skupin než přirozeného výběru jednotlivců. V roce 1998 napsal Lenton v článku pro časopis Nature, že spíše než se soustřeďovat na jednotlivce a jejich roli v evoluci "musíme vzít v úvahu všechny organismy a jejich materiální prostředí, abychom plně pochopili, které vlastnosti si zaslouží, aby přetrvaly a převládly".

Lenton podporuje hypotézu Gaia Jamese Lovelocka, která tvrdí, že Země a všechny druhy na ní existující vytvářejí jeden interaktivní živý organismus. Ti, kdo přijímají tuto hypotézu, tvrdí, že porušení rovnováhy superorganismu jménem Gaia, ať už ničením deštných pralesů, ztenčováním ozónové vrstvy, či pozměňováním organismů prostřednictvím genetického inženýrství, mohou ohrozit život Gaii, a tedy i život náš.

Zdroj: Bruce H. Lipton, Biologie víry - Jak uvolnit sílu vědomí, hmoty a zázraků

11.03.2013, 00:00:22   Publikoval Luciferkomentářů: 0