V předchozí části bylo naznačeno, že stejně jako by naše potrava měla vyhovovat našemu trávení, musí také naše duševní potrava vyhovovat našemu duchu. Miminka nesnášejí vepřovou pečeni s knedlíky a kyselým zelím, a proto je krmíme kojeneckou výživou a kaší. Jaká duševní potrava se hodí pro miminka?
Lucifer
„Naše miminko by se jednou mělo mít lépe než my. Mělo by do života dostat všechny možnosti, mělo by být stále chytřejší, hodně toho vědět, a proto na učení není nikdy příliš brzo.“ Takto a podobně uvažují mnozí rodiče. „Proto moje dítě potřebuje stimulaci, správné hračky, spoustu kurzů už od prvního roku života, počínaje kojeneckým plaváním přes kojeneckou gymnastiku až po kojenecký kurz čínštiny.“
Jelikož jsou však oba rodiče často zaměstnání, mají málo času a ve svém volném čase také rádi odpočívají (například u televize), mívají právě oni špatné svědomí. Pro vystresované lidi s dítětem se v posledních letech stále častěji (i třeba v Německu) objevují pořady ušité na míru nejmenším dětem – v televizi a na videu nebo DVD. Jedna americká studie to shrnuje následujícím způsobem: „Baby videa, vytvářená pro děti od jednoho měsíce, videohry pro devítiměsíční děti a televizní show pro roční děti se dnes už staly běžnou záležitostí.“ Co si o tomto trendu myslet? Je třeba to brát vážně? Jak doložila řada vědeckých studií, situace není pouze zneklidňující, ale skutečně vážná!
V USA, jak již bylo zmíněno, takřka všechny děti ve věku dvou let pravidelně sledují televizi a rovněž se dívají na DVD nebo video. Děti mladší jednoho roku tímto způsobem tráví přibližně jednu hodinu denně, dvouleté děti více než hodinu a půl denně. To vše se nachází v ostrém rozporu s Doporučením amerických dětských lékařů, kteří sledování audiovizuálních médií u dětí do dvou let rozhodně odmítají a u dětí do tří let připouštějí maximálně jednu hodinu denně.
V jedné vědecké studii se prokázalo, co se ohledně sledování televize všeobecně ví už dlouho: děti napodobují to, co jim předvádějí jejich rodiče. Pokud se rodiče příliš dívají na televizi, činí tak i jejich děti. Je-li úroveň vzdělání či příjem rodičů nižší, dívají se děti na televizi ještě více, přičemž oba tyto efekty lze od sebe statisticky oddělit. Jinak řečeno: chudoba hloupost rodičů nezávisle na sobě způsobují u dětí větší konzumaci médií. Že tito rodiče zřejmě nevědí, co je pro jejich děti dobré, ukazuje citát z jistého příspěvku na Spiegel Online zveřejněného před pár lety: „Krize usínání v amerických dětských postýlkách: Když provozovatel kabelové televize, jež má ve své nabídce stanici BabyFirst, musel loni na pár hodin v noci svůj program vypnout, došlo v mnoha rodinách k výjimečnému stavu. Do televize volaly stovky zoufalých rodičů, kteří nevěděli, jak své ratolesti ukonejšit. Neboť děti byly zvyklé usínat s obrázky z BabyFirst, například s počítačově animovanými akvárii nebo kinetických objektů.“ V USA běží televize doslova pořád, čtyřiadvacet hodin denně od kolébky až po hrob. Tomuto trendu se však začínají blížit i jiné země, kupříkladu Německo.
Je tedy zcela zjevné, že mnozí rodiče používají televizor jako chůvu, jak zjistila kupříkladu jedna velká studie ohledně využívání audiovizuálních médií: „Mnozí rodiče vidí v televizi velkou výhodu a vůbec si nedovedou představit, že by s dětmi mohli strávit den bez televize, videa a DVD. Tato média děti uklidňují a rodičům poskytují čas, aby se mohli věnovat domácím pracím nebo prostě jen měli trochu času pro sebe. Rodiče zároveň vědí, že jejich děti jsou v bezpečí, tedy že si nehrají venku a netropí v domě neplechu. Několika televizory, DVD přehrávači a počítači se vyřeší sourozenecký spor o výběr programu a navíc je zaručeno, že i rodiče se mohou nerušeně dívat na to, co chtějí.“ Jak ukázala jiná studie, „téměř čtyři z deseti rodičů říkají, že podle jejich názoru se jejich děti u televize především učí, a při tomto pomyšlení na využívání médií k učení pociťují úlevu, a tudíž se cítí méně provinile…“ Ale dokážou se vůbec miminka z obrazovek a reproduktorů učit?
Manfred Spitzer to jednou otestoval se svojí dcerou, které bylo zrovna devět měsíců. Pokusil se s ní sledovat jeden díl seriálu Lev utekl z dílny loutkového divadla Augsburger Puppenkiste, jež je proslaveno roztomilými postavičkami s veselými pohyby a vykutálenými dialogy. Aby byl zážitek z filmu dokonalý, obstaral si videoprojektor a DVD přehrávač napojený na stereo soustavu. Posadili se na pohovku, a zatímco Spitzer si to užíval, jeho dcera Anička byla velmi zmatená: střídavě se dívala na pestré pohyblivé obrázky na stěně a na oba reproduktory, stojící po obou stranách za nimi. Nedokázala si spojit dívání a poslouchání, tedy například dát si do souvislosti řeč z reproduktoru s pohybujícími se ústy loutek. Obraz a zvuk přicházely z různých směrů, musely tedy pocházet z různých zdrojů, a proto spolu nemohly (z Aniččina pohledu) mít cokoli společného.
Manfred Spitzer, jenž se už po desetiletí zabývá tím, jak lidský mozek zpracovává informace a speciálně jak se vyvíjí v dětském věku, sice už dávno věděl, že malé děti ještě nedokážou současně vnímat obraz a zvuk vycházející z různých zdrojů, neboť se to musejí nejprve naučit v reálném světě (kde slyšená řeč vychází z viděných pohybujících se úst). Ale když u Aničky zažil na vlastní, co už znal ze studií, síla tohoto efektu ho velmi překvapila. Anna byla jinak velmi bystré dítě; rychle chápala, dokázala se skvěle soustředit a také se pro všechno a pro každého snadno nadchla. Jenže Augsburger Puppenkiste jí jako video nepřineslo požitek ani zábavu, nýbrž jedině zmatek! Čas, který děti do tří let stráví před obrazovkou, je čas ztracený.
Zdroj: Manfred Spitzer, Digitální demence – Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum
17.06.2014, 00:00:15 Publikoval Luciferkomentářů: 21