"Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem a myslel jako dítě, ale když jsem muž, opustil jsem dětinské věci." - Sv. Pavel
Lucifer
Jak a kdy a proč vznikl vesmír? Takové nejzazší otázky vyšly na staletí z módy. Vědci k nim pojali nedůvěru; teologové a filosofové se od nich odvrátili. Náhle si však vědci kladou tyto otázky se vší vážností a teologové zjišťují, že jejich myšlenky jsou předurčeny a usměrněny matematickými spekulacemi nové generace vědců. Ironií osudu má jen málo teologů dostatečné vzdělání ve fyzice, aby s ní udrželo krok v detailech, a málo fyziků má dostatečné pochopení pro širší problémy, jež by napomohlo plodnému dialogu. Teologové věří, že znají otázky, ale nemohou pochopit odpovědi. Fyzikové si myslí, že znají odpovědi, ale nemohou znát otázky. Optimista může proto považovat dialog za cestu osvícení, kdežto pesimista může předvídat, že nejspíše skončí zjištěním, jak nerozumíme ani otázkám, ani odpovědím. Dnešní fyzikové věří, že se zmocnili klíče otevírajícího matematické tajemství srdce vesmíru, že objevují cestu k "teorii všeho", k jedinému všeobsáhlému obrazu všech zákonů přírody, z něhož musí s neúprosnou logikou vyplynout nevyhnutelnost všech pozorovaných věcí. Najdeme-li takovou kosmickou Rossetskou desku, budeme moci číst knihu přírody ve všech částech: pak pochopíme vše, co bylo, je i co se má stát. O takové vyhlídce se objevovaly spekulace odjakživa, nikdy však nebudily důvěru. Není proto dnešní důvěra omylem? Panoramatický pohled na minulá tisíciletí lidského vývoje jen dosvědčuje, jak mnoho bylo dosaženo za poslední tři století od chvíle, kdy Newton započal s účinnou matematizací přírody. Zjistili jsme, že svět je neuvěřitelně přizpůsoben prostému matematickému popisu. Už to, že svět je vyjádřitelný matematikou, můžeme považovat za záhadu; že však k tomu stačí jednoduchá matematika, kterou si lze osvojit za pár let usilovného studia, je záhada záhad. Ačkoliv se tempo objevování v současné době dramaticky zvýšilo, může toto zrychlování přesto neomezeně pokračovat. Rychlost, s níž dnes dospíváme k poznání zdánlivě fundamentálních věcí, neznamená nutně, že se blížíme k místu, kde jsou zakopány všechny poklady. Proces objevování by mohl pokračovat do nekonečna buď proto, že složitost přírody je vskutku bezedná, nebo proto, že náš speciální způsob popisu přírody - byť sebepřesnější - je přesto jen nanejvýš asymptotickým přiblížením, které by mohlo přesně odpovídat realitě pouze po nekonečném počtu zdokonalení. Pesimističtější názor je, že naše lidská podstata a její bohatá evoluční minulost zásadně limituje naši schopnost vytvářet potřebné pojmy. Proč by měly být naše poznávací procesy vyladěny na tak extravagantní otázku, jakou je pochopení celého vesmíru? Není pravděpodobnější, že vesmír je - jak řekl John Scott Haldane - "bláznivější, než jsme vůbec schopni pochopit"? Měli bychom přijmout s koperníkovskou nedůvěrou každou myšlenku o tom, že lidské duševní schopnosti si stačí poradit s pochopením přírody na její nejhlubší úrovni. K čemu by nám to bylo? Zdá se, že ani jedna z rafinovaných idejí k tomu potřebných nemohla poskytnout žádnou selektivní výhodu, jíž by naše evoluce využila dříve, než jsem se začali zajímat o teorii všeho. Jako alternativu si můžeme vybrat optimistický názor, že náš současný úspěch je znamením zlatého věku objevů, který vyvrcholí v prvních desetiletích počínajícího století. Pak bude základní věda víceméně úplná. Jistě i potom bude co objevovat, ale půjde o detailní záležitosti, aplikace známých principů, zjemňování, elegantní přeformulování či metafyzické přemílání. Budoucí historikové vědy označí 20. a 21. století za dobu odkrytí zákonů přírody. Dnes se nás zmocňuje pocit, že k tomuto cíli směřujeme. Snad jde o projev psychologického sklonu dovést věci k úspěšnému dovršení, kdykoliv se blíží konec století. I na konci 19. století se mnohým zdálo, že se práce vědy chýlí k závěru. Došlo dokonce k uzavření pruského patentního úřadu v domnění, že už žádné další vynálezy nebudou. Ale jakási práce mladíka v jiném patentním úřadu v Bernu to vše změnila a otevřela všechny vyhlídky 20.století. Můžeme doufat, že se dobereme nejhlubšího vysvětlení vesmíru? Existuje nějaká "teorie všeho" a co by nám mohla povědět? A co by vlastně taková teorie měla obsahovat? Je v samotné povaze vědeckého zkoumání, že na počátku neví, čím skončí. Nemůžeme říci, jak mnohé z toho, co se dnes dokonce zdráháme nazvat vědou, bude nutno zahrnout do všeobsáhlého obrazu všehomíra. Ovšem historie nám v tomto ohledu dává jisté užitečné lekce. Dnes fyzikové přijímají atomistické hledisko, že hmotná tělesa jsou v podstatě složena z identických elementárních částic, jako cosi dobře potvrzeného zkušeností. Učí se to na každé univerzitě, co je jich na světě. A přece tato fyzikální teorie vznikla mezi starými řeky jako filosofické, ba dokonce mystické učení, které postrádalo jakoukoliv podporu ve výsledcích pozorování. Musela uplynout tisíciletí, než jsme vůbec našli způsoby, jak se k takovým faktům dobrat. O mytologii si povíme příště. Zdroj: John D. Barrow, Nové teorie všeho
14.03.2011, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 1