Potopa a hromadné hroby

rubrika: Populárně naučný koutek


Přímé geologické určování stáří vede k jakžtakž užitečným výsledkům pouze za předpokladu, že Lyellovy a Darwinovy poučky o rovnoměrném, postupném vývoji platily během celých dlouhých dějin Země. Pokud ale přece jen došlo k celosvětové potopě, musejí se vědecké datační metody nutně mýlit, mají-li určit věk objektu staršího než pět tisíc, maximálně však deset tisíc let.

Lucifer


nautilus.jpgOdhaduje se, že 95 % všech známých fosilií mořského původu jsou obratlovci a 4.75 % tvoří rostliny a řasy. Ze zbývajících 0.25 % je nejvíce bezobratlých (hmyz). Úplně nejmenší podíl všech fosilií tvoří suchozemští živočichové, mj. savci a také lidé. Na celém světě bylo postupně nalezeno přibližně třináct set koster veleještěrů a počet lidských lebek, jakož i jiných fosilních kostí, je ještě mnohem nižší. Aby vůbec vznikla fosilie, musí být její základ uložen do sedimentových vrstev umístěných pokud možno pod tekoucí vodou, aby se póry mohly naplnit tvrdými krystalky vápence nebo pyritu. Tím je omezena možnost nalézt příslušné fosilie na zcela ojedinělé případy.

Podle druhu většiny nálezů se dá usuzovat na mořskou katastrofu. Je zajímavé, že mořské fosilie byly nalezeny i v několikatisícových výškách. Při tak mohutné zátopě se přirozeně zachovají jen nepatrné zbytky suchozemských živočichů a lidí. Kromě toho lze předpokládat, že během takové potopy byly ostatky suchozemských živočichů splaveny dohromady. Také ve vysoko položených jeskyních a skalních rozsedlinách by se snad mohlo nacházet větší množství kostí zvířat, která v nich hledala ochranu a spásu. A skutečně jsou dobře známa taková skladiště kostí na celém světě. V asfaltových dolech a jeskyních La Brea poblíž Los Angeles se našly na malém prostoru pozůstatky mnoha set zvířat nejrůznějších druhů a rodů – koní, lenochodů, velbloudů, mamutů, bizonů, pávů a buvolů. Jejich kosti vytvořily neidentifikovatelnou změť a místo působí jako skládka.

Ve Walesu a Devonshiru i v mnoha oblastech jižní Anglie se nacházejí na pahorcích hroby plné rozbitých kostí hyen, hrochů, slonů, ledních medvědů a dalších známých zvířat. Stejná naleziště se vyskytují také na západě evropského kontinentu. Ve skalních rozsedlinách na Mont Genay ve Francii leží kosti nosorožců, slonů, lvů a zubrů; ve švýcarských Alpách zase nalezneme pozůstatky krokodýlů, obrovských pštrosů a ledních medvědů. V Dakotě byly kosti velbloudů a koní pod obrovským tlakem slisovány ve velké bloky dohromady s kosterními ostatky těžko identifikovatelných zvířat. V Nebrasce se nacházejí pozůstatky nosorožců a obrovských vepřů. Kosti velryby byly nalezeny severně od Ontarijského jezera v nadmořské výšce 132 m a ve Vermontu v nadmořské výšce 150 m.

Dalším známým hromadným nalezištěm kosterních pozůstatků nejrůznějších živočišných druhů je Cumberlandská jeskyně v Marylandu. Při hloubení terénního zářezu zde byla v roce 1912 objevena jeskyně s pozoruhodnou sbírkou pozůstatků zvířat obývajících nejrůznější klimatické zóny – lumíků, zajíců, dikobrazů (polární až mírné pásmo), ale také krokodýlů (tropické pásmo). Vyskytovaly se zde též ostatky vyhynulých nebo i dnes ještě žijících druhů (veverka, norek). V nesmírné změti však se daly nalézt také kosti obyvatel hojně zavodněných území (bobr, krysa pižmová) nebo lesa (veverka), stejně jako zvířat žijících v otevřené krajině (kůň). Všichni tito různí tvorové zahynuli společně.

Fakt, že se v určitém místě nahromadily pozůstatky zvířat žijících v různorodých podnebních pásmech, si v žádném případě nelze vysvětlit ve smyslu školské vědy sledem delších období ledových dob. Právě nálezy v Cumberlandské jeskyni dokazují naprostý opak: V určité době muselo dojít ke kataklyzmatické události. Zlámané kosti nalezené v této jeskyni nenesou stopy dlouhodobějšího působení vody. Kosti se tedy nemohly v žádném případě plavit delší dobu v řece. Spíše se dá usuzovat na to, že zvířecí těla vyvrhly na skály mohutné vlny, kostry všemožných zvířecích druhů se rozlámaly a pomíchaly se navzájem spolu s horninou.

Dost neochotně se diskutuje o tom, že hromadné hroby se zvířecími ostatky byly nalezeny ve zcela rozdílných geologických vrstvách (jura, křída, třetihory), jakož i v hluboko uložených uhelných slojích. Hromadné hroby nejrůznějších živočišných druhů na celém světě mohly vzniknout jen a jen nenadálou katastrofickou záplavou. O mimořádných okolnostech svědčí také zkamenění. Tělo mrtvého zvířete podléhá mechanickému (teploty), chemickému (kyseliny) nebo biologickému (hnití) rozkladu. Proto také nedochází v současné době ke zkamenění, přestože denně umírá bezpočet živých bytostí. Aby se tělo zvířete zachovalo a zkamenělo, musí být organický materiál obalen ochrannou slupkou. Protože fosilie se normálně nacházejí v horninových útvarech, musela být hornina v patřičném okamžiku tekutá nebo alespoň měkká. Dlouhodobý proces zkamenění je pouze výjimečný. Fosilie však rozhodně výjimečné nejsou, lze je snadno najít po celém světě.

V jedné anglické vápencové lavici byla nalezena spousta trilobitů v podivné svinuté poloze. Prstence trupů tamního druhu trilobitů sestávaly z chitinu, stejně jako tomu je u nám známých stínek. Tito živočichové jsou schopni se v případě nebezpečí stulit. A přesně v této poloze byli nalezeni zmínění trilobiti, kteří zahynuli hromadně ve stočené poloze při nenadálé katastrofě. Dalším příkladem masového umírání jsou amoniti. Jejich náhlé a úplné vymizení představuje záhadu, již vědci dosud nevysvětlili. Tito kdysi masově rozšíření mořští hlavonožci měli jakousi hlemýždí ulitu a dovedli dobře plavat. Proč vyhynuli v celosvětovém měřítku tvorové žijící téměř ve všech mořích! Některé druhy nautilů (loděnky), blízkých příbuzných amonitů, přitom přežily až do dnešních dnů. Tento zdánlivý rozpor byl dosud považován za přesvědčivý důkaz popírající, že by v minulosti došlo k nějaké katastrofě celosvětového rozsahu, neboť tu by snad přece nemohli přežít ani nautilové.

Řešení hádanky spočívá v tom, že oba živočišné druhy se od sebe zásadně lišily stavbou ulity. Nautilové měli opačně vyklenuté přepážky, což jim umožňovalo potápět se hlouběji než amoniti, kteří žili pouze v mělkých mořích. Zmíněný rozdíl současně vysvětluje vymření amonitů. Protože žili při hladině, byli vydáni napospas mohutnému vodnímu přívalu a výkyvu teploty, zatímco nautilové dokázali přežít v mořských hlubinách se stálejšími teplotami (akumulační schopnost vody). Různé druhy amonitů se objevily v mořích přibližně před čtyřmi sty miliony let a vyhynuly společně s dinosaury údajně před šedesáti čtyřmi miliony let. Vědecká záhada a současně argument proti celosvětovému hromadnému vymírání představuje přímo úderné a logické zdůvodněni globální potopy.

Hromadné hroby nejrůznějších živočišných druhů, jež lze nalézt, jsou neslučitelné s naší představou jen pomalu se měnící Země. Masové vymírání zvířat po celém světě patří k tématům, o nichž se odnedávna vášnivě diskutuje. Na příčinu vyhynutí mnohých živočišných druhů panují rozdílné názory a podle toho se o nich vedou úporné spory. Stále více se však v poslední době hovoří o dosud zatracované teorii globální katastrofy.

Zdroj: Hans-Joachim Zillmer, Darwinův omyl


komentářů: 0         



Komentáře (0)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_