Psychopatie

rubrika: Populárně naučný koutek


Diagnostická a statistická příručka Americké psychiatrické společnosti DSM-IV vymezila celkem deset druhů poruch osobnosti, které člení do tří základních skupin: podivíni a lidé excentričtí; lidé dramatičtí, emoční a proměnliví; lidé úzkostní a vystrašení. Mimo ně vymezuje "jinak neurčená porucha osobnosti". Příznaky poruchy osobnosti se obvykle přechodně mohou objevit u kohokoli. U lidí s poruchou osobnosti jsou však velmi výraznější a nápaditější, a to systematicky, počínaje dospíváním nebo ranou dospělostí víceméně celoživotně a v poměrně stálé kombinaci několika znaků u téhož jedince. Jako by při poruchách osobnosti nabývaly běžné rysy lidského chování krajní, případně karikovanou podobu.

Lucifer


mocenska-posedlost.jpgPříznaky poruchy osobnosti jsou: Afektivní labilita, nepřiměřená citová odpověď na podnět, přecitlivělost, podrážděnost, snadné propuknutí zlosti, úzkostnost, nerozhodnost, snadno vznikající pocit viny, dlouhé a neplodné přemítání nad maličkostmi, surovost, egocentrismus, pohrdání okolím, využívání druhých lidí, neodpovědnost ve vztahu k druhým lidem, nedostatečná nebo žádná schopnost vcítit se do pocitů jiných lidí, chybí výčitky svědomí, projevují se sadistické rysy. Dalšími příznaky jsou poruchy poznávání, při nichž má postižený pocit, jako by se skutečnosti, jejichž je účastníkem nebo svědkem, týkaly někoho jiného, nutkavá nadměrná potřeba pořádku, přesnosti, nadměrná puntičkářská svědomitost, potíže s identitou, neschopnost mít z něčeho radost nebo aspoň dobrý pocit, dlouhodobé pocity prázdnoty, pesimismus. U některých lidí s poruchou osobnosti se objevuje kolísavá představa o sobě samém nebo nejistá vazba - trvalé až nutkavé vyhledávání něčí blízkosti, neschopnost být sám.

Bývají potíže s intimitou, přitlumená sexualita, vyhýbavá vazba. Někdy bývá v popředí narcisismus - trvalá potřeba obdivu, souhlasu a velikášství, u dalších opoziční porucha charakterizovaná pasivitou, opozičním chováním "za každou cenu", a odmítání, nepřátelství v mezilidských vazbách a soudech, nedostatečně pružný, "strnulý" způsob poznávání nebo omezené (sebe)vyjadřování, což obnáší malou nebo žádnou schopnost citově vyjádřit sama sebe jak kladně tak záporně. Bývá i sebepoškozování, a to jak v představách, tak ve skutečnosti, sociální vyhýbavost (malá potřeba nějakého vztahu k druhým lidem), porucha společenských dovedností a obratností, strach z představy, že by sociální vztah mohl být zraňující. Zjišťuje se i nápadné vyhledávání senzací, podléhání okamžitým nápadům a podnětům, bezohlednost, podrobivost, služebníčkování, snadná ovlivnitelnost nebo podezíravost.

Příčinami poruch osobnosti jsou genetické vlivy, poškození mozku v průběhu nitroděložního vývoje a tlak prostředí zejména v průběhu dětství. Klinické zkušenosti i výzkum dokazují, že pojem antisociální porucha osobnosti, jak ho definuje Americká diagnostická a statistická příručka DSM-IV, se sice soustředila na projevy víceméně kriminálního chování, na trvalé narušování sociálních norem, do jisté míry však oslabila nebo vynechala některé velmi závažné znaky narušení osobnosti, které se k diagnóze psychopatie užívaly tradičně, a to zejména egocentricitu neboli sebestřednost (tito lidé někdy dělají dojem, že se cítí být středem vesmíru), oploštělý citový život, sobectví, nepřítomnost empatie neboli schopnosti vcítit se do niterného stavu druhého člověka a nepřítomnost svědomí.

Výzkum objevil, že znaky neboli položky z Dotazníku psychopatie je možné uspořádat do čtyř skupin, "pilířů" psychopatické osobnosti: Afektivní pilíř ( nepřítomnost výčitek svědomí nebo pocitu viny, bezcitnost, neschopnost empatie a převzít odpovědnost za své činy); interpersonální pilíř (vztahy k druhým lidem - velikášství a sebepřeceňování, patologická lhavost, manipulování druhými lidmi); životní styl (potřeba trvalé stimulace ze zevního světa, sklon k nudě, parazitní životní styl, nepřítomnost realistických dlouhodobých cílů, impulsivita); antisociální pilíř (špatná schopnost kontrolovat vlastní chování, problémy s chováním v dětství nebo v dospívání, kriminální "univerzalita"). Dva znaky uvedené v dřívější tabulce byly vypuštěny. Zjistilo se, že pro diagnózu psychopatie nemají význam, přestože se s nimi u psychopatů lze často setkat: jsou to četné krátkodobé manželské vztahy a promiskuitní sexuální chování.

Existují dva typy psychopatů. První typ jsou sérioví a masoví vrazi, nestvůry plnící sdělovací prostředky, ale i "obyčejní" vrazi, násilníci nebo další zločinci, kteří obvykle končí ve vězení - to jsou tedy kriminální psychopati. Druhý typ, podstatně početnější, jsou "neúplní", "subkriminální", "sociálně úspěšní", "sociálně přizpůsobení" psychopati, kteří byli nazváni deprivanty. Označení "deprivant" byl vytvořen na základě domněnky formulované počátkem 90. let minulého století, kdy se uvažovalo, že příčinou změněné struktury osobnosti částečných psychopatů je hlavně citová deprivace v ranném dětství, která postihne děti s "vhodným" genetickým zázemím. Následný výzkum však doložil významný genetický vliv, jenž se projevuje otrlostí a bezcitností, tedy dvěma charakteristickými znaky psychopatie.

Psychopatičtí zločinci (sociopaté prvního typu) začínají s "kariérou" velmi brzo, podílejí se na nejrůznějších formách zločineckých aktivit, skupina vrstevníků je přitom příliš neovlivňuje, zločinů se dopouštějí do střední dospělosti, jejich zločiny jsou predátorské, pak četnost jejich zločinů klesá. Častěji pocházejí z horních nebo středních společenských vrstev, v nichž nebyli vystaveni objektivně prokazatelnému tlaku prostředí, což nevylučuje možnost specifické interakce s citově chladnými, potenciálně rovněž psychopatickými rodiči. Nepsychopatičtí zločinci s antisociální poruchou osobnosti (sociopaté druhého typu) vyrůstají v bídě, v rozpadajících se rodinách, jsou oběťmi narušeného rodičovství. Jsou často členy bandy nebo klanu, skupina, ve které žijí, je značně ovlivňuje, jejich kriminální kariéra bývá kratší.

V odborné literatuře se začíná prosazovat názor dokazující, že psychopatie není onemocnění ani porucha osobnosti, ale životní strategie s pravděpodobným evolučním pozadím. Jestliže se tato domněnka potvrdí, pak by psychopatie byla problém morální a právní, tedy sociokulturní, byť může mít evoluční a genetické pozadí.

Zdroj: František Koukolík, Mocenská posedlost


komentářů: 1         



Komentáře (1)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

1
Kateřina Hečková (neregistrovaný) 21.09.2017, 09:58:17
Dost zajímavý a inovativní článek.Zdá se, ze jako evoluční strategie je pravděpodobně rozšířen celosvětově.Spoolečnost by měla mít strategie a hodnoty, které zabrání sociopatům a psychopatům dlouhodobě setrvávat na mocenských postech. Zřejmě by stačila kratší volební období.😊

«     1     »