Neviditelný čert

U vyšších forem života schopných uvědomění se v mozku vyvinula speciální funkce, která umožnila, aby se celé společenstvo vyladilo podle stavu svých regulačních signálů. Evoluce limbického systému mozku poskytla jedinečný mechanismus, který převáděl chemické komunikační signály ve vnímání, jež mohly prožívat všechny buňky tohoto společenstva. Naše vědomá mysl tyto signály prožívá jako emoce. Vědomá mysl nejen „čte“ tok signálů koordinujících buňky, k nimž náleží i „mysl“ těla, ale dokáže také vytvářet emoce, jež se manifestují prostřednictvím nervovým systémem řízeného uvolňování regulačních signálů.

Lucifer

Americká neuroložka a farmakoložka Candace Pertová studovala lidský mozek a poznávala mechaniku buněčného mozku. V knize Molecules of Emotion Pertová popisuje, jak ji studium receptorů, které zpracovávají informace a jsou umístěny v membráně nervových buněk, dovedlo k objevu, že tytéž „nervové“ receptory se nacházejí možná ve všech buňkách lidského těla. Z jejích pokusů vyplynulo, že „mysl“ není soustředěna v hlavě, ale prostřednictvím signálních molekul je rozložena v celém těle. Emoce však nemají původ pouze ve zpětné vazbě informací z prostředí těla. Díky sebeuvědomění může mysl používat mozek k tomu, aby generoval „molekuly emoce“ a potlačil tak systém. Zatímco správné používání mysli může churavějící tělo uzdravit, nevhodné nevědomé řízení emocí může snadno vést k onemocnění zdravého těla.

Limbický systém poskytl velkou evoluční výhodu svou schopností vnímat a koordinovat tok chování regulujících signálů v buněčném společenstvu. S tím, jak se tento vnitřní signální systém vyvíjel, umožňovala jeho vyšší účinnost to, aby se mozek zvětšoval. Mnohobuněčná společenstva získávala stále více buněk, které reagovaly na neustále rostoucí různorodost externích signálů prostředí. Zatímco jednotlivá buňka dokáže reagovat na jednoduché smyslové vjemy, jako je červená barva, kulatý tvar, aromatická vůně či sladká chuť, posílené schopnosti mozku, jež jsou dostupné u mnohobuněčných živočichů, umožňují těmto živočichům kombinovat tyto jednoduché vjemy na složitější úrovni a vnímat „jablko“.

Základní reflexní chování získané v průběhu evoluce se předává potomkům ve formě geneticky daných instinktů. Evoluce objemnějšího mozku poskytla organismům nespoléhat se jen na instinktivní chování, ale také se poučit ze životních zkušeností. Učení se novým reflexním vzorcům chování je v podstatě produktem podmiňování. Typickou ukázkou je Pavlovův proces, při němž byli psi vycvičeni, aby při zazvonění zvonku začali produkovat sliny. I. P. Pavlov psy nejprve učil tak, že zazvonil, a tento podnět okamžitě provázela odměna ve formě potravy. Po nějaké době zazvonil, ale potravu nenabídl. V té době ale byli psi už tak naprogramovaní očekávat potravu, že když se ozval zvonek, reflexivně začali slinit, i kdy žádnou potravu neviděli. To je zcela jasné „podvědomé“, naučené reflexivní chování. (U lidí, zvlášť v poslední době, to funguje často stejným způsobem jako u psů.)

Reflexy mohou být tak jednoduché, jako je vykopnutí nohy, když uhodíme paličkou na čéšku, ale také tak složité, jako jet autem rychlostí sto kilometrů za hodinu přecpanou dálnicí, zatímco je vaše vědomá mysl plně zaujata hovorem se spolucestujícím. I když mohou být podmíněné reakce nadmíru složité, jde o chování vyžadující minimální intelektuální činnost. Prostřednictvím podmíněného procesu učení se nervové dráhy mezi stimuly a reakcemi pevně zapojí, a tím zajišťují opakující se schémata. Tato pevná zapojení jsou „zvyky“. U nižších živočichů se celá činnost mozku omezuje pouze na zvykové reakce na podnět. Pavlovovi psi slintali díky reflexu, nikoliv na základě svého promyšleného záměru. Činnosti podvědomí jsou svou povahou reflexivní a nejsou ovládány rozumem či myšlením. Fyzicky je tato mysl spojena s činností všech mozkových struktur nacházejících se u zvířat, u nichž se nevyvinulo sebeuvědomění.

U člověka a řady dalších vyšších savců se vyvinula v mozku specializovaná oblast spojená s myšlením, plánováním a rozhodováním. Říká se ji prefrontální kortex. Tato část předního mozku je zřejmě sídlem „sebeuvědomění“. Sebeuvědomělá mysl je schopná sebereflexe, je to nově vyvinutý „smyslový orgán“, který pozoruje naše vlastní chování a emoce. Sebeuvědomělá mysl má rovněž přístup k většině údajů uschovaných v naší dlouhodobé paměti. Sebeuvědomělá mysl, obdařená schopností sebereflexe, je mimořádně výkonná. Dokáže pozorovat jakékoliv naprogramované chování, jehož se účastníme, hodnotit je a vědomě rozhodovat o změně programu. Můžeme si aktivně vybrat, jak budeme reagovat na většinu signálů z prostředí, i to, zda budeme vůbec reagovat. Schopnost vědomé mysli potlačit předprogramované chování v podvědomé mysli je základem svobodné vůle.

Naše speciální nadání však provází zvláštní past. Zatímco téměř všechny organismy musejí skutečně nejprve zažít určitý podnět, schopnost lidského mozku „učit“ se vnímání je tak rozvinutá, že můžeme ve skutečnosti získávat vjemy nepřímo, od učitelů. Jakmile přijmeme vjemy ostatních jako „pravdy“, jejich vjemy jsou zabudovány do našeho vlastního mozku a stávají se našimi „pravdami“. A tak vzniká problém: co když jsou vjemy našich učitelů nepřesné? V takovémto případě náš mozek zkopíruje chybné vjemy. Podvědomá mysl je přísně playbackovým zařízením, které přehrává podnět – reakce, V této části „stroje“ není žádný „duch“, který by uvažoval nad dlouhodobými důsledky programů, do nichž se zapojíme. V důsledku toho nejsou naprogramované chybné vjemy v naší podvědomé mysli „monitorovány“ a obvykle vedou k tomu, že se chováme nevhodně a omezeně.

Naše reakce na podněty z prostředí jsou tedy bezpochyby řízeny vjemy, ale ne všechny naše naučené vjemy jsou správné. Vnímání „řídí“ biologii, ale tyto vjemy mohou být pravdivé, či nepravdivé. Proto by bylo přesnější označovat tyto řídící vjemy jako přesvědčení. Přesvědčení řídí biologii! Je třeba si uvědomit, že máme schopnost vědomě hodnotit naše reakce na podněty z prostředí a měnit naše staré reakce. Nejsme nacpáni našimi geny či chováním, které je namířeno proti nám.

Endotelové buňky mají proteinový receptor, který reaguje na histamin, molekulu, kterou tělo využívá, jako by to bylo místní poplašné zařízení. Existují dva druhy tohoto přepínače – H1 a H2 -, které reagují na stejný histaminový signál. Jsou-li aktivovány přepínače s histaminovými receptory H1, vznikne ochranná reakce, přepínače s histaminovými receptory H2 naopak vyvolávají růstovou reakci. Celkový nouzový signál těla, adrenalin, má také přepínače se dvěma receptory, který se říká alfa a beta. Adrenalinové receptory vyvolají u endotelových buněk naprosto stejné chování, jaké způsobuje histamin, tedy ochranou nebo růstovou reakci. Adrenalinové signály uvolněné centrálním nervovým systémem však potlačují vliv histaminových signálů. Buňky našeho těla tak dávají přednost pokynům „šéfa“ nervového systému, i když jsou tyto signály v rozporu s lokálními podněty.

Zdroj: Bruce H. Lipton, Biologie víry - Jak uvolnit sílu vědomí, hmoty a zázraků

04.05.2013, 00:02:15   Publikoval Luciferkomentářů: 12