Sokalova mystifikace II

rubrika: Populárně naučný koutek


Sokalova mystifikace je však nejefektivnější tam, kde činí kulturní, filosofické či politické závěry z rozvoje fyziky a matematiky. Znovu a znovu přeskakuje Sokal z korektní vědy, aniž by argumentoval, k absurdním implikacím.

Lucifer


steven-weinberg.jpgS vážnou tváří se přenese od Bohrova poznatku, že v kvantové mechanice "úplné objasnění jednoho a téhož objektu může vyžadovat existenci rozdílných názorů, které se vymykají jednotnému popisu", k závěru, že "postmoderní věda" vyvrací "autoritářství a elitářství vlastní tradiční vědě". Rozmarně se odvolává na teorie katastrof a chaosu jako na odvětví matematiky, která mohou vést k sociálnímu a ekonomickému osvobození. Pomocí citátů v takovém duchu Sokal ukazuje, že lidé tak skutečně mluví, včetně aplikací matematické topologie v psychiatrii z pera Jacquese Lacana a ve filmové kritice od Jacquese-Alaina Millera.

Poté, co Sokal svou mystifikaci odhalil, jeden z vydavatelů dokonce vyjádřil spekulaci, že "Sokalova parodie není, co měla být, a že jeho přiznání vlastně znamenalo změnu názoru, či rozhodnutí skoncovat se svým intelektuálním předsevzetím". To tak trochu připomíná případ americké duchařky Margarety Foxové. Když v roce 1888 přiznala, že celá její kariéra seancí a duchařských řečí byla pouhou mystifikací, tvrdili ostatní spiritisté, že to bylo právě její přiznání, které bylo nepoctivé.

Ti, kdo vyhledávají mimovědecká ponaučení v něčem, o čem si sami myslí, že chápou z moderní fyziky, se namáhají marně. Se dvěma velkými výjimkami výsledky výzkumu ve fyzice (na rozdíl např. od psychologie) nemají naprosto žádné legitimní důsledky pro kulturu, politiku nebo filosofii. Není tady samozřejmě řeč ani o technologických aplikacích fyziky, které mají pro naši kulturu význam obrovský, ani o použití fyziky jako metafory, ale o přímých logických důsledcích objevů samotných. Fyzikální objevy mohou začít být relevantní pro filosofii a kulturu poté, co pochopíme podstatu vzniku vesmíru či konečné zákony přírody, ale ne v současné době.

První ze dvou výjimek je jurisdikční: vědecké objevy občas ukáží, že pojmy hmota, prostor a čas, o nichž se myslelo, že jsou nejvlastnějšími subjekty filosofických argumentů, patří ve skutečnosti do arzenálu standardní vědy. Druhá, daleko závažnější výjimka je významný kulturní smysl objevu, jdoucího zpět až k pracím Newtonovým, že totiž příroda je řízena přísně neosobními matematickými zákony. Je samozřejmě stále na nás mít zákony správné a chápat jejich meze platnosti; co se ale kultury a filosofie týče, rozdíly mezi Newtonovou a Einsteinovou teorií gravitace, nebo rozdíly mezi mechanikou klasickou a kvantovou, nehrají žádnou roli.

V tomto ohledu existuje mnoho zmatků, protože vyjádřena v obyčejném jazyce se kvantová mechanika může zdát dosti záhadná. Elektrony v atomech nemají přesně určeny své polohy či rychlosti, dokud nejsou tyto jejich vlastnosti změřeny, a měření rychlosti elektronů vymaže veškerou informaci o jejich poloze. Tato tajemnost vedla jednoho z vydavatelů časopisu Social Text, Andrewa Rosse, na jiném místě k poznámce, že "kvantitativní racionalita - normativní popis vědeckého materialismu - není nadále schopna postihnout chování hmoty na úrovni kvantové reality". Takové tvrzení je prostě a jednoduše špatné. Úplného kvantitativního popisu atomu dosáhneme dnešními racionálními procesy, když použijeme, čemu se říká "vlnová funkce" atomu. Když je vlnová funkce stanovena, může být použita k určení odpovědi na každou otázku, týkající se energie atomu či jeho interakce se světlem. Precizní Newtonův jazyk částicových trajektorií byl nahrazen precizním kvantovým jazykem vlnových funkcí; co se však kvantitativní racionality týče, není mezi kvantovou a Newtonovou mechanikou žádný rozdíl.

Je třeba připustit, že na širokém zmatení pojmů v tomto ohledu se spolupodílejí fyzikové. Sokal uvádí úděsné příklady z filosofických toulek Wernera Heisenberga, jako: "Věda už není schopna konfrontovat přírodu jako její objektivní pozorovatel, ale nachází se v roli herce ve vztahu člověka a přírody." (Heisenberg byl jedním z velikých fyziků dvacátého století, který ale ne vždy uvažoval dostatečně pečlivě, jak dokládají jeho technické chyby v německém programu jaderných zbraní.) Také v nedávné minulosti přisoudili někteří vědci, jako Ilja Prigogine, hluboký filosofický význam nelineární dynamice, problematice zajímavé dost na to, aby se bez takového humbuku obešla.

A jaké jsou důsledky pro vědu v jejím kulturním a sociálním kontextu? V tomto ohledu jsou vědci jako Sokal v opozici vůči mnoha sociologům, historikům a filosofům, stejně jako postmoderním literárním teoretikům. V debatách to často vypadá, jako by se obě strany vůbec neposlouchaly. Sociologové a historici občas píší způsobem, jako by se vědci o vědeckých metodách od dob Francise Bacona nic nenaučili, zatímco ve skutečnosti ví velmi dobře, jak složitý je vztah mezi teorií a experimentem, i jak silně závisí vědecká práce na vhodném sociálním a ekonomickém prostředí. Na druhé straně vědci někdy obviňují všechny ostatní z relativistických postojů totální nevíry v objektivní realitu. Smrtelně vážně tak Sokal cituje, že "revizionistické studie v historii a filosofii vědy" vrhají pochybnosti na post-osvícenecké dogma o "existenci vnějšího světa, jehož vlastnosti jsou na libovolné lidské bytosti a tedy na lidstvu jako takovém zcela nezávislé". Potíž se satirou této speciální pasáže je v tom, že většina těch, do nichž se Sokal strefuje, popírá, že by měla o existenci vnějšího světa jakékoliv pochybnosti. Svou víru v objektivní realitu opětovně potvrdili v odpovědi na Sokalovu mystifikaci v dopise do The New York Times vydavatelé časopisu Social Text.

Nedá se říct, že by tato část Sokalovy satiry byla neoprávněná. Kritizovaní totiž často zastávají pozice, které nedávají žádný smysl, pokud objektivní realita existuje. Jednoduše řečeno: když vědci mluví o něčem reálném, pak to, co říkají, je buď pravda, nebo nepravda. Pokud je to pravda, jak může záviset na vědcově sociálním okolí? Výběr vědeckých otázek a metoda přístupu k nim mohou ovšem záviset na mimovědeckých vlivech všeho druhu. Ale správná odpověď, jakmile ji jednou nalezneme, je taková, jaké je, protože tak je svět zařízen. Faktem ale je, že nelze ničeho dobrého dosáhnout satirizováním něčeho, od čeho se váš oponent distancuje.

Jeden profesor filosofie na Cornell University kdysi vysvětloval, že kdokoliv se ho jakkoliv zeptal, je-li něco reálné, odpovídal vždycky stejně. Odpověď byla "ano". Pohádka, kterou říkáme dětem, když jim vypadne mléčný zub, je reálná; zákony fyziky jsou reálné; pravidla baseballu jsou reálná, reálné jsou kameny na poli. Ovšem všechny tyto věci jsou reálně různé. Když říkám, že zákony fyziky jsou reálné, myslím tím, že jsou reálné ve stejném smyslu (ať už je jakýkoliv), v jakém jsou reálné kameny na poli, ale ne ve stejném smyslu, v jaké jsou reálná baseballová pravidla. Nestvořili jsme fyzikální zákony ani kameny na poli a někdy nešťastně zjistíme, že jsme se v nich mýlili, když takový schovaný kámen palcem nakopneme, nebo když zjistíme (jako ostatně většina fyziků), že jsme v nějakém fyzikálním zákoně udělali chybu. Jazyky, jimiž popisujeme kameny a v nichž formulujeme fyzikální zákony, jsou ovšem zcela jistě stvořeny společensky, takže můžeme učinit implicitní předpoklad (který o kamení v každodenním životě činíme všichni), že totiž naše tvrzení o fyzikálních zákonech jsou v jednoznačné korespondenci s aspekty objektivní reality.

V úvaze je skryta komplikace, spočívající v tom, že žádný z dnes známých fyzikálních zákonů (s možnou výjimkou obecných principů kvantové mechaniky) není přesně a univerzálně platný. Mnoho z jich je už nicméně fixováno v konečném tvaru, platném za zcela jistých a známých okolností. Rovnice elektřiny a magnetismu, známé dnes jako Maxwellovy rovnice, nemají tvar, v němž je formuloval Maxwell; jsou to rovnice, jejichž tvar je výsledkem desítky let trvající práce fyziků, zejména anglického vědce Olivera Heavisidea. Dnes chápeme, že jsou přiblížením, které platí v omezeném kontextu (slabých a pomalu se měnících elektrických a magnetických polích), ovšem v tomto tvaru a v tomto omezeném kontextu Mawellovy rovnice přežily jedno století a dá se očekávat, že přežijí na věky. To je druh fyzikálního zákona, který odpovídá něčemu stejně reálnému, jako cokoliv jiného, co známe.

Sokal sice nebyl první, kdo s problematikou tohoto druhu začal, velkou službu ale vykonal tím, jak dramaticky ji pojednal. Není to rozhodně problematika akademická, ať už slovo "akademická" chápeme jakkoliv. Pokud bychom si mysleli, že vědecké zákony jsou ohebné do té míry, že je možné ovlivnit je společenskými okolnostmi jejich objevu, pak by někteří mohli přijít s nápadem donutit vědce objevit zákony, které by byly více proletářské, feministické, náboženské, aryánské či jakkoliv jiné, podle potřeby. To je nebezpečná cesta a v sázce je víc než zdraví vědy. Jak bylo zmíněno, naše civilizace už byla objevem, že naše příroda je řízena neosobními zákony, silně ovlivněna. Jedním z raných vlivů tohoto objevu bylo kupříkladu snížení nadšení pro upalování čarodějnic. Bude zapotřebí ještě potvrdit a zesílit vizi racionálního a pochopitelného světa, pokud se chceme sami bránit proti iracionálním tendencím, které dosud lidstvo sužují.

Zdroj: Steven Weinberg, Tváří v tvář


komentářů: 16         



Komentáře (16)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Lucifer
16
Lucifer 12.09.2011, 11:35:11
Také jsem četl hezké knížky, ale většinou se na ně musela stát fronta ve čtvrtek ráno. Spousta bláta tady dneska je a některé pochází z toho předchozího bláta, ale jakoukoli dobrou knihu si mohu kdekoli obstarat, dobrý film se také dá najít kdekoli atd. Bulvární média, do kterých dnes povětšinou řadím i naší veřejnoprávní televizi, nesleduji.

15
danaver (neregistrovaný) 12.09.2011, 10:26:36
Tak příkré odsouzení..Někdy nevím jestli jsem žila ve stejné zemi, protože kromě seriálů pana Dietla si pamatuju spoustu krásných divadelních představení, filmů, knížek - kvalitních, a dokonce i zahraničních. Nehrnulo se to na mně 24hodin denně, ale na druhou stranu bylo víc času na čtení, koukání. Filmy italské nové vlny, Anna Magnani, první překlad Kerouaca vyšel u nás už 1967...V tom našem koncentráku byla spousta dobrot. Stejně jako teď je tady spousta blátaUsmívající se

14
Honza (neregistrovaný) 04.09.2011, 19:03:36
Miloš fascinuje ... a Z. také ... jeden je pro druhého okouzlující alibi ....

13
Zuzana (neregistrovaný) 04.09.2011, 00:32:59
Milosi, vy to berete moc osobne, ja jsem v tom koncentraku zila taky. Jsem ale presvedcena ze jsme Dietla nesledovali.
Uspech v Nemecku mel vzdycky i Karel Gott - jakepak podiveni...
Chaim Soutine namaloval polovinu hoveziho - art se skutecne takovymi vecmi zabyval, ale to neznamena, ze praseci a zabijackova kultura ma neco spolecneho s arts. Damien Hirst rozcvrtil kravu na deset dilu, nebo rozpulil prase na dva dily, ale zase to vubec neznamena, ze tim chtel podporit zabijackovou kulturu.

12
Miloš (neregistrovaný) 03.09.2011, 23:46:08
Tehdy jsme se na to dívali, protože nebyl výběr, žili jsme v koncentráku, jak píše Zuzana, myslím si, že se ale mýli v tom, že bychom si to neuvědomovali. Na druhé straně nebylo vše automaticky špatně a z "třetí" strany nebylo mým záměrem nijak idealizovat dřívější režim.

Lucifer
11
Lucifer 03.09.2011, 23:34:21
Miloši, Dietl asi něco psát uměl, ale na ty jeho seriály bych se dnes nedíval ani náhodou. V raném mládí jsem pár kousků z toho viděl, když si však na to vzpomenu dnes, otevírá se mi kudla v kapse. Želkrišna, dnešní pořady v české telivizi jsou povětšinou dost stupidní. A že měla v Německu úspěch Nemocnice na kraji města či kde to vlastně byla? Němci to viděli úplně jinak a pro ně to byla taková pozoruhodná exotická záležitost. Jinak mám pocit, že mi čtete myšlenky. Celebrity totiž budou naroubovány do zítřejšího úvodníku.

10
Miloš (neregistrovaný) 03.09.2011, 23:21:33
I když mě řeči o jídle nebaví, zřejmě je to docela vděčné téma, protože kdejaká herečka, zpěvačka a "bavič" vydává kuchařku, profesionální kuchaři mají pořady v TV a přetřásáním jejich výroků v bulváru se z nich stávají celebrity.
Zuzano, i když je možné kritizovat Dietla za psaní na objednávku a přizpůsobování se ideologickým zadáním a nás, že jsme je sledovali (to však neznamená, že jsme bezelstně polykali i ideologický podtext), přece jen psát uměl a např. pokusy následovníků přiživit se na jeho Nemocnici dopadly neslavně. Mnohé pořady z našeho "koncentráku" s velmi omezeným výběrem tak možná byly lepší než ty dnešní, nakonec původní Nemocnice měla velký úspěch i v Německu. Magdalena má z recyklování manželových seriálů jistě také radost, je dost důvodů se jí vyptávat, jak "velký mistr" tvořil a možná se jí zvýší náklad toho "lifestylového" časopisu, kde dělá nebo dělala šéfredaktorku.
Zabíjení a porcování prasat? Na venkově asi součást života, ale vzpomínám si, že třeba malíř Chaim Soutine několik dní maloval v bytě na hácích pověšeného býka a ani stupňující se zápach jej neodradil. Takže zabíjačky třeba mohou přispět i k uměleckým výkonům. ;) Lada jich také namaloval dost a myslím, že i vy jste zde kdysi měli Brueghelův obraz V zemi peciválů, který je jakýmsi podobenstvím obžerství.

9
Zuzana (neregistrovaný) 03.09.2011, 22:14:46
Zili v koncentraku vetsinu sveho zivota - cpali se prasatama a cumeli na Dietlovy televizni serialy. Dneska jim facelifova Dietlova manzelka, davno za vodou, jenom predvadi sve chirurgicky draze zaplacene, vyvalene bulvy.

8
Zuzana (neregistrovaný) 03.09.2011, 21:27:26
Precist si kecy buranu na (ne)zavisle tlacharne je napor na zaludek - balici zabiji a porcuji prasata a cpou se prasecim sadlem jako nekde ve stredoveku - nikdy neslyseli co to dela s jejich cevami, maji-li vubec jake? A nejak jim v tech debatach uslo, ze v koncentraku neslo o ceny jidla a materialu, slo proste o to, ze zili zavreni v koncentraku.

7
Miloš (neregistrovaný) 02.09.2011, 21:32:43
[4] Na TV se vůbec nedívám, ale co vím, tak ze zoufalství nad nedostatkem nových pořadů opakují skoro všechny staré seriály. Asi jediný, na který ještě nedošlo, je Muž na radnici o moudrém stranickém tajemníkovi.

Ještě k těm mystifikacím, resp. "šprýmům": Jeden vtipálek poslal organizaci IEEE článek, který byl složen z náhodně vybraných odstavců jiných článků vážených členů programových výborů a redakčních rad. V celku nedával žádný smysl, citace však neměly chybu, a tak byl publikován. Bylo kolem toho hodně ostudy a IEEE pak psala na všechny strany, že už se to nebude opakovat a recenzní řízení bude velmi důkladné.

«     1    2   »