Po Evo-devo z genetického atlasu Marka Hendersona se vracím k něčemu, co zde již bylo probíráno v příspěvku Rasa z téhož atlasu. Problém je v tom, zda nás formují geny, nebo prostředí, k čemuž jsem měl jistý dovětek ve zmíněném příspěvku. Obojí nás bezpochyby formuje, nicméně to prostředí hraje čím dál tím větší roli, až se zdá, alespoň dle mého soudu, že kompletně převzalo veškerou nadvládu. Jestli se nemýlím, a se mnou třeba i Ignác z Loyoly, tak je tady jedna podstatná otázka: Je vliv prostředí dnes pro naše formování skutečně přínosný?
Lucifer
Biologický determinismus hlásá geneticky danou přirozenost. Proti němu se vždy stavěla alternativní filosofie, která přiřadila kulturním a sociálním vlivům zásadní význam a od poloviny 20. století začala v akademickém světě dominovat. Když molekulární biologie začala rozplétat tajemství molekul DNA, donutila genetiku a evoluci hrát druhé housle. Tato nová ortodoxie tvrdila, že biologie stvořila lidskou mysl neomezeně tvárnou. Její příznivci tvrdí, že se lidé v podstatě rodí jako „nepopsané listy“.
Teorii nepopsaného listu, která tvrdí, že lidé sdílí jen pár vrozených charakterových vlastností a rozvíjejí se spíš pomocí zkušeností a učením, lze sledovat až do 17. století k filozofu Johnu Lockovi, ačkoli starší verze předložili již Aristoteles, sv. Tomáš Akvinský a perský učenec Ibn Síná (Avicenna). Za osvícenství se stala velmi populární, protože se hodila do nálad zpochybňujících monarchii a aristokracii: pokud nejsou lidské schopnosti vrozené, ale naučené, není nic, co by ospravedlňovalo dědičnou vládu. Pro Locka představoval nepopsaný list osobní svobodu.
Později nastoupila nová moderní formulace teorie nepopsaného listu, která má své kořeny ve společenských vědách. Od Sigmunda Freuda pochází představa, že lidské představy a mentální zdraví se dají vysvětlit pomocí zážitků z dětství. K tomu se přidal behaviorismus B. F. Skinnera, jenž tvrdil, že lidé mohou být vytrénováni k jakýmkoli reakcím, stačí, když se použije správný trénink, tak jako Pavlovovi proslavení psi slintající na zvuk zvonku.
Časem se z toho vyvinulo něco, co bylo nazváno standardním modelem lidského chování podle sociálních věd. Podle tohoto paradigmatu není lidská povaha vůbec přirozená či společná, ale může být formována do všech možných podob pomocí správných kulturních podmínek. Pokud vůbec existují nějaké genetické vlivy, jsou ve srovnání s prostředím pouze druhotné. Tento model se pro své příznivce stal samozřejmým základem spravedlivé společnosti. Sociální spravedlnost a morálka se propletly s představou, že máloco je v životě dáno, či dokonce výrazně ovlivněno zděděnými geny.
Jenže kulturní determinismus může být k lidským svobodám stejně nepřátelský jako jeho genetický protějšek. Místo abychom byli zajatci svých genů, jsme zajatci svých rodičů, učitelů a společnosti. Kupříkladu z autismu mohou být obviněny chladné matky a problémy mezi dospělými v přehnaně přísných rodinách. Takový svět bude stejně bezútěšný jako ten, v němž tyto znaky udržují zděděné geny. Rozhodně to má se sociální spravedlností jen málo společného.
Ignác z Loyoly založil jezuitský řád slavným rčením: „Dejte mi dítě mladší sedmi let a já vám ukážu muže.“ Nejspíš s tím měl Ignác z Loyoly dobrou zkušenost, což se dá z mnoha jiných pramenů spolehlivě doložit. Jak je to ale ve skutečnosti? Zvítězili kulturní deterministé nad biologickými deterministy? Jsou naše geny skutečně jenom základními stavebními kameny a to ostatní, pro člověka kulturně a duchovně podstatné, se nahraje až díky výchovy, sociálním a dalším vnějším vlivům? Anebo mají genetičtí deterministé pravdu? Je to jako ode zdi ke zdi.
Ony dva protichůdné tábory ve skutečnosti nestojí až tak daleko od sebe. Jen málo stoupenců „přirozené školy“ je ve skutečnosti genetickými deterministy, kteří by věřili, že každá lidská vlastnost se dá přímo zmapovat konkrétními triplety DNA. Podobně, přestože silný kulturní determinismus je častější, většina kritiků genetické teorie tvrdí, že vliv genů je spíš zveličený, než by ho popírali úplně. Tento obrovský spor se nyní konečně dostává k jakési shodě, když zlepšené chápání práce genů ukazuje, že tyto dvě síly je často nemožné oddělit.
Jelikož jen málo psychických znaků je přímo geneticky určených, musí být prostředí důležité. Ale které faktory jsou nejdůležitější? Mohli byste předpokládat, že rozhodující je rodinné zázemí, ale obvykle to neplatí. Výjimkou je zanedbávání či týrání. Americká psycholožka Judith Rich Harrisová předvedla, že domácí prostředí má na děti velmi malý vliv. Opravdu významní jsou však kamarádi. Rodiče mohou naučit děti mnoho věcí, ale nemusejí přímo utvářet jejich názor na život. Vliv rodiny je v dnešní době, kdy se na děti díky nejrůznějším technickým vymoženostem valí ze všech stran záplava informací a manipulací, povětšinu zcela zanedbatelný. Jak se zdá, tak ani geny, jež by jistý vliv měly mít, už skoro nehrají žádnou roli. Dorůstající jedinec se již ve velmi raném věku nasáčkuje na nějakou sociální síť na internetu a to, co se z něho stane, se formuje tam – ne doma, geny to jen lehce dolaďují.
Nechci se stavět ani na jednu stranu této barikády. Udělejte si svůj úsudek sami. Jednoho jsem si však téměř jistý: To, co vtělil do jezuitského řádu Ignác z Loyoly, se zdá být dnes dovedeno k neskonale efektivnějšímu a na rozdíl, co tím myslel Ignác z Loyoly, morbidnějšímu výsledku.
Zdroj: Mark Henderson, Genetika – 50 myšlenek, které musíte znát
15.02.2015, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 24