Neznámý vesmír – Kvetoucí zahrada a hvězdné ostrovy

rubrika: Populárně naučný koutek


Po černých dírách (děrách) a horizontu událostí přicházím s jedním oddechovým odskokem do historie ze stejného soudku. Mohlo by se to jmenovat „Jak jsme v době, kdy teorie jak speciální, tak obecné relativity, natožpak kvantové fyziky nebyla v dohledu, dohlédli s pomocí obrovských dalekohledů tak daleko, abychom pochopili, že to, v čem žijeme, je mnohem větší a strukturovanější, než jsme si původně mysleli“. K tomu nebylo zapotřebí žádných složitých matematických konstrukcí. Stačilo bedlivě pozorovat a výsledky pozorování analyzovat na základě elementární logiky s nohama pevně zakotvenýma v čisté realitě. Je samozřejmé, že jenom s tímto „selským rozumem“ si nevystačíme. Potřebujeme většího nadhledu, včetně užitečného nástroje v podobě matematiky. Zcela se odpoutat od selského rozumu, vytáhnout nohy z pevného základu, nás však může dovést pouze k bludnému kamenu (balvanu), do lesa plného bludiček našich umělých konstrukcí, v němž se cesta poznání utopí v bažinách nepochopení.

 

Lucifer


William Herschel, který se narodil 15. listopadu 1738 v Hannoveru (tehdy součást personální unie Království Velké Británie – Hannoverské království), byl jedním z nejúspěšnějších astronomů všech dob a nejlepším konstruktérem zrcadlových dalekohledů své doby. Když vzhlížel k noční obloze, neviděl v ní říši neznámého, nýbrž kvetoucí zahradu. Sestavil stovky dalekohledů a označoval je podle délky tubusu. (Dnešní dalekohledy se označují podle průměru zrcadla, protože ten určuje, jak velké množství světla dokážou shromáždit.) Po roce 1770 zkoumal hvězdy pomocí dalekohledu o délce dvou metrů a průměru zrcadla 15.7 cm. Objevil hvězdy, které krouží kolem sebe navzájem (dvojhvězdy), hvězdy, které mění svou jasnost (proměnné hvězdy), a pak ještě jednu, která vůbec nebyla hvězdou. Byla to planeta Uran.

 

Tato „hvězda“ padla Herschelovi do oka v roce 1781, a když pochopil, že se nejedná o hvězdu, ale planetu, znamenalo to pro astronomii mimořádný okamžik. Ostatní planety byly známy již od starověku, jelikož je lze spatřit pouhým okem. Měření oběžné dráhy Herschelovým dalekohledem objevené planety, která dostala jméno Uran, ukázalo, že se tento nový svět nachází ve vzdálenosti téměř 2x větší než Saturn, takže zhruba 20x dále od Slunce než Země. Představa o rozsahu naší sluneční soustavy se rázem pořádně zvětšila.

 

Když se Herschelovi podařilo sestavit šestimetrový teleskop, zaměřil svoji pozornost na mlhovinové objekty, jež se vznášely mezi hvězdami. Právě tyto bledé skvrnky Herschel přirovnal ke květinám v kvetoucí zahradě. Z některých mlhovin se vyklubaly skupiny hvězd, jiné trvaly na tom, že jsou skutečnými mlhovinami. Herschela úspěch povzbudil, a tak chtěl dohlédnout co nejdále a za tím účelem sestavit nejdelší dalekohled na světě. Výsledkem byl dvanáctimetrový teleskop, jehož masivní konstrukce však byla neohrabaná a nebylo snadné ji přesně namířit na požadovaný bod. Navíc jedno z půltunových zrcadel vyrobili špatně, takže se Herschel brzy vrátil ke svému starému dobrému šestimetrovému dalekohledu. Dvanáctimetrový teleskop se však přinejmenším stal symbolem úsilí astronomů dohlédnout co nejdále. V roce 1820 si ho právě založená Královská astronomická společnost vetkla do znaku a na jejích webových stránkách a hlavičkovém papíře je k vidění dodnes.

 

Williamův jediný syn John po otci vášeň pro hvězdy nezdědil. Po ukvapeném a marném pokusu stát se prezidentem Královské astronomické společnosti se mladý pan Herschel odebral do jižní Afriky, kde rozšířil otcův katalog mlhovin o mlhoviny jižní oblohy, a pak prohlásil, že s astronomií končí. Kousek zanícení v něm ale žil. Po roce 1840 se o astronomii začal zajímat William Parsons, třetí hrabě z Rosse, a mladý Herschel jej podnítil, aby vzkřísil sen o obřím teleskopu. Parsons na to měl. Žil v Irsku na zámku Birr v městečku Parsonstown a vlastnil značný majetek.

 

Metodou pokusu a omylu vyvinul postupy, jak odlévat velká zrcadla pro teleskopy. V roce 1845 odlil a vyleštil dvě zrcadla o průměru 1.8 metru. Nyní mu již scházel velký tubus a konstrukce, jež by jej podepírala. Namísto dřevěné konstrukce postavil dvě enormní cihlové zdi a šel se poradit s katalogem Williama Herschela o tom, která mlhovina je shlukem vzdálených hvězd a která je skutečně pouhým plynem.

 

Skrze Leviatana z Parsonstownu, jak se jeho teleskopu začalo říkat, hrabě hleděl na plynné mlhoviny, zejména na ty, jež jevily spirálový tvar. Těch si všiml již v roce 1700 anglický všeuměl Thomas Wright. Tehdy zrovna spekuloval o tom, že vír mlhavého světla, jemuž astronomové říkali Mlhovina v Andromedě, je vlastně vzdálenou spoustou hvězd, podobnou naší Mléčné dráze. Představa to byla revoluční. Do té doby astronomové předpokládali, že hvězdy vyplňují vesmír jako jakési nekonečné moře. Aby tuto myšlenku zvýraznil, začal jí v roce 1755 filosof Immanuel Kant říkat „hypotéza o hvězdných ostrovech“.

 

Luciferova poznámka:

 

Tuhle část seriálu o neznámém vesmíru jsem vypreparoval z první části šesté kapitoly Zdroje, která se nazývá Kvetoucí zahrada. Původně jsem neměl v úmyslu onu historickou vsuvku sem dávat. Zamýšlel jsem začít tento seriál dokopávat už do finále. Během páteční večerní cesty metrem do NB jsem však s pohledem do zdrojové knížky dospěl k závěru, že ji nevynechám. Už ani nevím přesně proč, ale nejspíš proto, že mě vnitřně tak nějak oslovila. K šesté kapitole se už vracet nebudu, další (sedmou) Šerosvit nejspíš skoro úplně vynechám, takže k finálnímu závěru zbývají poslední tři: Den bez včerejška; Kosmologie (timescape) a mnohovesmír; Řešení singularity. No a samozřejmě já, ten čtvrtý vzadu.

 

Zdroj: Stuart Clark, Neznámý vesmír v 10 kapitolách, Euromedia Group, a.s. – Knižní klub v edici Universum, Praha 2017


komentářů: 6         



Komentáře (6)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

6
Tahiti (neregistrovaný) 19.02.2018, 19:43:33
Lucifere, to já jsem v mládí měla podobnou střechu - na Vinohradech v činžáku. Byla i tam strojovna výtahu, dávali jsme si tam sraz s klukama a holkama z vedlejších baráků a neohroženě jsme chodili po dřevěných rampách pro kominíky až na další činžáky - ve výšce tak dvacet metrů nad zemí, štouchali jsme do sebe, chechtali se jak blázni. Nikoho z nás nenapadlo, že jsme hloupí. Potom na nás žalovali lidi z vedlejších domů a utrum. Večer jsem tam ale stejně tajně chodila romanticky hledět na hvězdy a posílala jsem vzdušné polibky svojí první lásce. Býval hodně vidět Velký vůz, tak jsme si po něm ve smluvenou hodinu posílali pusinky. Mrkající S vyplazeným jazykem

5
Zuzana (neregistrovaný) 19.02.2018, 16:59:56
Copak Jarek, sice nedavno tady dostal kopacky, ale proto, ze zvladl hodne, nevymitime ho. ;)

Lucifer
4
Lucifer * 19.02.2018, 16:44:46
Jarek ty sbližovací manévry zvládl perfektně.

Truchlivá balada o dívce jménem Svatava
https://www.youtube.com/watch?v=dat01yEysMM

Mrkající

Lucifer
3
Lucifer * 19.02.2018, 16:36:14
Dětství a dospívání jsem prožil v Opavě. Bydleli jsme na rohu dvou ulic a Horního náměstí v domě, který byl jen asi o rok a půl mladší než já. Ten dům, který tam ještě stojí, má plochu střechu tvořenou terasou se zděným zábradlím, kam se chodívalo věšet prádlo nebo opalovat své tělo. Uprostřed terasy je nadstavba, v níž je strojovna výtahu. Ta má též plochou střechu bez zábradlí, ale s komínem. V domě byla totiž kotelna zásobující teplem dvě řady domů střetávající se v pravém úhlu prostřednictvím onoho domu.

Když jsem studoval na opavském gymnáziu, vyrobil jsem si dalekohled z brýlových čoček (http://jdem.cz/dvam86) a s ním jsem chodil v noci na terasu pozorovat hvězdy. Zatímco já jsem se svými rodiči bydlel v prvním patře, v posledním, šestém patře bydlela se svými rodiči Svatava Rádková, která jako amatér hrála ve filmu Housata (http://jdem.cz/dvana6). Tu jsem nalákal na pozorování hvězd, což se jí líbilo, ale další krok ve sbližování se mi už nepovedl.

Na terasu jsem se též chodil připravovat na maturitu. S kempingovým stolkem, stejně tak skládací židlí, knížkami a svým brýlovým dalekohledem. Když se setmělo, přerušil jsem přípravu na maturitu, uchopil brýlový dalekohled a kochal se pohledem na hvězdy.
Úžasný

2
Tahiti (neregistrovaný) 19.02.2018, 14:01:08
Já se zase těším, že se můžu ponořit do snění o hvězdách.Hvězdné ostrovy jsou nádherná představa, vídala jsem je kdysi na venkově v černočerných tmách nocí, které ničím nepřesvětlené ukazovaly svoji jedinečnost.
Zajímavé pro mě je i to, Lucifere, že jak si tak pro sebe kreslím obrázky, nakreslila jsem si právě takovou podobnou představu. Je to moje naivní umění, kterému věnuju hodně času, protože mě to baví, uklidnuje, leští nervy a celkově povznáší.

Ty moje hvězdné ostrovy vypadají jako balónky, každý má jinou barvu a jsou propojeny jakoby pupeční šňůrou, která je navzájem spojuje. Prostor uprostřed nich má vystřihané otvory a celé je to podlepené mapou, vytrženou ze školního atlasu. Je to taková koláž.Velice jemně probarvená. Navzájem se sledují - ta města z mapy a ty hvězdné ostrovy. Zbývá vyplnit černým uhlem bílé plochy. Těžko se to asi představuje, poslala bych fotku, ale ještě to na novém telefonu nedovedu. Ahoj

1 Dějiny vědy a poznání
Starý kocour (neregistrovaný) 19.02.2018, 08:12:55
Docela zajímavá exkurze do dějin. Je zvláštní, že bez znalostí jeden někdy uvažuje, že současná věda začíná někde u Nielse Bohra nebo Marie Curie.
Ale těším se hlavně na pokračování o současné kosmologii či atomistice.

«     1     »