Materializace „myšlenky“ vedoucí ke vzniku člověka III

rubrika: Populárně naučný koutek


Druhá část se věnovala problému s nalezením předka současného člověka, z něhož by se vyvinul přirozeným výběrem dle Darwinovy teorie (jak se ukáže, tak spíše hypotézy). Třetí část je založena na páté kapitole Mejsnarovy knížky, jež se zcela příznačně jmenuje O původu druhů a v níž Mejsnar dopodrobna rozpitvává, proč biologická evoluce založená na přírodním výběru náhodných variací je špatnou hypotézou. Ukazuje, že stabilita genu může být překonána moderními technikami umožňujícími genovou manipulací, jejich komplikovanost však vylučuje náhodnou možnost použití v přírodě směrem k novému druhu.

 

Lucifer


Darwinova hypotéza o původu druhů je založena na přírodním výběru nahodilých variací (mutací). Její původní podobu Mejsnar shrnul do pěti bodů, jejichž přepis zde vynechám, pouze se soustředím na to podstatné. Jedna z myšlenek citovaného Darwinova textu je: „Jestliže člověk může dosáhnout… velkého výsledku svými metodickými… prostředky selekce, proč by nemohla tak působit příroda?“ Kdyby něco takového bylo napsáno v dnešní době, muselo by to být jednoznačně odmítnuto jako zmatečné.

 

Kupříkladu brokolice, květák, kapusta, kedlubna, zelí nebo růžičková kapusta, tato v kuchyni značně odlišná zelenina byla vyšlechtěna z jediného druhu divoké hořčice. Toto šlechtění však neprobíhalo mutacemi, ale selekcí. Podobně bychom mohli v nějaké populaci, řekněme na izolovaném ostrově, během kratší či delší doby (závisle na šíři genetické základny, tj. na množství ostrovanů a jejich generací použitelných pro selekci) stvořit všechny obyvatele ostrova jako např. univerzální příjemce (krevní skupina AB) pro transfúzi. A nyní se dostáváme k tomu, jaký je rozdíl mezi dnes v genetice definovanými pojmy variace (používaným Darwinem) a mutace.

 

Součet všech alel (alela je jedna z alternativ genu, vyskytujícího se v daném místě, lokusu, na chromozomu) existujících v populaci pro daný charakter (termín, který je v genetice chápán jako definovaná a dědičná vlastnost organismu, kupříkladu barva květu, přičemž bílá a fialová barva jsou definovány jako znaky) tvoří genovou nádrž. Selekce pro určitý znak může být dosaženo jedině výběrem z existujících alel, tj. z variací, které obsahuje genová nádrž. Pojem „variace“ s tímto obsahem umožňujícím šlechtění, jež nemůže překročit rámec stávajícího druhu má tudíž zcela jiný obsah než pojem „variace“, který měl na mysli Darwin (vznik nové alely jako objektu pro přírodní výběr) a který dnes označujeme termínem „mutace“ (tj. jako nějaká nově získaná a dědičná změna v sekvenci geonomické DNA).

 

Klást rovnítko mezi šlechtitelství a přírodní výběr k novému druhu je tedy principiálně chybné; nicméně toto srovnání není stavebním kamenem Darwinovy konstrukce. Podstata hypotézy o původu druhů může být shrnuta jeho slovy do pěti bodů:

  1. Nové podmínky prostředí vyvolávají růst variací daného druhu.
  2. Nové variace umožňují lepší individuální přizpůsobení novým podmínkám.
  3. Tyto „užitečné“ variace v ochraně k boji o přežití poskytují větší šanci k přežití v přírodním výběru.
  4. Výhoda (nová variace) je děděná potomky.
  5. V generacích potomků, během dlouhého běhu věků, se tyto malé variace v rámci stejného druhu budou akumulovat a porostou směrem k větším rozdílům mezi druhy stejného rodu, nebo dokonce mezi různými rody.

 

Dnes se ukazuje, že selekce nového druhu s novým genotypem, který vznikl postupně náhodnými mutacemi, nemůže být vysvětlením mechanismu, jímž by mohly vzniknout nové druhy. Na základě dnešních znalostí DNA, genů a chromosomů není možné vybrat nějaký známý mechanismus na molekulární úrovni, umožňující manipulaci s genem, jenž by čistě hypoteticky vedl k novému genotypu. Z toho vyplývá, že těch pět bodů formuluje velice špatnou hypotézu, kterou není možné nijak smířit s nálezy současné vědy. Tento závěr Mejsnar doprovodil podrobnou analýzou, v níž probírá některé cesty, jak lze manipulovat s mutacemi a geny, přestože jsou v přírodě asi neuskutečnitelné, a nazval ji Dekalog jako výzva Darwinově koncepci. Podle Ďáblova slovníku (Devil’s Dictionary) A. Bierce je dekalog série v počtu deseti, což je právě dost k tomu, aby umožňoval inteligentní výběr pro naši pozornost, ale ne dost k tomu, aby nás náš výběr uvedl do pochybností.

 

Nebudu zde všech deset bodů byť stručně reprodukovat, jsou dost obsáhlé. Kdo si je chcete přelouskat, nezbude mu, než si tu knížku obstarat (což ovšem platí obecně). Vyberu jen některé dle mého soudu zajímavé a důležité postřehy či závěry.

 

První bod Dekalogu se nazývá Rozdíl mezi teorií a hypotézou a Mejsnar ji uzavírá takto: Jakákoliv teorie popisující tak komplikovaný problém, jako je původ druhů, musí mít nezbytnou průhlednost, dosaženou definicemi pojmů a nerozpornou konstrukcí jejich vztahů. Darwinova koncepce nemá definice, pouze předpoklady doprovázené důsledně příklady, které jsou, jak se domnívá, výsledkem právě těch předpokladů. Koncepce založena tímto způsobem, výhradně na domněnkách, představuje pouze hypotézu.

 

Druhý bod Mutace (variace) v rámci stejného druhu dospívá k těmto závěrům: Darwinovy variace může být teoreticky dosaženo mutací, tj. změnou v příslušném genu. Nejjednodušší mutace jsou změny v jednom místě genové sekvence, nazývané bodové mutace. Mutace těchto typů jsou dosažitelné buďto přidáním, ubráním jedné báze, nebo nahrazením jedné báze jinou v molekule DNA. Pouze ale druhý mechanismus, tj. nahrazení, můžeme mít na mysli pro protektivní úlohu v boji o život. Tím se ale molekulární mechanismus dramaticky omezuje na dobře známé chemické reakce tří funkčních skupin mezi pěti dostatečně známými nukleotidy. Za současného stavu vědění: za prvé není vypracována jediná koncepce založená na srozumitelné chemii, která by experimentálně prokázala, jak by mohla vyjmenovaná nahrazení zlepšit (ve vztahu k fenotypu) gen. Za druhé jak se tyto variace (tato nahrazení) v daném genu určitého druhu mohou kumulovat. Molekulární reakce DNA vykazují zcela opačný trend. V závislosti na velikosti genu dosáhne vzrůstající počet mutovaných nukleotidů určitého procenta celkové délky sekvence, která zničí genetickou informaci, což se projeví vytvořením nefunkčního proteinu, stejně tak jako v případě ostatních typů bodových mutací.

 

Další body Dekalogu se zaobírají chromosomovými aberacemi, nejrůznějšími rekombinacemi, variacemi a opravami mutace včetně mutací v populaci. Sedmý bod se nazývá Dlouhý běh věků, v němž se Mejsnar snaží na jednoduchém příkladu, založeném na středoškolském kombinatorickém počtu, ukázat, jak dlouho by trvalo, než by se náhodnými mutacemi z nějakého proteinu vyvinul jiný funkční protein. Vyšla mu doba, která řádově převyšuje dobu trvání vesmíru. Pak následují body Vsunutí genů, Mezidruhová homologie chromosomů a desátý bod se nazývá Epigenetická dědičnost variací.  

 

Tuto kapitolu o původu druhů Mejsnar uzavírá citací z eseje Prof. F. Jenkina, který byl současníkem Darwina:

 

… naše neschopnost vysvětlit určité jevy jinak než jedním způsobem není důkazem pravdy tohoto vysvětlení, nýbrž pouhým přiznáním naší nevědomosti. Když někdo tvrdí, že svítící světluška musí hořet a na naše pochybnosti odpoví výzvou, ať tedy řekneme, jak jinak může vydávat světlo, když nehoří, nepřijmeme jeho výzvu jako nějaký důkaz jeho tvrzení, a jistě nepřipustíme jeho výzvu jako jakkoliv zásadní proti našemu pozitivnímu důkazu, že ta světluška nehoří. Máme za to, že Darwinova teorie je přesně ten případ; myslíme, že její nesprávnost může být dokázána, a jeho či naše neschopnost vysvětlit některá izolovaná fakta, která vyhovují jeho pohledu, pouze dokazuje jeho a naší neschopnost podat pravdivé vysvětlení.

 

Čtvrtá část této série bude konečně a zcela věnována Mejsnarově představě o tom, jak funguje „myšlenka“ vedoucí k člověku.

 

Zdroj: Jiří A. Mejsnar, Mýtus evoluce – aneb geny křičí: „Jémine, mýlíte se, Darwine“


komentářů: 3         



Komentáře (3)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Stella
3
Stella 29.08.2013, 21:30:43
Taky jsem hledala, podnícena četbou zde, znovu ve Vesmíru a lidstvu - Pierre Teilhard de Chardin.
Ale proč se tolik namáhat, když je heslo s tímto jménem perfektně vypracované ve Wikipedii. S objasněním CH. názorů.
Myslím, že stojí za přečtení. CH. byl moderní jezuita,vysoce vzdělaný vědec, který se zabýval evolucí a měl problémy s církví.
Na některé otázky nabízí přijatelné odpovědi.

Wai
2 Naprostý pragmatismus :-)
Wai * 29.08.2013, 20:26:56
Přiznám se, že jsem si po přečtení tohoto třetího pojednání vzpomněl, že mám doma také dva zajímavé tituly, které pojednávají o vývoji člověka. Jeden je od Renaty a Jaroslava Malinovců a jmenuje se "Zasáhli mimozemšťané a katastrofy do vývoje lidstva?" a ten druhý je od Michaela Hesemanna a jmenuje se "UFO: Kontakty" Usmívající se
Předesílám, že to není reprezentativní vzorek mých knih, ale přesto jsem svými zkušenostmi, životními zážitky a vývojem dospěl naprosto pragmaticky k víře ve Stvořitele. Smějící se
A vede se mi prima, věřte nebo nevěřte :o)

Stella
1
Stella 28.08.2013, 15:34:57
Tak, vlastní myšlenky nemajíc, prošla jsem si O původu druhů ve Wikipedii a potěšilo mě, že encyklopedie shrnuje historii dalšího vývoje Darwinovy teorie.
O syntéze s poznatky z genetiky je tam psáno také myslím dost srozumitelně.
Podnětné, ale: \"Člověk je schopen obsáhnout tak málo věcí najednou. Vidíme jen to, co se děje před námi, zde a teď. Názorně si představit současnou mnohost procesů, byť i spolu souvisejících, nebo dokonce navzájem se doplňujících - je nad jeho možnosti. Přesvědčujeme se o tom přece u jevů poměrně jednoduchých. Osud jednoho člověka může znamenat mnoho, osud několika set lidí lze těžko postihnout, ale osudy tisíců, milionů lidí - neznamenají v podstatě nic...\"
\"Myslím boha - mrzáka, který sestrojil hodiny, ale ne čas jimi odměřovaný. Struktury a mechanismy , které měly sloužit k jistým účelům, ale ony ty účely přerostly a zradily je. A stvořil nekonečnost, která měla být mírou jeho moci, ale stala se mírou jeho naprosté porážky.\"
St.Lem....
Myslím, že podobné jste, pekelníci, nedávno citovali kdesi.
Století a půl skoro stačí k přijetí i revizi
teorie?

«     1     »