Čtvrtý rozměr ve vědě, filosofii, literatuře a umění II

rubrika: Populárně naučný koutek


"Za tím vším, co je lidem známo, existuje dimenze rozlehlá jako prostor a prostá času jako nekonečno. Leží v zemi nikoho mezi světlem a stínem, mezi vědou a pověrou, mezi hlubinou lidského strachu a vrcholem lidských znalostí. Je to dimenze představivosti." - Rod Serling, Zóna soumraku

Lucifer


dali-crucifixion-corpus-hypercubus.jpgVe Stroji času posloužila H. G. Wellsovi cesta v čase k tomu, aby nastavil budoucnost jako zrcadlo dnešku. Budoucí společnost se rozpadla v důsledku zneužívání techniky a vytvořil se v ní kastovní systém biologicky značně rozdílných potomků původního lidstva. Stylem obvyklým v sci-fi zde Wells vyslovuje společenskou kritiku, jež by byla mnohem ožehavější, kdyby ji byl zasadil do své doby. Kdyby to napsal dnes, tak už by se do své doby trefil, ale zase by to nebylo sci-fi.

Jiným aspektem uvedení vyšších rozměrů do literatury 19. a 20. století byly podněty, které uvolňovaly mysl k úvahám o vesmíru. Takovou cestou se vydal Charles Hinton, britský matematik, který zasvětil svůj život psaní o čtvrté dimenzi. Domníval se, že podaří-li se nám zlepšit intuici pro čtyřrozměrné objekty, naladí to naši mysl k lepšímu pochopení světa kolem nás. Na toto téma napsal nespočet povídek i knih popisujících přesný způsob, jak zobrazit takové objekty, jako je čtyřrozměrná krychle, které dal jméno teserakt - zobecnění představy krychle ze tří dimenzí. Jejími "stěnami" jsou třírozměrné krychle a jejich stěnami jsou čtverce. Hinton tedy zobrazoval třírozměrnou krychli zobrazením jejího pláště nebo používal různé projekce do třírozměrného prostoru, projekce podobné těm, jež třírozměrný předmět zobrazují pomocí nárysu, půdorysu a bokorysu. Protože Hinton věřil - "Musíme být ve skutečnosti čtyřrozměrnými bytostmi, jinak by nás nenapadlo o čtvrté dimenzi uvažovat" -, zamýšlel se nad tím, jak by porozumění čtvrtému rozměru mohlo změnit pohled vědy na svět.

V tomto ohledu jsou Hintonovy úvahy velmi moderní a přinejmenším připomínají dnešní myšlenky; Hinton ovšem nepředložil teoretický základ pro své závěry. Mezi jeho představami najdeme i myšlenku, že existence čtvrtého rozměru by nám mohla napomoci porozumět povaze nepatrných elementárních částic, jejichž fyzikální rozměr ve čtvrté dimenzi by mohl být srovnatelný s jejich rozměry v třírozměrném světě. Zamýšlel se i nad tím, zda existence kladného a záporného náboje nemůže nějak odrážet hlubší čtyřrozměrné jevy. Konečně vyslovil i myšlenku, že třírozměrný prostor, tedy prostor, v němž žijeme a o němž se předpokládalo, že je vyplněn neviditelným éterem, by mohl být společnou hranicí dvou sousedních čtyřrozměrných světů. V cyklickém modelu je to podobné, i když naopak.

Nepřímou souvislost s představou čtvrté dimenze měl i model dlouho hledaného éteru, s nímž v šedesátých letech 19. století přišel známý fyzik William Thomson; za vědecké výsledky mu byl udělen šlechtický titul a je proto více známý jako lord Kelvin. Podle jeho představy je hmota na elementární úrovni tvořena třírozměrnými "vírovými kroužky" v éteru. Vírové kroužky jsou jako kroužky kouře, ve kterých probíhá vnitřní proudění a jsou oddělené od okolního vzduchu. Thompsonova představa byla postavena na rozumném základu a i ona nese velmi moderní rysy. Vysvětlovala například, proč mají atomy konečný rozměr a přitom jsou nedělitelné (přesekneme-li kroužek kouře na dvě poloviny, rozptýlí se v okolním vzduchu).

Thompsonův model byl zapomenut, když se atomům lépe porozumělo. Na jeho základu se však zrodila ještě divočejší myšlenka, která se objevila v knize The Unseen Universe (Neviditelný vesmír) autorů Balfoura Stewarta a Petera Guthrieho Taita. (Tait byl dobře známý matematik, který dříve spolupracoval s Kelvinem.) Autoři se v ní vraceli ke spojení mezi duchy a čtvrtou dimenzí a předpokládali hypotézu, že naše duše existuje v zauzlovaných vírových kroužcích v éteru. Tyto uzly, stvořené Bohem, bylo samozřejmě možné rozvázat jen po vstupu do vyšší dimenze. Thompsonova představa vírů a éteru inspirovala i francouzského spisovatele Alfreda Jarryho, který byl ve spojení s kubistickými umělci, k napsání úvodu na praktickou konstrukci stroje pro průzkum času, kde uvažoval o čtvrtém rozměru. Stewartova a Taitova myšlenka by možná nestála za zmínku, kdyby se v roce 1876 o ní nezmínil sám James Clerk Maxwell ve svém proslulém článku o éteru pro britskou encyklopedii. Pobavilo ho to natolik, že napsal i báseň o tom, jak rozuzluje ve čtvrtém rozměru svou duši.

O všech těchto různých představách souvisejících se čtvrtým rozměrem se široce diskutovalo a v roce 1909 debaty vyvrcholily soutěží, podporovanou časopisem Scientific American, o "esej nejlépe vysvětlující čtvrtý rozměr". Soutěžní eseje jsou z dnešního hlediska velmi zajímavé svou předvídavou podobností k argumentům à la Hinton, jež se později staly součástí moderního učení o mnoha třírozměrných vesmírech, které existují ve třírozměrném rámci. Vývoj speciální teorie relativity konečně poskytl v roce 1908 díky Minkowského práci čtvrtému rozměru vědecký základ, nebyl to však prostorový čtvrtý rozměr (ale časový), tak hýčkaný Hintonem, Abbottem, Wellsem a ostatními. Einsteinova teorie však sehrála přinejmenším nepřímou úlohu ve vzedmutí vlny kulturního zájmu o dodatečnou prostorovou dimenzi.

Jedním z jejich hlavních podněcovatelů byl Henri Poincaré, francouzský matematik, jehož práce o symetriích prostoru a času sehrály důležitou roli ve vývoji teorie relativity. Relativita délkových a časových měření vedla Poincarého k názoru, že všechny naše smyslové vjemy, včetně našeho vnímání počtu rozměrů, jsou relativní. V knížce Science et Méthode z roku 1908 Poincaré píše: "Tedy charakteristická vlastnost prostoru, že má tři rozměry..., je takříkaje vnitřní vlastností lidské inteligence." Stejně jako před ním Hinton, i Poincaré věřil, že klíč k odhalení vnitřní reality extradimenze spočívá v prolomení pout naší omezené třírozměrné intuice: "Pokud tomu někdo věnuje život, tak snad si nakonec bude schopen čtvrtou dimenzi představit." Protože Poincaré byl začátkem 20. století ve Francii vlivnou intelektuální osobností, jeho názory, jež bychom mohli nazvat filosofickým relativismem, a s nimi spojená myšlenka o dostupnosti čtyřrozměrného světa, měly široký ohlas.

Zdroj: Lawrence M. Krauss, Skryté za zrcadlem

Ve třetím díle se konečně dopracujeme k umění.


komentářů: 0         



Komentáře (0)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_