Po delším čase se vracím k Době jedové 2 od Anny Strunecké a Jiřího Patočky. Přicházím s podkapitolou, kterou napsal Jiří Partočka a která se zaobírá elixírem života a neutuchajícího mládí. Chtěli byste omládnout a svůj život prodloužit, dokud se vám to bude líbit? Občas přemýšlím, že bych se chtěl vrátit do svých mladších let, ale ve skutečnosti vlastně ne. Bylo to hezké, teď jsem však už někde jinde a nemyslím si, že je to horší. Domnívám se, že své mládí v sobě stále ještě mám, a navíc obdařené zkušenostmi, které jsem dříve neměl. Svou životosprávu náležitě hlídám a mé duševní pochody stále ještě někam směřují. Nějaký ten elixír života v sobě asi mám. A to mi stačí. Nicméně jsem vždy otevřený jakýmkoliv podnětům, kterými bych ten svůj elixír života mohl obohatit. Těch podnětů jsem tu už zmínil mnoho, jedny z nich jsem nalezl ve dvou dílech Doby jedové. Kupříkladu Kurkumin, který si občas sypu do jídla a který tak nějak souvisí s tím, o čem ve své podkapitole o elixíru života píše Patočka.
Lucifer
Historie hledání elixíru života je stejně stará jako samotná touha člověka uchovat si věčné mládí a dožít se vysokého věku. Z mnoha historických pramenů se dovídáme, že někteří lidé opravdu žili na naše poměry velice dlouho. V Bibli se uvádí, že Adam žil 930 let a Metuzalém, jehož stáří se stalo příslovečným, dokonce 969 let. Taková čísla jsou dnes pokládaná za nereálná a vybájená, vztahující se spíše k mýtickým postavám, ale pro zdánlivě vysoký věk, udávaný v Bibli, existuje dnes docela rozumné vysvětlení, viz Jak byl starý Metuzalém – …
Snaha o nalezení elixíru mládí se však táhne celou historií lidstva a nevzdává se jí ani současná věda. Ve starých rukopisech a alchymistických foliantech byly nalezeny stovky zaručených receptů, jak toho dosáhnout. Egyptská královna Kleopatra se prý koupala v lázni z medu a oslího mléka, aby si uchovávala krásnou pokožku a věčné mládí. Egyptští alchymisté věnovali nalezení elixíru mládí, někdy též ztotožňovaného s kamenem mudrců, velkou pozornost. Ve starém Egyptě patřila alchymie k tajným chrámovým vědám, jejichž původ je připisován legendárnímu Hermovi Trismegistovi, a byla proto nazývána také „hermetickým učením“. Alchymie byla součástí egyptského náboženství, kde jejím nejvyšším představitelem byl Thovt – bůh vědy a matematiky. Základ alchymie tvořila víra v možnost transmutace kovů a schopnost působení síry a rtuti při jejich vzniku. Alchymisté se snažili vyrobit drahé kovy, univerzální lék či různé transmutační tinktury.
Možnost existence elixíru života ve středověku připouštěli i jiní učenci, o nichž nelze říci, že byli pověrčiví. V existenci kamene mudrců jako univerzálního všeléku (universal panacea) a omlazovacího prostředku věřil i perský všestranně vzdělaný středověký učenec, filosof, politik, básník, přírodovědec a lékař Abú Alí al-Husajn ibn Abdulláh ibn Síná, známý jako Avicenna (980-1037) nebo neméně vzdělaný anglický františkánský filosof a přírodovědec Roger Bacon (1214-1292). Bacon získal rozsáhlé vzdělání na univerzitách v Oxfordu a Paříži ve všech tehdy pěstovaných oborech: matematice, lékařství a především ve scholastické filosofii. Za člověka zasvěceného do hermetického učení byl považován i jeden z nejvýznamnějších a patrně jeden z mála skutečných alchymistů a zakladatel moderní medicíny Paracelsus – vlastním jménem Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, (1493–1541). Jeho znalosti byly na tehdejší dobu skutečně ohromující, stejně jako jeho lékařské úspěchy. Pověst hovoří o tom, že vlastnil kámen mudrců, který prý nosil v rukojeti svého meče, s nímž bývá často zobrazován. Nikdy ho prý nedával z ruky a dokonce s ním i spával.
Ve 12. století se alchymie přes Sicílii a Španělsko rozšířila do západní Evropy. Byla považována za seriózní vědu a její studium umožňovaly univerzity v Barceloně, Palermu, Toledu, Segovii a Pamploně. Alchymistické spisy byly překládány do angličtiny, němčiny a italštiny. Od 13. století již měla alchymie své evropské zástupce, jako byl již zmíněný Roger Bacon, Jean-Baptiste de Lully (1632-1687) nebo Giuseppe Balsamo (1743-1795), známý pod jménem Cagliostro. Tento italský mág a okultista, jeden z posledních evropských alchymistů, byl ve své době záhadnou osobností spojovanou s mnoha společenskými skandály. Některými historiky je považován za zasvěcence nejvyššího stupně, jinými zase za podvodníka světového formátu. Druhá polovina 18. Století – nazývaná Věkem rozumu – znamená definitivní konec alchymie a velkých alchymistů.
Konec alchymie však ještě neznamená konec hledání elixíru života. Snahy najít elixír života se nevzdala ani moderní věda a v odborném tisku se dodnes objevují informace o látkách prodlužujících život – zatím alespoň u hlístů a octomilek. Mezi těmito látkami najdeme vitaminy, hormony či antioxidanty, jako je například resveratrol obsažený v červeném víně, semena guarany (Paullinia cupana), liánovité rostliny z rodu Sapindaceae, původem z Venezuely a severní Brazílie, čavanpraš, džem připravený z amalaki, plodů indické rostliny (Phyllantus emblica) z čeledi Euphorbiaceae, a řada dalších látek a preparátů.
Posledním hitem mezi elixíry mládí je rapamycin. Když v sedmdesátých letech minulého století hledali výzkumní pracovníci farmaceutických firem nové producenty antibiotik, zavítali někteří z nich až na Velikonoční ostrov, osamocený kousek země uprostřed vod Tichého oceánu, na kterém vznikla jedna z nejpodivuhodnějších civilizací. Ze vzorku bahna sebraného vykultivovali půdní aktinomycetu Streptomyces hygroscopicus, mikroorganismus podobný bakteriím. Z něj byl pak získán makrocyklický lakton, který jeho objevitelé nazvali podle domorodého jména ostrova Rapa Nui – rapamycin.
Zpočátku byl rapamycin považován za účinné protiplísňové antibiotikum, ale praktickému uplatnění bránila jeho vysoká toxicita. V roce 1991 byla objevena imunosupresivní aktivita rapamycinu a ta se pak stala jeho nejdůležitější vlastností, využívanou ve farmakologii. Rapamycin přerušuje buněčný cyklus T-lymfocytů, a to v době jejich přechodu z fáze G1 do fáze S, tím, že tlumí signál zprostředkovaný interleukinem. Rapamycin brání aktivaci lymfocytů blokádou enzymu zvaného TOR (target of rapamycine). Klinické studie u pacientů po transplantaci ledviny potvrdily vysokou účinnost této látky v potlačování imunitních reakcí. V současné době probíhá ověřování nových indikačních oblastí rapamycinu v různých kombinacích s jinými léky.
Nejnovější studie ukázaly, že rapamycin, lék používaný dosud k potlačování imunity při transplantaci orgánů, dokáže také významně prodloužit život. Zatím alespoň u myší. Američtí vědci podávali rapamycin myším starým 600 dnů, což odpovídá lidským šedesáti letům. Průměrná délka života se u samců prodloužila o 9 % a u samic o 14 %. Je to vůbec poprvé, kdy se u savců podařilo zpomalit proces stárnutí prostřednictvím jediné chemické substance, viz Cancer Drug Delays Aging in Mice. Rapamycin také tlumí symptomy na myších modelech Alzheimerovy, Parkinsonovy a Huntingtonovy choroby, a mohl by být přínosem v terapii těchto neurodegenerativních onemocnění. Budou-li další experimenty úspěšné, mohl by rapamycin sehrát významnou úlohu v terapii Hutchinsonova-Gilfordova syndromu (HPGS). Toto vzácné genetické onemocnění způsobuje zrychlené stárnutí organismu. Pacienti umírají již v dětském věku a v současné době neexistuje účinná terapie. Předčasné stárnutí u HPGS způsobuje patologický protein progerin, který se vytváří v každé buňce pacientů s touto nemocí. Vědci zjistili, že rapamycin umí progerin z buněk odstranit a nechává za sebou zdravé buňky, viz Premature Aging Drug, Rapamycin, Shows Promise For Progeria Patients As Well As Extending Human Life.
Zájemce o dlouhověkost, kteří by toho chtěli dosáhnout pomocí rapamycinu, je však třeba varovat. Jeho imunosupresivní účinek by mohl jejich život naopak výrazně zkrátit. Tento objev sice může být prvním krokem k dosažení dlouhověkosti lidí, ale poslouží zejména k pochopení a účinnější terapii některých nemocí stáří. Zdá se, že zatím jedinou spolehlivou metodou, jak si prodloužit život, je omezit v potravě některé složky a celkově spíš hladovět. Spolehlivě to funguje nejen u hlodavců, ale i u primátů, i když právě na tohle doporučení nechce skoro nikdo slyšet.
Zdroj: Anna Strunecká, Jiří Patočka - Doba jedová 2
11.09.2013, 00:01:05 Publikoval Luciferkomentářů: 18