Evoluce nás vybavila řadou mechanismů zajišťujících přežití. V podstatě je možné je rozdělit do dvou funkčních kategorií, na růst a ochranu. Určitě víte, jak je důležité chránit se. Možná si ale neuvědomujete, že stejně tak je důležitý i růst – i když jste dospělý člověk, který dosáhl své maximální výšky. Denně jsou miliardy buněk všeho těla opotřebovány a musí se nahradit. Například každých dvaasedmdesát hodin se obnovuje celá buněčná výstelka vašeho střeva. Aby se tento neustálý koloběh buněk zajistil, musí vaše tělo denně vynaložit značný objem energie.
Lucifer
Existují dvě základní buněčné reakce na podněty z prostředí. Přitažlivost k signálu zajišťujícímu život, jako jsou živiny, charakterizuje růstovou reakci. Odklon od výhružných signálů, jako jsou toxické látky, charakterizuje ochrannou reakci. Některé podněty z prostředí jsou neutrální – nevyvolávají ani růstovou, ani ochrannou reakci. Tyto protichůdné mechanismy přežití, jež se vyvíjely v průběhu miliardy let, mají ovšem jeden háček. Ukazuje se, že mechanismy podporující růst a ochranu nemohou fungovat optimálně najednou. Jinými slovy, buňky se nemohou současně pohybovat „vpřed“ a „vzad!. Kupříkladu buňky lidských cév vykazují jednu mikroskopickou anatomickou stavbu pro poskytování živin a naprosto odlišnou mikroskopickou anatomickou strukturu pro ochrannou reakci. Nedokáží však projevit obě konfigurace najednou.
Při reakci podobné té buněčné lidé nevyhnutelně omezí své růstové chování, když přecházejí do ochranného modu. Když prcháte před pumou, není dobrý nápad vydávat energii na růst. Abyste přežili – tedy unikli pumě -, shromáždíte veškerou energii k boji či úniku. Redistribuce energetických rezerv k posílení ochranné reakce vede nevyhnutelně k omezení růstu. Navíc k tomu, že nasměrujete energii k podpoře těch tkání a orgánů, jež potřebujete k ochranné reakci, je tu ještě jeden důvod, proč se růst zastaví. Růstový proces vyžaduje otevřenou výměnu mezi organismem a jeho prostředím. Například přijímáme potravu a vylučujeme odpadní látky. Ovšem obrana vyžaduje, aby se systém uzavřel a vytvořil tak ochranný štít mezi organismem a vnímanou hrozbou. Procesy zamezující růstu jsou oslabující také proto, že růst je proces, který nejen vynakládá energii, ale je rovněž nutný k vytváření energie. V důsledku toho trvalá ochrana zamezuje tvorbě život udržující energie. Čím déle zůstáváte ve stavu ochrany, tím více narušujete svůj růst. Ve skutečnosti můžete své růstové procesy tak dokonale uzavřít, že rčení „vyděšený k smrti“ se stane pravdou.
Naštěstí většina z nás až k bodu „vyděšený k smrti“ nedospěje. Na rozdíl od jednoduchých buněk růstová/ochranná reakce mnohobuněčných organismů není záležitostí buď/anebo – ne všechny z našich padesáti biliónů buněk musejí být současně v růstovém či ochranném stavu. Podíl buněk, které vykazují ochrannou reakci, závisí na míře vnímaných hrozeb. I když jste ve stresu z těchto hrozeb, můžete přežít, ale chronické omezení růstových mechanismů vážně narušuje vaše zdraví. Je rovněž důležité poznamenat, že k plnému prožívání vašeho života potřebujete víc než se jen zbavit život stresujících prvků. Abyste plně prospívali, nestačí se jen zbavit stresu, ale musíte také aktivně hledat radostný, milující a naplňující život, který stimuluje růstové procesy.
U mnohobuněčných organismů je růstové/ochranné chování řízeno nervovým systémem. Úkolem nervového systému je monitorovat signály z prostředí, interpretovat je a organizovat odpovídající behaviorální reakce. V mnohobuněčném společenstvu pracuje nervový systém jako vláda organizující činnost svých buněčných občanů. Když nervový systém rozpozná hrozící tlak prostředí, mobilizuje společenstvo buněk k akci proti hrozícímu nebezpečí. Tělo je ve skutečnosti obdařeno dvěma samostatnými ochrannými systémy. Prvním je systém, který mobilizuje ochranu proti vnější hrozbě. Říká se tomu osa HPA (osa hypotalamus-hypofýza-nadledvinky). Pokud žádné nebezpečí nehrozí, je osa HPA nečinná a růst se rozvíjí. Pokud však hypotalamus vnímá hrozbu prostředí, zapojí osu HPA tím, že vyšle signál do hypofýzy, tzv. „velící žlázy“, která zodpovídá za organizaci padesáti biliónů buněk společenstva, aby se vyrovnaly s hrozícím nebezpečím.
Podobně jako proteinový receptor přijímá a rozpoznává hypotalamus signály z prostředí. Funkce hypofýzy připomíná funkci proteinového efektoru – vysílá tělesné orgány do akce. V reakci na nebezpečí z vnějšího prostředí vysílá hypofýza signál do nadledvinek a informuje je tak o nutnosti koordinovat reakci těla „bojuj či uteč“. Technické detaily toho, jak stresující podněty zapojují osu HPA, sledují jednoduchou kaskádu: v reakci na vnímání stresu, které zaznamená mozek, vyloučí hypotalamus faktor uvolňující kortikotropin (CRF) a ten putuje k hypofýze. CRF aktivuje zvláštní buňky hypofýzy, které vylučují hormony, a ty uvolní do krve adrenokortikotropní hormony (ACTH; hormony stimulující kůru nadledvinek). ACTH se dostanou k nadledvinkám, kde slouží jako signál k zahájení sekrece hormonů nadledvinek. Tyto stresové hormony koordinují funkci tělesných orgánů a dodávají jim velkou fyzickou sílu odrazit nebezpečí anebo utéct.
Jakmile se spustí poplašné zařízení nadledvinek, stresové hormony uvolněné do krve zúží cévy zažívacího traktu a donutí tak krev poskytující energii, aby přednostně vyživovala tkáně paží a nohou, jež nám umožní vyhnout se nebezpečí. Předtím, než byla krev vyslána do končetin, koncentrovala se ve vnitřních orgánech. Přesměrování krve z vnitřností do končetin v ochranné reakci vede k zastavení funkcí spojených s růstem; bez výživy prostřednictvím krve nemohou vnitřní orgány náležitě pracovat. Vnitřní orgány přestávají vykonávat svou život záchovnou činnost, k níž náleží trávení, absorpce, vyměšování a další funkce umožňující růst buněk a produkci energetických zásob těla. Proto stresová reakce inhibuje růstové procesy a dále ohrožuje přežití těla tím, že narušuje vytváření životně důležitých energetických rezerv.
Druhým ochranným systémem těla je imunitní systém, který nás chrání před nebezpečím, jež má původ pod kůží, např. před nebezpečím způsobeným bakteriemi a viry. Když je mobilizován imunitní systém, spotřebovává mnoho z energetických zásob těla, proto se kupříkladu cítíme fyzicky slabí, když bojujeme s infekcemi, jako je chřipka či nachlazení. Když osa HPA mobilizuje tělo k obraně či úniku, hormony nadledvinek přímo potlačí činnost imunitního systému, aby se tak uchovaly zásoby energie. Ve skutečnosti jsou stresové hormony tak účinné při omezení funkce imunitního systému, že je lékaři podávají pacientům po transplantaci proto, aby imunitní systém neodmítal cizí tkáň.
Proč systém nadledvinek vypíná imunitní systém? Představte si, že jste někde ve stanu v africké savaně, máte nějakou bakteriální infekci a ke všemu ještě pořádný průjem. Slyšíte, jak venku před stanem řve kurážný lev. Mozek se musí rozhodnout, co představuje větší nebezpečí. Vašemu tělu nepřinese žádný prospěch, když zdoláte bakterie, ale sežere vás lev. Vaše tělo tedy zastaví boj s infekcí a místo toho raději mobilizuje energii pro útěk před lvem. Proto je sekundárním důsledkem zapojení osy HPA to, že naruší vaší schopnost bojovat s nemocí.
Aktivace osy HPA rovněž narušuje vaši schopnost jasně uvažovat. Zpracování informací v předním mozku, centru výkonného a logického uvažování, je významně pomalejší než reflexivní činnost řízená zadním mozkem. V nouzové situaci platí, že čím rychleji jsou informace zpracovány, tím větší naději má organismus na přežití. Stresové hormony nadledvinek zužují cévy v předním mozku, a tím omezují jeho funkci. Navíc hormony potlačují činnost prefrontálního kortexu, centra vědomé volní činnosti. Ve stavu nouze cévní tok a hormony slouží k aktivaci zadního mozku, jenž je zdrojem života záchranných reflexů, které nejúčinněji řídí ochrannou či útěkovou reakci. I když je nezbytné, aby stresové signály potlačovaly pomalejší činnost vědomé mysli a posílily šance na přežití, platíme za to cenu… snižuje se naše uvědomělé vnímání i inteligence.
Zdroj: Bruce H. Lipton, Biologie víry - Jak uvolnit sílu vědomí, hmoty a zázraků
09.05.2013, 00:00:17 Publikoval Luciferkomentářů: 2