Dospěl jsem k závěru, že už je na čase, abych rozsáhlý atlas všech možných (někdy i nemožných) vesmírů, jenž jsem zde s pomocí zdroje od Johna D. Barrowa s ne zcela zanedbatelným tvůrčím přínosem replikoval, uzavřel. Pokud se k němu ještě vrátím, tak už to bude vážně i nevážně na absolutní doraz i nedoraz. Naposledy jsem se dobral až do téměř fantasmagorických končin tohoto jinak vědecky dostatečně podloženého zdroje, v nichž se nacházejí simulované replikace naší reality. Dnes přicházím s něčím možná ještě děsivějším. Totiž s myšlenkou, že i kdyby nás nikdo nereplikoval ve virtuální realitě, tak i ve skutečné realitě může existovat nekonečný počet našich vlastních replik, přesněji řečeno kopií. Celá tahle záležitost souvisí s vcelku elementární představou, že náš vesmír je nekonečný, v prostoru i čase, a zároveň stacionární a statický.
Lucifer
Představte si, že žijete ve vesmíru, kde není nic originálního. Všechno jsou kopie. Žádná myšlenka není původní. Není tam nic nového, žádná originalita. Nic se nestane poprvé a nic naposled. Nic není jednoznačné. Každý má ne jednoho dvojníka, ale nekonečně mnoho dvojníků. Takové podivnosti existují v prostorově nekonečném vesmíru, ve kterém se s nenulovou pravděpodobností vyvine život. Je tomu tak proto, že nekonečno je velmi rozdílné od jakéhokoli konečného čísla, ať už jde o číslo jakkoli velké.
Ve vesmíru nekonečných rozměrů s hmotou donekonečna rozprostřenou platí, že cokoli se někde vyskytne s nenulovou pravděpodobností, musí se vyskytnout nekonečně mnohokrát. V tomto okamžiku musí existovat nekonečně mnoho identických kopií každého z nás a právě teď dělají totéž, co zrovna děláme my. Je tam také nekonečně mnoho našich identických kopií, které se zabývají něčím úplně jiným. Ve skutečnosti je tam nekonečně mnoho našich kopií, které dělají to, co bychom mohli v tomto okamžiku s nenulovou pravděpodobností dělat i my. Této alarmující skutečnosti se říká replikační paradox. V Radostné vědě ho v roce 1886 rozebíral německý filosof Friedrich Nietzsche, který si uvědomil důsledky předpokladu o nekonečnosti vesmíru. Napsal:
Vesmír musí ve velké hře náhod, jež představují jeho existenci, procházet spočetným množstvím kombinací … V nekonečnu se musí někdy uskutečnit každá možná kombinace; a nejen to – musí se uskutečnit nekonečně mnohokrát.
Replikační paradox má nejrůznější podivné důsledky. Protože existujeme, tak věříme, že život se může vyvinout s nenulovou pravděpodobností. V nekonečném vesmíru musí proto existovat nekonečně mnoho civilizací. V nich budou existovat naše repliky, a to ve všech fázích našeho života. Když zemřeme, bude existovat nekonečně mnoho našich kopií, jež budou mít stejné životní vzpomínky jako my a které budou dále žít. Tato následnost bude v budoucnu pokračovat do nekonečna, a tak v tomto paradoxním scénáři každý „žije“ věčně. Vyvstává zde jeden podivný problém. Když uvážíme všechny historie, ve kterých vystupuje naše skutečná minulost spolu s možnou budoucností, počet historií, ve kterých v následujícím okamžiku přestaneme existovat, vysoce převyšuje počet těch, ve kterých naše existence pokračuje. Proč tedy existujeme?
Tento paradox vstupoval provokujícím způsobem do teologických diskusí. Předpokládejme, že stejný argument použijeme v případě inkarnace. Je-li nenulová pravděpodobnost, že někde nastane, musí k ní někde v nekonečném vesmíru docházet nekonečně často. Ve 4. století našeho letopočtu dokazoval podobným argumentem svatý Augustin, že život s vědomím musí existovat jen na Zemi, jinak by se ukřižování muselo udát na nekonečně mnoha světech. V druhé polovině 18. století tvrdil jistý Thomas Paine, že život zřejmě musí existovat i jinde než na Zemi, a proto k ukřižování nikdy nedošlo, protože představa jeho nekonečného opakování je absurdní.
Můžeme si klást otázku, jak by to dopadlo, kdybychom potkali některou z našich kopií. Zdálo by se, že by to vypadalo, jako když si něco nacvičujeme před zrcadlem, není však důvod věřit, že by se naše replika chovala jako my. S naší kopií můžeme mít identickou historii až do okamžiku setkání, ale právě od tohoto okamžiku se náš dvojník může začít chovat jinak než my a do budoucnosti se naše jednání může stále víc a více odlišovat. Někde v nekonečném vesmíru bude ovšem existovat nekonečně mnoho našich identických kopií, jež budou i v budoucnu jednat ve všech ohledech stejně. Je to jako když se jakékoli možné rozhodnutí skutečně realizuje. Vždy existuje někdo, jehož dosavadní historie byla identická s naší, a on teď udělá jedno z našich možných rozhodnutí. Těch, kdo se rozhodnou jinak, je nekonečně mnohokrát více než těch, kdo se rozhodnou stejně jako my.
Jedním z nejpodivnějších rysů této „teorie“ je skutečnost, že pokud je správná, nemůže být originální. Nutně ji už někdo nekonečně mnohokrát předložil v minulosti - v nekonečném vesmíru, kde se realizují všechny možnosti, nemůže být nic původní. Tuto perspektivu pokládají někteří kosmologové za natolik alarmující, že je pro ně dostatečným argumentem pro konečnost vesmíru. Jiní jsou pobouřeni etickými důsledky představy vesmíru, kde se uskutečňují všechny možnosti bez ohledu na následky. Odehrávají se všechny možné virtuální historie. Jsou proto mezi nimi i takové, kde zlo vítězí nad dobrem, a v některých historiích se to pokládá i za správné. Ochranu před některými takovými znepokojivými důsledky poskytují ve skutečnosti fyzikální zákony. I když je celý vesmír nekonečný, můžeme být v kontaktu vždy jen s jeho konečnou částí, protože rychlost světla je konečná. Na základě našich současných fyzikálních poznatků o námi pozorovaném vesmíru se dá ukázat, že konečnost rychlosti světla nás v nekonečném vesmíru bezpečně chrání před setkáním s našimi replikami. Přes tuto naši dobrou izolaci od nich je na myšlence o jejich existenci stále něco znepokojující.
Jestliže vesmír vždy existoval v přibližně stejném stavu, tak jak předpokládala stará teorie stacionárního vesmíru, mají tyto paradoxy svou časovou verzi. Cokoli se s konečnou pravděpodobností má stát, nastalo v minulé historii nekonečně mnohokrát. V takovém vesmíru nemůže nastat nic nového, všechno už tu bylo. A navíc, protože nenulovou pravděpodobnost má i vznik inteligentního života, musí být v takovém vesmíru inteligentní bytosti velmi rozšířené. Očekávali bychom, že příslušníky jiných civilizací budeme běžně potkávat. Tento podivný důsledek neměnného vesmíru posloužil coby pádný argument proti stacionárním a statickým kosmologiím.
Nekonečná replikace nás ohromuje, a proto jsme k ní skeptičtí. Připadá nám fantastická a směšná, a proto i nemožná. Jenže všude kolem nás se s dokonalými replikami setkáváme. Protony, elektrony, kvarky a vůbec všechny elementární částice jsou členy rodin, jejichž příslušníci jsou naprosto identičtí. Jakmile jste viděli jeden elektron, viděli jste všechny. Vesmír je na replikách založen a domníváme se, že tato replikace bude nekonečná, tak jako je zdá se nekonečný i rozpínající se vesmír. To je nejfantastičtější jemné ladění vůbec. Mnozí fyzici si to pořádně neuvědomují a jen málo z nich to komentuje. Zdá se, že replikace leží v jádru vší reality.
Zdroj: John D. Barrow, Kniha vesmírů
Dovětek nekonečného replikanta:
Musím se přiznat, že když jsem tuto podkapitolu z Knihy vesmírů dočetl, upadl jsem téměř do nekonečně replikovaného kómatu. Ne však úplně. Včas jsem se v zájmu zachování svého replikovaného duševního a tělesného zdraví odebral do nejbližšího replikovaného nebe.
03.06.2014, 00:04:54 Publikoval Luciferkomentářů: 23