Neviditelný čert

První část byla zakončena poznámkou, že receptorové proteiny (IMP), které jsou smyslovými orgány buňky, mohou fungovat jako „antény“ přijímající specifické signály z prostředí. Princip spočívá v tom, že receptory, stejně jako ostatní proteiny, mají nečinnou a aktivní formu a pohybují se tam a zpátky mezi těmito konformacemi podle toho, jak se mění jejich elektrické náboje. Když se receptorový protein váže se signálem z prostředí, výsledná změna elektrického náboje proteinu vede k tomu, že páteř změní svůj tvar a protein přijme „aktivní“ konformaci. Buňky vlastní jedinečně „vyladěný“ protein pro každý signál z prostředí, který je nutno přečíst. O jaké signály se jedná?

Lucifer

Některé receptory reagují na fyzické signály. Takovým příkladem může být receptor estrogenu, který je zvlášť uzpůsoben tomu, aby doplnil tvar a rozložení náboje v molekule estrogenu. Pokud se v okolí receptoru ocitne estrogen, estrogenový receptor se na něj naváže, stejně jako když magnet zvedne kancelářskou sponku. Jakmile do sebe receptor estrogenu a molekula estrogenu dokonale „zapadnou“, elektrický náboj estrogenu se změní a protein se posune do své aktivní konformace. Podobně histaminové receptory doplňují tvar molekul histaminu a inzulínové receptory doplňují tvar molekuly inzulínu.

„Antény“ receptoru dokáží také číst vibrační energetická pole, jako je světlo, zvuk a rádiové frekvence. Antény na těchto „energetických“ receptorech vibrují jako ladičky. Pokud energetická vibrace v prostředí rezonuje s anténou receptoru, změní náboj proteinu a receptor změní svůj tvar. Jelikož receptory dokáží číst energetické pole, pak je názor, že fyziologii buňky mohou ovlivnit pouze fyzické molekuly, zastaralý. Biologické chování může být řízeno neviditelnými silami, včetně myšlení, stejně jako fyzickými molekulami, jako je třeba penicilin. Tento fakt vědecky vysvětluje možnost léčení energií bez použití farmakologických přípravků.

Receptorové proteiny jsou úžasné, ale samy o sobě chování buňky neovlivní. Receptor sice poskytuje povědomí o signálech z prostředí, ale buňka musí vyvinout vhodnou, život udržující reakci, a to je úkol efektorových proteinů. Proteinové receptory-efektory jsou mechanismem stimul - reakce srovnatelným s čéškovým reflexem. Když vám doktor poklepe paličkou na koleno, smyslový nerv tento signál zachytí a okamžitě tu informaci předá motorickému nervu, který způsobí vykopnutí nohy. Membránové receptory jsou obdobou smyslových nervů a proteinové efektory jsou zase ekvivalentem motorických nervů, které vyvolávají akci. Dohromady komplex receptor-efektor působí jako spínač, který překládá a mění signály z prostředí v chování buňky. Vědci si uvědomili význam membránových IMP teprve v posledních letech a ukázalo se, že jsou tak důležité, že jejich studium dalo vzniknout novému oboru, kterému se říká „signální transdukce“.

Existují různé druhy proteinových efektorů řídících chování, protože existuje řada úkolů, které je třeba vykonat pro hladké fungování buňky. Např. k transportním proteinům náleží rozsáhlá rodina kanálových proteinů, které kyvadlově přepravují molekuly a informace z jedné strany membrány na druhou. Mnoho kanálových proteinů má tvar pevně svinuté koule a připomínají tak olivy naplněné papričkami. Když se elektrický náboj proteinu změní, protein změní svůj tvar tak, že jeho středem probíhá jakýsi otevřený kanálek. Kanálové proteiny jsou vlastně dvě olivy v jedné, v závislosti na jejich elektrickém náboji. V aktivním režimu jejich struktura připomíná prázdnou olivu s otevřeným vstupem. V neaktivním režimu tvar těchto proteinů připomíná olivu naplněnou papričkou, která zůstává světu vně buňky uzavřena.

Činnost jednoho specifického druhu kanálu, sodíko-draslíkové ATPázy (tzv. sodíkové pumpy), si zaslouží zvláštní pozornost. Každá buňka má tisíce těchto kanálků zabudovaných v membráně. Dohromady jejich činnost spotřebovává denně téměř polovinu vaší tělesné energie. Tento kanál se otevírá a zavírá tak často, že připomíná otáčivé dveře obchodního domu v den, kdy je velký výprodej zboží. Pokaždé, když se tento kanál otočí, přemístí kyvadlově tři kladně nabité atomy sodíku z cytoplazmy a současně přijme dva kladně nabité atomy draslíku do cytoplazmy. ATPáza nejen využívá spoustu energie, ona rovněž energii vytváří, stejně jako baterie poskytující energii Game Boyi (alespoň o té doby, než je vaše děti vybijí). Ovšem činnost ATPázy produkující energii je mnohem lepší než baterie, které se opotřebují, protože mění buňku v neustále se dobíjející baterii.

Jak to ATPáza dokáže? Každá obrátka ATPázy vysílá více kladných nábojů vně buňky, než přijímá dovnitř, a v každé buňce jsou tisíce těchto proteinů. S tím, jak tyto proteiny procházejí stovkami svých cyklů za sekundu, vnitřek buňky se nabíjí záporným nábojem, zatímco okolí vně buňky je nabito kladně. Záporný náboj pod buněčnou membránou se označuje jako potenciál membrány. Samozřejmě, že lipid, tj. ona máselná část membrány, nedovolí nabitým atomům projít přes tuto bariéru, takž vnitřní náboj zůstává záporný. Pozitivní náboj vně buňky a negativní náboj uvnitř ní činí z buňky v zásadě samonabíjející se baterii, jejíž energie se využívá k pohonu biologických procesů.

Další varianta proteinových efektorů, cytoskeletální proteiny, reguluje tvar a hybnost buněk. Třetí druh, enzymy, rozkládá či syntetizuje molekuly. Proto se enzymy prodávají v obchodech se zdravou výživou jako pomůcky pro lepší trávení. Když jsou aktivovány, všechny formy proteinových efektorů, včetně kanálů, cytoskeletálních proteinů a enzymů či jejich vedlejších produktů poskytují signály, jež řídí vázání chromozomálních regulačních proteinů, které vytvářejí „rukáv“ okolo DNA. V rozporu s tradiční domněnkou geny svou vlastní aktivitu neřídí. Jsou to membránové proteinové efektory, které fungují v reakci na signály z prostředí zachycené receptory membrány a které řídí „čtení“ genů tak, aby opotřebované proteiny mohly být nahrazeny či nové proteiny vytvořeny.

Zdroj: Bruce H. Lipton, Biologie víry - Jak uvolnit sílu vědomí, hmoty a zázraků

15.04.2013, 00:00:26   Publikoval Luciferkomentářů: 0