Jalan znamená indonésky něco jako pěšky a jalan-jalan něco jako jít na procházku. Jalan Jalan je jakési indonéské hudební těleso, o němž se mi po krátkém rozhovoru se strýčkem Googlem nepodařilo získat nějakou kloudnou informaci. Kdysi před pár lety jsem do svého jukeboxu sbíral skladby z oblasti New Age a přitom jsem narazil na Jalan Jalan. Následující skladba je trochu monotónní, nicméně velmi uklidňující až meditační, a doprovází ji miniprezentace, jež obsahuje čtyři nádherné obrázky vodních zahrad na Bali. Lucifer
V Indonésii jsem nikdy nebyl. Z celé Východní Asie jsem navštívil pouze Japonsko. Cílem mé návštěvy, jejíž náplní byla účast na konferenci týkající se fyziky plazmatu, bylo Kjóto (japonsky: 京都市; Kjóto-ši). Kjóto bylo dříve hlavním městem celého Japonska, dnes je hlavním městem prefektury Kjóto a současně je významnou částí souměstí Ósaka-Kóbe-Kjóto. Mé setkání s japonskou kulturou přímo na místě a navíc v dřívějším hlavním městě, které bylo založeno roku 794 n.l. obyvateli ostrova Honšú s pomocí korejských přistěhovalců, bylo až neuchopitelně podivuhodné, v každém případě však velmi milé, uklidňující až meditační. Původně dostalo toto město jméno Heiankjó, ale později se proslavilo jako kulturní a náboženské centrum s názvem Kjóto. Nové císařské město bylo vystavěno podle čínského vzoru ve tvaru pravoúhelníků o délce 5 km a šířce 4.5 km. Na absolutní symetrii se dbalo také při stavbě nejrůznějších čtvrtí. Všechny ulice a kanály za hradbami města tvořily pravý úhel. Strohé rozvržení města však bylo rychle obměňováno bohatostí tvarů a barev staré japonské architektury, která se zde rozvíjela stovky let a učinila z města jednu z největších japonských pamětihodností. Jedna z mých trochu komických vzpomínek se týká návštěvy jednoho z císařských paláců, obklopeného úžasnou japonskou zahradní architekturou. Když jsem kráčel kolem hlavní budovy paláce, zaujala mě jeho omítka. Jako neutuchající pozorovatel jsem se rozhodl, že ji prozkoumám. Mezi cestou, na které jsem stál, a zdí paláce se skvěl nepříliš hluboký kanálek. Když jsem ho překročil, možná i přeskočil, ozval se kvílivý alarm. Zřejmě jsem narušil bezpečnostní zařízení. Nenápadně jsem se tedy odkýbloval někam do vzdálenějšího koutu okolních zahrad a nevěděl jsem, jestli se mám stydět, nebo smát. Pro jistotu jsem tedy vyzkoušel obojí. Japonci se chovali velmi spořádaně, metro bylo vždy řádně zaplněné a v ulicích jsem občas v pozdním odpoledni potkal hlouček bílých límečků, spolupracovníků, kteří pod vedením svého šéfa slavili konec pracovní doby a začátek utužování svého pracovního kolektivu. Jednou k večeru jsme s kolegou navštívili malou a útulnou restauraci, která se nacházela v prvním či druhém patře jakési budovy a vyznačovala se tím, že tam nikdo nebyl. Starší pán, který nás obsloužil a možná byl i majitelem tohoto restauračního útulku, k nám brzy přisedl a dal se s námi do hovoru. On mluvil převážně japonsky, my zase anglicky, ale docela jsme si rozuměli. Možná se mýlím, ale mám pocit, že se mezi řečí zmínil, že si pamatuje druhou světovou válku. V Kjótu jsem také poprvé navštívil sushi bar. V té době jsem s něčím takovým ještě neměl žádnou zkušenost, dnes lze něco podobného, i když ne tak klasického, navštívit třeba v Praze. Nejen v japonské, ale i v čínské restauraci. Sedli jsme si k dvoupatrovému dopravníku, po němž se přepravovaly talířky s nejrůznějšími mořskými i nemořskými dobrotami, použité talířky jsme odkládali do sloupečků a při odchodu jsme je odnesli k pokladně, kde byly spočítány a finančně ohodnoceny. Na tamější poměry to bylo velmi levné pohoštění, což se s tím v našich poměrech nedá srovnat, takže to vlastně nebyl bar, ale spíš bufet. A to by bylo asi tak všechno. Začal jsem s Jalan Jalan, kromě čtyř fotek jsem skoro nic jiného nepřihodil, načež jsem se nenápadně přemístil do Japonska. Tak už to bývá. Ke Kjótu jsem mohl ještě přidat řadu dalších vzpomínkových výjevů, ale dospěl jsem do jakéhosi znaveného stavu, takže vyrážím na jalan-jalan.
07.09.2012, 00:00:37 Publikoval Luciferkomentářů: 0