Země tančí II

rubrika: Populárně naučný koutek


Spraš sama o sobě představuje záhadu, tuto navátinu známe nejlépe ze žlutých vod čínských řek, které ji odnášejí do Žlutého moře. Sprašový pás má souvislý mírně zvlněný profil a táhne se od francouzského pobřeží Atlantiku přes střední Německo , Maďarsko, jižní Rusko, vnitřní a východní Asii a severní Čínu až ke Žlutému moři. Spraš je jemnozrnná usazeninová hlína okrové až světle hnědé barvy, bohatá na křemenné, slídové a vápnité částečky. Rozlišujeme vrstevnatou a nevrstevnatou spraš. Vrstevnatá spraš je typická naplavenina a vyskytuje se často v údolích pravěkých řek, kde vytváří pahorky. Nevrstevnatá spraš naproti tomu vzniká větráním křemene a kysličníku vápenatého (pálené vápno), který vznikl působením vysokých teplot vyvolaných impaktem a následnou potopou.

Lucifer


asteroid.jpgLed v sibiřských oblastech nerostl ani ve větších hloubkách postupně, zimu za zimou, nýbrž vznikl velmi rychle. Proto také není směrodatná datace podle ledových vrtných jader, neboť vychází z domněnky, že led roste pozvolna, po jednotlivých vrstvách. Zde ovšem ne zmrznutím, ale záplavami. Obojí je charakteristické pro průběh impaktu a závisí na klimatických podmínkách a příslušné nadmořské výšce. V žádném případě nešlo o místně omezenou záplavu. Naopak, celosvětovou katastrofu vyvolal náraz jednoho nebo více asteroidů, možná spojený s jinou kosmickou událostí. A ta také patrně vysvětluje náhlé vymření mamutů. Jedním z následných jevů po impaktu bylo náhlé ochlazení vyvolané zatemněním oblohy částicemi prachu v atmosféře, které vedlo k drastickému poklesu teploty. V době, kdy žili mamuti, vládlo na Sibiři mírné podnebí. To se změnilo v důsledku impaktu na dodnes přetrvávající arktické klima. Tento přechod se musel odehrát poměrně rychle.

Antarktida nebyla kdysi zaledněná. Na jižním pólu byly nalezeny zbytky květeny, která se v oblasti s arktickým klimatem nevyskytuje. Zemské masy Antarktidy se musely původně nacházet přibližně o 3200 km severněji a tím v mírném podnebním pásmu. Také konzervativní geologové připouštějí, že Antarktida v minulosti mohla být bez ledu, domnívají se ale, že to nastalo mnohem dříve v dějinách Země – před desítkami milionů let. Pokud je to pravda, kdo tedy zhotovil mapy, na nichž je vyobrazena nezaledněná Antarktida? Zde je řešení záhady: Vychýlení zemské osy nejméně o 20 stupňů způsobilo přibližně stejné procesy v protilehlých oblastech zeměkoule. Existuje názor, že k tomuto vychýlení došlo prudkým nárazem velkého asteroidu. Je to logické a současně jednoduché vysvětlení, které je v souladu s popsanými jevy. Sporné je, zda příslušného efektu může dosáhnout pouze dopad planetoidu. Pravděpodobně ne, a proto jsou ve hře ještě jiné kosmické vlivy.

Na základě vyhodnocení mýtů nejrůznějších národů došel Immanuel Velikovsky k závěru, že se k sobě před pouhými několika tisíciletími přiblížily různé planety, např. Země a Venuše. Ať už jakkoli, proces, který vyvolal potopu, také obecně zapříčinil náklon zemské osy nebo značně zvětšil její původní nepatrné vychýlení. Země začala účinkem kosmických událostí okamžitě precesovat (zemská osa opisuje kuželovou plochu kolem kolmice k zemské oběžné dráze). To dokládají nálezy konzervovaných mrtvých mamutů. Spolu s vychýlením rotační osy nejméně o 20 stupňů, jež bylo pravděpodobně kvůli rozkmitu krátkodobě ještě větší, se stejně rychle posunuly také klimatické zóny. Tímto procesem vyvolané zalednění potom neproběhlo pouze jednou, nýbrž opakovaně, několikrát po sobě, v jakýchsi přívalových vlnách. Tato apokalypsa znamenala konec éry mamutů, protože Sibiř a západní části Aljašky se náhle pokryly ledem. Totéž se stalo na jižní polokouli v Antarktidě.

Pokud snad byla zemská osa – byť pouze jednou – vychýlena v určitém okamžiku nárazem asteroidu nebo jinou událostí, znamenalo by to, že předtím na Zemi nebyla žádná roční období. Žili tedy lidé před potopou za těchto předpokladů snad lépe, když nebyly žádné zimy, nebo měly jen neobvykle mírný průběh? Byl snad tento svět skutečně jakýmsi biblickým rájem? Protože dopad asteroidu na zemský povrch pravděpodobně zapříčinil také změny ve složení atmosféry a nejspíš poškodil i ozonovou vrstvu, pokud tehdy vůbec existovala, mohly před potopou vládnout docela jiné životní podmínky. V Bibli, v babylonském Eposu o Gilgamešovi a dalších dílech se hovoří o lidech, kteří se údajně dožívali několika set let. Podílela se na snižujícím se lidském věku rozhodující měrou chatrnější ochrana před slunečním zářením, způsobená zničením ochranných vrstev zemského obalu? Degenerovalo lidstvo po potopě vstřebáváním zvýšených dávek kosmického záření? Je to důvod, proč se v ságách a mytologiích všech národů objevuje tolik odporných příšer? V těchto příbězích jsou přesně popsáni jednoocí obři a další nestvůry. Je známo, že k podobným znetvořením docházelo po shození atomových pum na Japonsko za druhé světové války.

Změnila se snad rovněž rychlost rotace Země? Existovaly před nárazem asteroidu na zemský povrch zcela jiné fyzikální podmínky? Žili za těchto odlišných podmínek oni předpotopní obři popsaní v bibli? Byl den jinak dlouhý než dnes, trval analogicky s biologickými systémy téměř dvacet pět hodin? Proč se nekryje biorytmus s běžnými čtyřiadvaceti hodinovým dnem? Měl předpotopní sluneční rok jinou délku než ten dnešní (365.2422 dní)? Již Mayové byli vynikající matematici a vypočítali, že rok má 365.2420 dní, a také přesně zjistili doby oběhu ostatních planet. Kromě toho určili dobu oběhu Měsíce kolem Země, jakož i Venuše a Marsu, a to s neuvěřitelnou přesností. Jejich kněží dokázali podle přesných tabulek předpovídat zatmění Měsíce a Slunce. U Mayů a jiných vyspělých starých kultur byl sluneční rok sestaven z dvanácti měsíců vždy po třiceti dnech. Zbývajících pět dní se prostě pokaždé připočítalo. Protože Mayové byli skvělí v matematice, nabízí se otázka, proč stejně jako my nezavedli měsíce s nestejným počtem dní. Nebo měl sluneční rok v dřívějších dobách pouze tři sta šedesát dní a zbývajících pět dní se přidávalo na konci roku až od určité události? Co způsobilo prodloužení slunečního roku?

Není známo, kdy vymysleli nebo vynalezli kalendář staří Egypťané. Každopádně činil v jejich kalendářním systému jeden rok dvanáct měsíců se třemi dekádami (T = deset dní). K těmto třem stům dnům se – stejně jako u Mayů – přičítalo pět doplňkových dní. nabízí domněnka, že kalendářní rok trval před vychýlením zemské osy tři sta šedesát dní. Staré kalendářní systémy se původně ideálně shodovaly s nebeskou mechanikou. Všechno se změnilo po vychýlení zemské osy a prodloužení oběžné dráhy. Pět dní, které přibyly kvůli katastrofě, se započetlo, a třeba Egypťané odůvodnili tento krok tím, že jde o narození čtyř dětí bohyně nebes Nut: Usira, Eset, Sutecha a Nebhtety a Hora, Usirova a Esetina syna. Těchto pět přídavných dní bylo spojováno s narozeními, tedy s něčím novým nebo lépe řečeno nově příchozím. Logicky proto existovala doba před „zrozením“, která se obešla bez těchto nových dní.

Antický spisovatel Gaius Julius Solinus nám podal zprávu o mýtech národů žijících na jižní hranici Egypta. V těchto starých bájích se hovoří o jiném než dnešním běhu Slunce. V dobách, kdy žili jejich předkové, prý Slunce zacházelo tam, kde dříve vycházelo. Číňané mluvili o novém řádu. Řecký autor tragédií Euripides (přibližně 485 – 406 př. n. 1.) se ve své Elektře zmiňuje o hvězdách vržených opačným směrem a také o příslušné změně dráhy Slunce. Také v koránu se mluví o dvou východech a západech. Talmud a jiné staré prameny hovoří o poruchách slunečního pohybu v době exodu, tedy odchodu Židů z Egypta. Řecký dějepisec Herodotos (490 – 425 př. n. 1.) popsal ve druhé knize svých Dějin rozhovory s egyptskými kněžími během své návštěvy v této zemi. Ti mu vyprávěli o třech stech jedenačtyřiceti generacích králů a o tom, že během této doby Slunce vycházelo čtyřikrát na opačné straně než normálně. Dvakrát opisovalo Slunce po nebi nám známou dráhu a dvakrát zapadalo tam, kde nyní vychází.

Na stropě hrobky Senmuta, stavitele egyptské faraonky Hatshepsut, byla nalezena stará mapa nebeské báně s vyobrazenými znameními zvěrokruhu a dalších souhvězdí. Jižní obzor je znázorněn obráceně a Orion putuje na východ, tedy v nesprávném směru. Lze říct, že na mapě se celkově zaměňuje východ a západ, jakož i sever a jih. Je zjevné, že zobrazuje oblohu, jak ji bylo možné spatřit před záměnou pólů. V této hrobce se ale nachází ještě jiná mapa. Uspořádání nebeských těles na ní odpovídá obrazu, na který jsme zvyklí, i když všechna souhvězdí jsou posunutá. Odchylka je natolik velká, že si ji nelze vyložit nám dnes známou mírou precese.

Zdá se, že v předkřesťanské době došlo k velkým změnám. Je otázkou, zda lze všechny události zasadit do časového rámce pouhých několika staletí. K potopě došlo nejdříve před deseti tisíci lety. Je však také možné, že se tato katastrofa odehrála někdy kolem roku 4000 př. n. 1.; a tím by se značně zmenšila obrovská časová proluka mezi katastrofou a vznikem první nám známé vyspělé kultury (přibližně 3500 – 3000 př. n. 1.) na necelých tisíc let. Z tohoto pohledu by se logicky vysvětlila záhada, proč téměř všechny nám známé vyspělé kultury vznikly přibližně ve stejné době.

Zdroj: Hans-Joachim Zillmer, Darwinův omyl


komentářů: 0         



Komentáře (0)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_