Digitální demence – Sanskrtské školy

rubrika: Populárně naučný koutek


V návaznosti na předchozí pojednání o orientaci v prostoru v souvislosti s hipokampem dnes přicházím se sanskrtskými školami. Proč? Protože absolventi sanskrtských škol mají kromě jiného neuvěřitelný smysl pro orientaci v prostoru, jenž je založený na velmi náročném a pozoruhodném výcviku ve vnímání reality, z čehož se můžeme poučit.

 

Lucifer


Schopnost orientace časem, místem a osobou patří k našim základním kognitivním funkcím; u pacientů s demencí tato schopnost mizí přesně v tomto pořadí – čas, místo, osoba. S přibývajícím psychickým rozpadem se ztrácí snaha udržet si kontrolu nad sebou samým a nad svým životem, jakož i vědomí toho, do jakých souvislostí je zasazena situace tady a teď: kdo je dementní, tomu na datu a čase méně záleží. Taková osoba stále hůře rozumí svému prostředí – bezprostřednímu okolí i celému širému světu – a občas už příliš dobře nechápe ani sebe, protože dokáže sebe samu stále méně vnímat. Nakonec zbývá už jen slupka, vnějšek člověka; ztrácí se však jeho duch, jeho nezaměnitelná osobnost, jeho zvláštnosti až svéráz, jeho životní příběh.

 

A „ztrácí se“ nejen osoba, nýbrž i veškeré okolnosti s ní spojené. Kdo trpí demencí, neví už ani, o co jde; zapomíná, co chtěl dělat, spoustu věcí dělá vícekrát a ani to nepostřehne. Rovněž jeho vztah k ostatním lidem se pomalu rozpadá, nejprve ke známým v nedávné minulosti, nakonec už ale nepoznává ani manželského partnera nebo vlastní děti. Současně vyhasíná také jeho smysl pro minulost a budoucnost: dementní pacienti netrpí prostě jen dezorientací v čase (raný symptom), nýbrž naprostou ztrátou veškerého smyslu pro čas. To znamená, že žijí už jen od jednoho okamžiku k druhému, přičemž jejich vědomá období nejsou propojena permanentním vědomím, nýbrž se odvíjejí disparátně jedno za druhým.

 

Do jaké míry závisí právě schopnost prostorové orientace na učení, ukazují nejen londýnští taxikáři. Také u naprosto normálních dětí rozdílného původu lze velmi pěkně ukázat, že orientaci v prostoru zvládají více či méně dobře – v závislosti na tom, jakého se jim dostalo výcviku. Děti a mladiství, kteří vyrůstali v indických sanskrtských školách, dopadají v testech prostorové orientace obzvlášť dobře. Proč tomu tak je? Stejně jako latina, i sanskrt je mrtvý jazyk z rodiny indoevropských jazyků, v Indii je však stejně jako v minulosti jedním z celkově dvaadvaceti uznávaných národních jazyků a ve většině indických škol druhého stupně se vyučuje jako třetí jazyk po hindštině a angličtině. Sanskrt je starý více než tři tisíce let, byly v něm napsány různé spisy a byl systematizován už několik staletí před Kristem. Pro Hindy představuje posvátný jazyk a dodnes se využívá v rámci náboženských rituálů, neboť všechny důležité náboženské spisy (védy a upanišady) jsou sepsány v sanskrtu.

 

Nejstarší ze čtyř véd je Rgvéda, náboženský spis o bozích, mocnostech, silách a přírodě, v níž je prostor – ostatně jako ve veškeré sanskrtské literatuře – rozdělen do deseti prostorových směrů: spolu s nahoře a dole existuje osm světových stran, tedy nejen sever, jih, východ a západ, nýbrž také severovýchod, severozápad, jihovýchod a jihozápad. Psychické kódování prostoru se tedy u lidí, kteří získali zevrubné vzdělání v sanskrtu, utváří schématem osmi světových stran. To má do jisté míry za následek dobrou kvalitu kognitivní mapy, a hraje taky důležitou úlohu při určování vlastního místa ve světě. Lidé socializovaní v tomto „světovém názoru“ nahlížejí na prostor, na svůj svět, naprosto specifickým způsobem – podobně jako šachisté nahlížejí specifickým způsobem na figurky na šachovnici nebo jako hudebníci zvláštním způsobem vnímají své nástroje. V této souvislosti rozhodně nejde pouze o pár názvů pro prostorové směry: geocentrické sanskrtské pojetí prostoru navíc podstatně ovlivňuje množství každodenních činností – jak ve škole, tak i v rodinném prostředí –, jež si jeho účastníci osvojují, a tudíž se jim intenzivně kolektivně učí prostřednictvím náboženských a kulturních praktik.

 

U dětí v sanskrtských školách je získání povědomí o osmi světových stranách velmi aktivní proces. Učí se nejen směrům v prostoru a jejich kulturnímu významu; jsou vedeny také k tomu, aby je v každodenních cvičeních – jako například při ranní nebo večerní modlitbě – aplikovaly, a učitelé nebo starší žáci je při tom velmi přesně řídí. Chybující žáky opravují a následně poučují, jak se mají chybnému určení světové strany do budoucna vyhnout. Pokud dáte deseti- až čtrnáctiletým žákům sanskrtských škol za úkol určit světové strany ve volném prostoru, ba dokonce i v uzavřené místnosti, 87 % z nich je určí přesně, z jejich spolužáků učících se v hindštině to však zvládne jen 43 %.

 

Jedna studie to potvrdila ještě působivěji: nejprve bylo 51 indických školáků ve věku od jedenácti do patnácti let dotazováno na světové strany – napřed ve volném prostoru a potom v místnosti – a všichni poskytli správné údaje. V rámci podobné studie, provedené v Ženevě, nedokázalo v testovací místnosti určit světové strany ani jedno dítě. Potom byl experiment ještě znesnadněn: dětem zavázali oči a asi třikrát je otočili dokola. I poté bylo stále ještě 80 % sanskrtských žáků schopno správně udat světové strany- Potom byli – stále ještě se zavázanýma očima – odvedeni s několikerým odbočením do jiné místnosti, opět třikrát zatočeni dokola a znovu dotázáni na světové strany. (Ve všech případech se dbalo na to, aby děti po zatočení nestály obličejem stejným směrem jako předtím a aby vedoucí pokusu, který dětmi otáčel, mluvil s nimi a poté se jich také vyptával na světové strany, nezůstával stát na stejném místě.) I potom dokázalo ještě 56 % dětí úkol splnit.

 

Kdo strávil svá školní léta v sanskrtské škole, ten si nese světové strany ustavičně v sobě, a sice rozčleněné do výsečí přesně po 45 stupních, takže se dokáže velmi přesně orientovat. Tyto experimenty prokázaly to, co si v neurovědě cvrlikají vrabci na střeše: „Duše navždy přijímá barvy tvých myšlenek,“ jak postřehl už římský císař Marcus Aurelius. I když nic nevěděl o neuroplasticitě – měl pravdu!

 

Zdroj: Manfred Spitzer, Digitální demence – Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum


komentářů: 5         



Komentáře (Array)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Stella
5
Stella 11.05.2014, 21:30:03
To, co oba uvádíte, bohužel, k životu patří.
A dost.
Všechno je složité - viz na iDnes vzpomínky na stavy při pokusech s LSD. Také jsem slyšela vyprávět člověka bezprostředně po takovém pokusu. Ono je v tom kus naděje - když se dostali jinam...

4 Pro Astru
Starý kocour (neregistrovaný) 11.05.2014, 20:25:10
Pardon. Netušil jsem. Rozpačitý

Astra
3
Astra 11.05.2014, 12:57:53
K tématm, jako je tohle, se já vyjadřovat nemůžu. Vrátila bych si zpátky to, čeho se pracně už rok zbavuju. Vzpomínky na minulost. Nám všem, co ještě máme všech pět pohromadě, nám se to teoretizuje...co by asi tak bylo nejlepší pro náš skon. Nechci psát dál už ani slovo...

2 Čert ví
Starý kocour (neregistrovaný) 11.05.2014, 00:59:39
- co je horší. Jestli umírat s jasnou hlavou a s vědomím, že tělo nevydrželo nebo se propadnout do demence, každý den se upřímně divit, co mi zase připravili - protože včerejšek už byl zcela vymazán (a předchozí dny rovněž). Pro dementního to asi nebude tak strašná situace - spíše jeho okolí má co dělat. Aby něco neprovedl, nezranil se, najedl, vykonal potřebu na místě k tomu určenému...¨
S tím zkušenost nemám - jedině tchyně začala být nebezpečná sobě i svému okolí a musela do ústavu. Pak to šlo rychle. Už to byla jen slupka člověka, pohyblivý model bez vlastního programu - jenom nějaké automatizmy ještě fungovaly. Ale vypadala celkem spokojeně. Za necelé tři měsíce umřela.
===
Moje kolegyně pozvolna umírala na ALS - to je ta choroba, které se vzepřel největší fyzik současné doby Steve Hawking - přestávala mluvit, ovládat tělo. Také nevratný proces. Ale měla 57 let a i když tahle choroba vůbec nebolí, bolela ji duše. Jednak od lékařů věděla jak a za jak dlouho skončí, jednak viděla, jak se stala vlastní rodině na obtíž. Že ji navštěvují už jen bývalí kolegové, starají se o ni spolu s bývalou milenkou jejího muže kterou nenáviděla... Překvapený
Nerad na to vzpomínám. Nakonec, kdy už nemohla ani psát, jenom očima potvrzovala nebo odmítala naše otázky si už přála umřít. A já - já ji to přál také. Trvalo jí to 3/4 roku než se udusila ve spánku. Plačící
===
V krásné (a moudré hře) "Nejstarší řemeslo" o pěti starých kurvách jedna z nich pronese větu: "Já bych chtěla umřít raději teď, pokud ještě všechno můžu."
Vypadá to divně - ale já taky. Snad budu mít to štěstí. Úžasný

Stella
1
Stella 10.05.2014, 20:49:14
Proč nikdo k tomuto tématu nemá slov? Všichni procvičují světové strany za pěkného dne venku...
Demence je velká tragédie. Protože jde o proces nevratný - u stařecké d.. Velice obdivuji ošetřující pracovníky, kteří se snaží beznadějný proces ulehčit. Na druhou stranu jsem u svých rodičů měla občas dojem, že pro ně je tato situace milosrdná, protože deprese ze stárnutí byly pryč.

Cvičit mozek, cvičit, a včas - poselství vyčerpávajícího textu. Tak by se daly vypěstovat i docela jiné schopnosti!

«     1     »