Toto povídání sice vychází v neděli, ale vzhledem k času, kdy bylo vypuštěno, je evidentní, že nepojednává o dnešní procházce. K té, doufám, ještě dojde, ale jestli z ní vyplyne nějaké další povídání, to nemohu zaručit. Lucifer
Minulou neděli jsem cítil nutkání, že se musím projít. Ne nějak zvlášť daleko, natožpak někam směrem k centru matičky stověžaté - kupříkladu na Petřín to není zas až tak daleko - pouze v okolí mého habitatu, kde se nachází příjemné přírodní scenérie a v nichž svou mysl mohl zrestaurovat a povznést. Rozhodl jsem se, že vyrazím do lesoparku, jenž přiléhá ke kopci Vidoule (též Na Vidouli), někde mezi Jinonicemi, Košířemi a Stodůlkami. Můj plán spočíval v tom, že se projdu místy, která dobře znám, nějakou dobu se budu pohybovat na okraji lesoparku, kde tak trochu podumám, a pak se kolem vrcholu Vidoule vydám dolů okrajem Jinonic směrem ke Galerii Butovice, kde se nevystavují umělecká díla, ale spotřební zboží, a tam doplním svoje zásoby. I taková nedělní procházka musí mít nějaký pragmatický cíl. Dílo se zpočátku dařilo přesně podle plánu, sluníčko svítilo, takže jsem sundal tenký svetřík, abych se neopotil, dokonce jsem i sem tam fotil. Když jsem však okrajem lesoparku pohyboval směrem k vrcholu Vidoule, narazil jsem na zdevastovaný obytný objekt, kde jsem spatřil jedince, kteří evidentně patřili k těm, jimž se říká bezdomovci, zkráceně bezďáci a poangličtěně homelesáci. Tito jedinci zřejmě až tak úplně bez domova nebyli, neboť se tvářili, že v tom ztrouchnivělém objektu jsou ubytováni. Poněkud, a zřejmě zbytečně, jak ještě uvidíte, jsem znejistěl, neboť v poslední době se kolem pohybují individuality takového ražení, že bych se s nimi nerad setkával. Opustil jsem tedy okraj lesoparku a budovu obešel směrem, který jsem původně neplánoval. Další podrobnosti mého putování líčit nebudu a zamířím přímo k místu, kde se započala podivuhodná a roztomilá série tohoto mého nedělního rozjímání. Asfaltem pokrytá cesta, po níž jsem kráčel, náhle končila u plotu, za nímž se nacházely dva objekty, jež jsem chtěl původně obejít lesoparkem. A teď, než se dostanu k oné sérii, na chvíli odbočím k několika faktům, jež se vážou k tomuto místu. Na vrcholu Vidoule jsou dva objekty, z nichž jeden je evidentně podivuhodný. Tím prvním, na první pohled nepodivuhodným, je objekt Pražských vodáren, jenž je zcela pochopitelně obklopen plotem. Nad ním se nachází jistá Střední technická škola hl. m. Prahy, a ta je vskutku zvláštní. Nejdříve však něco o celé této oblasti. Na vrcholu Vidoule se nacházejí taky zbytky bývalé protivzdušné obrany státu (PVOS) v podobě tvrzí, rozpadlých budov, podzemních chodeb, silnic a plotů, které jsou situovány směrem na západ, v těsné blízkosti pekárny Odkolek. Na svazích nedalekého Prokopského údolí se nachází jeden z nejvíce utajovaných objektů v ČR a pravděpodobně jeden z nejrozsáhlejších podzemních prostorů ve střední Evropě. Dokonce prý není vyloučeno, že je nějak propojen s onou podivnou "technickou školou" na Vidouli, hlídanou systémem kamer a s množstvím mikrovlnných antén nasměrovaných na ostatní vojenské objekty v Praze. A zase zpět k mému povídání. Když jsem dorazil k plotu vodárny, cesta dál už evidentně nevedla, vzpomněl jsem si, že krátce předtím jsem spatřil, kterak z té cesty směrem dolů odbočovala úzká stezka. Vyrazil jsem tedy zpět k tomu rozcestí. I po odbočení jsem měl neustále nutkání zamířit zpět k vodárně, nějak ji obejít a dorazit do míst, v nichž bych se mohl konečně napojit na svůj původní plán. Člověk zkrátka pořád něco plánuje, a věci se pořád dějí jinak. Mnohem lepší je asi plánovat kvantově mechanicky, tedy brát v úvahu celou směs nejůznějších stavů, které mohou nastat. Jenže já v té chvíli byl z tohoto mnou jinak akceptovaného procesu poněkud vyřazen. A tak, když jsem objevil další stezku směrem k vodárně, ihned jsem opět odbočil. Stezička byla dost zarostlá a po chvíli jsem na ní zahlédl nějaký divný vozík. Vypadal jako vyřazený odkládací či transportní vozík z nějaké dílny či laboratoře. Rozhodně ne jako vozítko, jež bezďáci používají pro transport svého tu a tam odebraného materiálu. A pak jsem spatřil, že kousek za tím vozíkem se ke mně s něčím podobným blíží jakási postava. Ten jedinec zastavil, odklidil se kousek na bok a velmi slušně a úctyhodně mi naznačil, že mohu projít. Na ulicích, v metru či jiném bulvárním prostoru se s něčím takových setkávám jen velmi zřídka. Poděkoval jsem a pokračoval ve svém pěším pinožení. Netrvalo dlouho a opět jsem dorazil k plotu vodárny. Kousek před tím plotem jsem však spatřil poněkud zdivočelou jabloň a pod ní raky spadaných jablek. Nevím proč, ale napadlo mě, že si to jedno jablko vezmu a zakousnu se do něho jako do jablka ze stromu poznání, z Rámovy zahrady (čímž narážím na jednou z nejobdivuhodnějších knižních sérií od Arthura C. Clarka a Gentryho Lee). Říkal jsem si, že buď to bude jablko poznání, nebo jablko břišních potíží. Břišní potíže nenastaly, a tak jsem se proplétal zarostlým terénem, dokud jsem konečně nenarazil na okraj Jinonic. Jinonicemi jsem sestupoval dolů po ulici, která se jmenuje, jak jinak, Na Vidouli. Šel jsem po chodníku, který však na nejbližší křižovatce na mé straně končil. Vzhledem k tomu, že je obytná část s minimálním provozem, rozhodl jsem se, že budu chvíli než dorazím na další chodník pokračovat po kraji silnice. V té chvíli jsem uviděl, že po téže straně se zdola ke mně blíží starší pán. Zamířil jsem tedy kousek ke středu ulice, abych ho mohl nechat projít jejím okrajem. Když jsme se míjeli, podíval se na mě jako na někoho, koho dobře zná, a stejně tím způsobem mě velmi uctivě pozdravil, což jsem samozřejmě nemohl ignorovat. Měl jsem z toho takový zvláštní pocit. Byla to jen jeho běžná praxe, kterou mu do vínku dala civilizovaná výchova a starobylá kultivovanost, nebo si mě s někým, koho dobře znal, spletl (už byl přece jenom dost postarší), anebo si mě spletl s nějakou známou osobností, kterou má rád? Zrovna nedávno se mi něco podobného stalo na Slapské přehradě, kde jsem si byl patřičně zaplavat, kdy jsem se na zahrádce restaurace seznámil s jedním vysloužilým vojákem z povolání. Ten mi řekl, že mu připomínám jednoho zpěváka. A co když to byl kouzelný dědeček, předtím převlečený za bezďáka, aby mi něco naznačil? V zadumání jsem pokračoval směrem dolů, a pak jsem zabočil do jedné ze souběžných ulic, jež mě přivedla do ulice Pod Vidoulí. Galerie Butovice již byla téměř na dohled. Jak jsem tak kráčel, tak jsem periferním ostřížím zrakem zaznamenal, že se něco na okraji mého optického zařízení pohupuje. Něco nezbedně maličkého a do toho zařízení něčím zavěšeného. Vypadalo to jako malý baboletní pavouček, který se na mě zavěsil svým téměř neviditelným vláknem. Zašmátral jsem rukou, abych to vlákno uchopil, což se mi po několika pokusech podařilo, a pavoučka jsem přenesl před čelo svého zraku. No pak jsem ho vypustil do baboletního éteru a popřál mu šťastnou cestu. Možná to byl třetí a poslední pozdrav mého kouzelného dědečka. Jestli jsem z toho něco vyvodil, tak to vám samozřejmě neprozradím. Přeji hezkou neděli a z nějaké další nedělní procházky se možná ještě ohlásím.
30.09.2012, 00:10:09 Publikoval Luciferkomentářů: 2