Obtížné sladění činnosti obou mozků II

rubrika: Populárně naučný koutek


Psychologii 20. století ovládly dvě teorie - Darwinova a Freudova. Trvalo téměř sto let, než se na jejich základě došlo k zcela novému pohledu na emoční rovnováhu. Podle Darwina se druh vyvíjí postupným přidáváním nových struktur a funkcí, tudíž každý organizmus v sobě nese fyzické znaky svých předchůdců plus nové prvky.

Lucifer


eq-and-iq.jpgProtože se člověk a lidoopi vyvinuli ve vývojové řadě druhů velmi pozdě, člověk je vlastně jakási "opice s dalšími znaky". Stejně jako archeologické nálezy, které se nacházejí v různých vrstvách, tak i anatomie a fyziologie lidského mozku odráží jeho postupný vývoj. Hlubší struktury mozku jsou stejné jako u opic a ty nejhlubší jsou dokonce shodné s mozkem plazů. Naproti tomu nejmladší vývojové struktury, například prefrontální kůra (za čelem), se vyskytují na takovém stupni vývoje jen u člověka. Nám tedy nezbývá než žít s mozkem, v jehož hloubi se skrývá mozek zvířat, které stojí ve vývoji před námi.

Freud zase poukázal na existenci části psychického života, kterou definoval a nazval "nevědomí" - to, co uniká nejen naší vědomé pozornosti, ale i rozumu. Protože tehdy nedisponoval znalostmi o anatomii mozku (stavbě), které máme dnes, a zejména poznatky o jeho fyziologii (způsobu fungování), nemohl dojít k závěrům v rovině mozkových struktur a funkcí. Jeho pokus o integraci obou oblastí (slavný "Projekt vědecké psychologie") skončil nezdarem. Freud byl s dílem nespokojen do té míry, že ho za svého života odmítl vydat. Až koncem 20. století Antonio Damasio, známý americký lékař a vědec portugalského původu, objasnil z neurologického hlediska a s použitím termínů, které by určitě Freuda uspokojily, stálé napětí mezi původním (primitivním) a rozumným mozkem (mezi vášněmi a rozumem). Damasio však zašel ještě dál a ukázal, v čem se rozum bez emocí neobejde.

Podle Damasia je psychický život výsledkem permanentní symbiózy obou mozků. Na jedné straně je kognitivní mozek, vědomý, rozumový, obrácený k vnějšímu světu. Na druhé straně emoční mozek, nevědomý, zaměřený hlavně na přežití a úzce propojený s tělem. Tyto dva mozky jsou na sobě poměrně nezávislé a každý z nich ovlivňuje různým způsobem naše prožívání životních situací a chování. Jak už předeslal Darwin, lidský mozek se skládá ze dvou velkých částí; nejhlouběji v mozku, zcela uprostřed, je uložena jeho nejstarší část, kterou sdílíme se všemi savci, a v mnohém se shodujeme s mozkem plazů. Velký francouzský neurolog Paul Broca, který ho popsal jako první, mu dal název "limbický" mozek. Kolem limbického mozku se během vývoje, který trval několik milionů let, vytvořila další, mladší vrstva, "nový" mozek, "neocortex", což latinsky znamená "nová kůra", "nový obal".

Limbický mozek kontroluje emoce a fyziologii těla. Vstříkneme-li dobrovolníkům látku, která přímo stimuluje hluboko uloženou část mozku odpovědnou za strach, emoční mozek se aktivuje (téměř jako když se rozsvítí žárovka), zatímco okolní neocortex žádnou činnost nevykazuje. Uspořádání emočního mozku je mnohem jednodušší než uspořádání neocortexu. Narozdíl od neocortexu není většina oblastí limbického mozku uspořádána do pravidelných vrstev neuronů, které umožňují zpracování informací, ale neurony v něm spíš splývají. Vzhledem k jednodušší struktuře je tedy zpracování informací emočním mozkem mnohem primitivnější než v neocortexu, zato však probíhá rychleji a je lépe přizpůsobené základním reflexům přežití. Proto například u nás vyvolá úlekovou reakci, vidíme-li v temném lese na zemi kus dřeva, který se podobá hadovi. Ještě než ostatní části mozku mohou doplnit analýzu a dojít k závěru, že se jedná o neškodný předmět, emoční mozek vyvolá na základě částečných a leckdy nesprávných informací reflex k přežití, který podle něj situaci odpovídá.

Tkáň emočního mozku se liší od tkáně neocortexu. Napadne-li mozek například virus herpes nebo virus vztekliny, zasáhne pouze hluboko uloženou část mozku, ne neocortex. Proto je prvním projevem vztekliny nenormální emoční chování. Limbický mozek je jakýmsi velícím stanovištěm, které průběžně dostává informace z různých částí těla, příslušným způsobem na ně odpovídá a přitom kontroluje fyziologickou rovnováhu - dech, srdeční rytmus, krevní tlak, chuť k jídlu, spánek, libido, hormonální sekreci, a dokonce ovládá i fungování imunitního systému. Úkolem limbického mozku zřejmě je udržování rovnováhy různých funkcí, stavu, který zakladatel moderní fyziologie Claude Bernard, francouzský vědec konce 19. století, nazval "homeostáza" - dynamická rovnováha, která nás udržuje při životě. Naše emoce jsou jen vědomým prožíváním velkého množství fyziologických reakcí, které soustavně hlídají činnost biologických systémů těla a upravují je podle vnitřního a vnějšího prostředí. Emoční mozek je tedy v těsnějším vztahu s tělem než s kognitivním mozkem.

Vzhledem k užšímu propojení emočního mozku s tělem bývá snazší na něj působit prostřednictvím těla než prostřednictvím řeči. Léky přímo působí na funkci neuronů, ale lze také mobilizovat vnitřní fyziologické rytmy, například oční pohyby spojené se sny, přirozené změny srdeční frekvence, spánkový cyklus a jeho vztah ke střídání dne a noci, nebo využívat tělesné cvičení či akupunkturu a správnou výživu. Citové vazby i vztahy k ostatním lidem - zprostředkované společenstvím v němž žijeme - mají velmi silnou fyzickou složku; prožíváme je i tělem. Přístup k emočnímu mozku prostřednictvím těla je přímější a mnohdy účinnější než myšlením a řečí.

Neocortex je onen zvrásněný povrch mozku, který mu dává jeho charakteristický vzhled. Je to také obal emočního mozku. Tvoří ho šest zřetelných vrstev neuronů, které jsou zcela pravidelné a dokonale uspořádané k optimálnímu zpracování informace jako v mikroprocesoru. Ještě dnes se usilovně snažíme naprogramovat počítače, aby rozeznávaly lidské tváře z jakékoli strany a při jakémkoli osvětlení, a přitom neocortex to snadno dokáže v několika tisícinách sekundy. Co se týče sluchu, umožňují znamenité schopnosti zpracování zvuku rozlišovat dokonce i před narozením mateřský jazyk od jakéhokoli cizího jazyka.

U člověka je velmi vyvinutá část neocortexu, která se nachází za čelem (prefrontální kůra). Svou velikostí je emoční mozek srovnatelný u různých živočišných druhů (přirozeně v poměru k jejich velikosti), ale prefrontální kůra tvoří u člověka podstatně větší část mozku než u všech ostatních živočichů. Prostřednictvím prefrontální kůry kontroluje neocortex pozornost, soustředění, potlačování pudů a instinktů, uspořádání sociálních vztahů, a jak ukázal Damasio, také morální chování. Právě prefrontální kůra vytváří plány do budoucna na základě "symbolů", které existují jen v mysli, aniž by nám informaci zprostředkoval zrak nebo hmat. Neocortex - náš kognitivní mozek - se tím, že řídí pozornost, soustředění, přemýšlení, plánování do budoucna a morální chování, jeví jako podstatná složka toho, co nás činí lidmi.

Na závěr tohoto miniseriálu se podíváme, jak to vypadá, když si oba mozky nerozumějí, což bude zakončeno Buddhovým úsměvem.

Zdroj: David Servan-Schreiber, Uzdravení bez léků a bez lékařů - Jak zvítězit nad stresem, úzkostí a depresí bez farmakoterapie a psychoterapie

Další příspěvky z této knihy:

Jak zvítězit nad stresem, úzkostí a depresí bez farmakoterapie a psychoterapie
Obtížné sladění činnosti obou mozků I


komentářů: 0         



Komentáře (0)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_