Fyzikální modelování reality - Úvod

rubrika: Populárně naučný koutek


Možná jste si všimli, že Populárně naučný koutek, který je v seznamu témat zařazen hned na druhém místě, je v poslední době poněkud zanedbáván. Není to tím, že bych neměl k dispozici nějaká témata, ale někdy v první polovině minulého roku jsem se jaksi zašprajcoval. Začaly se mi kupit knížky s podivuhodnými interpretacemi dvou úhelných kamenů moderní fyziky: kvantové mechaniky a teorie relativity. A tak jsem se rozhodl, že všechno, co jsem na toto téma tady různým způsobem vypouštěl již několik let, skloubím do jednoho všeobjímajícího pojednání, k němuž připojím své aktuální závěry. Příprava spočívala v tom, že jsem převážně při jízdě metrem plnil papírky poznámkami k jednotlivým knížkám, rozvíjel je ve vlastních úvahách atd. Už to trvá dost dlouho a finální ucelené pojednání je stále v nedohlednu. Takže jinak. Rozhodl jsem se místo jednoho uceleného pojednání začít vše nahromaděné vypouštět postupně v neucelených balíčcích, jejichž systematičnost by však měla narůstat. Na úvod toho mnoho nečekejte, ale startovní výstřel jsem musel učinit, jinak by ty popsané papírky úplně vybledly a mé odhodlání své pojednání završit vyvanulo do ztracena.

 

Lucifer


Úvodní rozcvička, která bude mít nejspíš několik dalších pokračování, v nichž můj fyzikálně i nefyzikálně pojednávací vlak nabere patřičnou rychlost, vychází z poznámek, které jsem učinil u knížky Biocentrismus od Roberta Lanzy a Boba Bermana (viz můj komentář pod Kompostovou teorií). První autor je jedním z nejvýznamnějších světových biologů, druhý nejčtenějším astronomem na světě. K čemu se tito dva vědečtí koryfejové dobrali? Cituji obálku jejich průlomové populárně naučné knížky:

 

Co vnímáme jako realitu, je proces, který zahrnuje naše vědomí. Naše vnější a vnitřní vjemy jsou nerozuzlitelně propleteny, a nelze je oddělit. Chování všech objektů je nerozpletitelně spojeno s přítomností nějakého pozorovatele. Čas nemá reálnou existenci mimo živočišné smyslové vnímání. Je to proces, jímž vnímáme změny. Prostor stejně jako čas není objekt nebo věc. Je jen další formou našeho animálního chápání a nemá nějakou nezávislou realitu. Neexistuje žádná absolutní matrice existující sama o sobě, v níž by se odehrávaly fyzikální události nezávisle na životě a vědomí.

 

Filosofické eskamotérství autorům bezpochyby upřít nelze. Je třeba ovšem říci, že není až tak jednoduché ho realisticky rozebrat, ale dostanu se k tomu. Nyní bych předložil několik jejich myšlenek, s nimiž si lze mnohem jednodušeji pohrávat s dostatečnou humornou nadsázkou.

 

Jedinou věcí, kterou vnímáme, jsou naše vjemy.

 

Neskonale roztomilá tautologie, kterou autoři zkonstruovali s pomocí odkazu George Berkeleyho. Tak trochu mi to připomíná znovuobjevení Ameriky: Každý objekt ve vesmíru až po každou elementární částici, zkrátka vše, co existuje, „vnímá“ existenci čehokoli jiného prostřednictvím „vjemů“ čili interakcí.

 

Živočišný pozorovatel vytváří realitu…. Bez vnímání žádná realita neexistuje.

 

Šel bych ještě dál a zrušil bych hranici mezi živočišnou a neživočišnou formou. Zatímco autoři nadřazují vědomí jisté formy hmoty nad nevědomím zbytku hmoty, já se domnívám, že vše, co existuje, je nějaká forma hmoty, a vše se vzájemně nějakým způsobem vnímá, vše spolu interaguje. Nehodlám řešit, od jaké formy hmoty mohu tu interakci nazývat vědomým vnímáním. Jestli od zvířat či už od kytek.

 

Posuďme zdánlivě nepopíratelnou logiku výroku o neustálé existenci vaší kuchyně, předpokládající, že všechno, co obsahuje, má své známé formy, tvary a barvy, ať už jste v ní, nebo ne. V noci zhasnete světlo, vyjdete ze dveří a odejdete do ložnice. Kuchyně je tam samozřejmě stále, neviděna, po celou noc. Opravdu?

 

Ale uvažte: chladnička, sporák a všechno ostatní je složeno z mihotavého oblaku mraku hmoty-energie. Kvantová teorie nám říká, že ani jedna z těchto subatomárních částic ve skutečnosti není na určitém místě. Existují pouze jako škála latentních možností. V přítomnosti nějakého pozorovatele – to znamená, když se vrátíte, abyste se napili vody – se vlnová funkce každé částice zhroutí a ona zaujme skutečnou pozici, stane se fyzickou realitou. Do té doby je pouze mrakem možností.

 

Autoři si to konečně začali řádně rozdávat s kvantovou mechanikou, teorii relativity zatím schovávají v rukávu jako trumf. A jdou na to opravdu od lesa, ačkoli by se jeden příčetný mohl domnívat, že do toho lesa dorazili pod vlivem omamných látek.

 

Když přijdu v noci do kuchyně, rozsvítím a podívám se na ledničku, tak jsem ji svým vnímáním opět ukotvil v realitě? Já přece ale nevnímám ledničku a ona nevnímá mě. Až na nějaký drobný šum s ní od dveří vůbec neinteraguji. Vnímám pouze světlo, elektromagnetické záření, které se od ní odráží, a ten strukturovaný signál je v mých očích transformován nervovým systémem do mozku, kde je interpretován jako obraz ledničky dle již dříve vložených paměťových zkušeností. Pokud pomineme nějaké telekinetické schopnosti, tak jsem s ledničkou absolutně nepřišel do styku, takže jsem ji ani nemohl zafixovat v pevném stavu reality.

 

A to není všechno. Když zhasnu a z kuchyně odejdu, může se v ní vyskytovat nějaká jiná živočišná forma. Nechme teď stranou bakterie a jiné jednobuněčné organismy – co třeba takový komár. Od jaké velikosti mohu vnímat živočišnou formu za nositelku vědomí? Jestliže komára ne, tak když zhasnu a odejdu, rozplizne se komár i s ledničkou? A co když má s sebou komáří samičku a po nějakém čase tam najdu jejich potomky. Pářili se snad stejně rozplizle, jak rozplizle uchovávala lednička mé rozplizlé jídlo?

 

Ani to není všechno. Autoři sice tvrdí, že k dosažení reálného stavu přispívá pouze vědomí, čímž mají na mysli zřejmě jenom to lidské, ale řada mnohem realisticky ukotvených interpretů kvantové mechaniky to zobecňuje, stejně jako výše já, na jakoukoli interakci. V tom případě se ale lednička nemůže rozpliznout ani náhodou, jelikož všechny atomy či molekuly, které ji tvoří, spolu stále interagují. Kdyby tak nečinily, nebyla by lednička vůbec, ani kdybychom na místo její možné existence čuměli jako puk.

 

Konec mé lehkovážné rozcvičky. Zatím to vypadá velmi jednoduše a autoři mnou rozcupovaného začátku jejich knížky třeba použili jenom nešikovné metafory k vysvětlení důsledků použití kvantové fyziky, ačkoli si spíš myslím, že to mysleli vážně. Nemám však v úmyslu jakoukoli z těchto vizí, jimiž vás v příštích dílech obdařím, degradovat na úplný blábol. Také se mohu mýlit a nejen v těchto záležitostech může docházet k zbytečným nedorozuměním. Mým cílem je pokusit se oddělit „zrno“ od „plev“. Doufám, že se mi to podaří, a na závěr zde vyplodím jedno jediné komprimované pojednání.


komentářů: 4         



Komentáře (4)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »



Stella
2
Stella 22.03.2017, 09:30:35
https://www.phil.muni.cz/~jokr/fak/060.html

Rozkmitaně jsem zapomněla vložit do minulého.
Jak oni to mohli už tenkrát vědět - tušit?

Stella
1
Stella 22.03.2017, 09:20:51
Přistupuješ k tomu, fyzikusi, s vtipem, to je dobře.
Podobné otázky jsou tu dávno a dávno... Nové obory
se jim věnují po svém, což svědčí o tom, že otázka možná není definitivně zodpověditelná. Vědomí svět vnímá - ale nevytváří. O čemž by se v případě nositele vědomí ve vztahu k rozplizlým ledničkám i rozplizlým komárům dalo také pochybovat.

Inu, jdu z mihotavého stavu své kuchyně vytvořit něco strukturovaného, ohraničeného. A běda, jestli ty objekty nebudou držet! Vědomě je uvedu do stavu chaosu! A pak si, milé objekty i jejich vnímatelé, poraďte samy a sami Překvapený

«     1     »