Neviditelný čert

Byl jednou jeden anděl, a ten měl hezká křídla. Když chtěl, zamával jimi a letěl. Vznášel se v oblacích a z výšky hleděl na pitvorné hračky na povrchu zemském. Anděl pitvornosti - The Angel of the Odd.

Lucifer

Jednoho dne ho dostihla nebeská lítačka a že jako "překročil jste nejvyšší povolenou rychlost, a tak vás sbalíme a půjdete na pár hodin do vězení, tedy do chládku, abyste nám patřičně vychladl, a pak si vás podá nejvyšší Šerif a dostanete pokutu, až zčernáte". Anděl posmutněl, sbalil svá běloskvoucí křídla, nechal se nacpat do antona a už jeli. Jeli do vězení pro anděly.

Tam Anděl dostal tepláky s lampasama, zabavili mu křídla, papír, propisku, klávesnici a svačinu a šel, jak už ostatně bylo řečeno, do chládku. V chládku bylo kupodivu docela teplo, teploučko, i když smrádeček. Smrádeček by možná ani tak nevadil, ale co bylo pro Anděla nejvíc deprimující, nesmělo se tam lítat. Mohlo se tam všechno, ale lítat ne. Na to byl přísný zákaz, a to i přesto, že nikdo neměl křídla.

A protože nikdo neměl křídla, tak aby ten zákaz nevypadal úplně pitomě, bylo zakázáno i poskakovat. Jinak se tam mohlo všechno, jak už bylo řečeno, ale ve skutečnosti pokud člověk nedělal to co ostatní, nemohl vůbec nic. Takže kupříkladu, pokud se vám nelíbilo chodit po hlavě a odrážet se ušima nebo nosit na hlavě kastrol a místo kalhot košili nebo kvičet jako prase atd., tak vám nepomohla ani lampárna na Masarykově nádraží. Byli jste totálně vyřízení outsideři, a pokud jste navíc něco cekli, třeba se tomu zasmáli, protože ty věci byly fakt hodně směšné, tak jste byli mrtví outsideři.

Smát se někomu, kdo má na hlavě kastrol a odráží se při chůzi po hlavě ušima, byl totiž hrdelní zločin. Vlastně to byl jediný zločin - kromě lítání, ale to stejně nešlo - protože jinak se mohlo skutečně všechno, tedy dokud ten či onen nedostal kulku mezi oči nebo betonové nebo papírové boty. A aby to nevypadalo až tak úplně pitomě, tak se něco jako na oko nesmělo, ale když už někdo byl naoko odsouzen z něčeho, co se jako na oko nesmělo, tak šel jako na oko na chvíli sedět do nějakého rekreačního střediska a někdy se z něho stal lidový hrdina. A protože tohle všechno Anděl nevěděl, když ho zabásli, tak dříve než se stačil pořádně rozhlídnout, vyfásl na doživotí.

"A co vlastně teď tu pohledávám?" ptal se každý večer Anděl ve své cele. A jeho obraz v začouzeném zrcadle nad hodinami na krbové římse odpovídal:

"Pochletaváte!“ vybafla ta věc. "Fy ste ale nefycvalany choloprátek, dyš fy se ptate čentlmena a k tomu antěla, co tu pochletává!“

Takovéhle řeči jsem si už nemohl nechat líbit, ani od anděla ne. A tak jsem se vzmužil, uchopil slánku, jež byla na dosah, a mrštil jí po vetřelcově hlavě. On však buď uhnul, anebo já jsem špatně mířil; podařilo se mi právě jen to, že jsem roztřískal sklo, které krylo ciferník hodin na krbové římse. Pokud se anděla týká, vyjádřil své mínění o mém útoku tak, že mne zase jako prve několikrát za sebou pořádně klepl do čela. Tyto rány mne okamžitě přivedly k poslušnosti a takřka hanebně doznávám, že mi buď bolestí, nebo vzteky vyhrklo z očí krapet slz.

"Mein Gott!“ pravil Anděl pitvornosti, patrně obměkčen mou zkroušeností. "Mein Gott, ten šlověk je puť felice namasány, anebo felice smutny. Ty nesmiš to pit tak silny - musiš do fina pšidat vótu! Táty se napi, puť pašak chlap a nepreč - nepreč, žikám.“

(Edgar Allan Poe - Anděl pitvornosti)

09.07.2012, 00:01:41   Publikoval Luciferkomentářů: 0