Neviditelný čert

Dušičkový den je za mnou, dost jsem si přitom zapřemýšlel a samozřejmě (nemá smysl, abych to zatloukal) i zatruchlil. Opět je zde můj sanitární den a Navigare necesse est, vivere non necesse, což bych v našem jazyce parafrázoval asi tak, že truchlit můžeme, ale plout musíme. Cílem mého dnešního zamyšlení je ohodnotit sílu modlitby. Otázka zhruba zní: Můžeme někomu pomoci, ať už k dobrému či zlému, když se za něj budeme modlit?

Lucifer

Dříve, než se k tomu pokusím poněkud sanitárně a postdušičkově vyjádřit, přetlumočím zde s drobnými úpravami velmi zajímavou úvahu Martina Cohena z jeho knížky Hrátky s myslí - Jak za 31 dní znovu nalézt cestu k vlastnímu mozku, která se zabývá experimentem, při němž si můžete sílu modlitby otestovat. Potřebujete k tomu následující vybavení: ticho, spirituální prostor, světové lídry, letadlo a jaderné zbraně. Nad třemi posledními prvky nemusíte mít přímou kontrolu, postačí, že někde existují. A teď tedy k věci:

Stačí, budete-li myslet na něco, co byste chtěli změnit ne-li "zdokonalit", např. na počasí nebo třeba na postup vašeho oblíbeného fotbalového klubu, zkrátka a dobře na cokoli, o čem si myslíte, že by vám pozvedlo náladu. Je samozřejmě důležité, abyste dokázali odlišit změny vámi vymodlené od změn, které by se udály tak jako tak. Proto je asi lepší se kupříkladu modlit, ať všichni světoví lídři zahynou při havárii letadla cestou na summit a v nastalém chaosu ať vypukne jaderný Armagedon. Za to se modlete, klidně na všech čtyřech, máte-li pocit, že to pomůže, každý večer celý týden. Pokud na vás tato modlitba působí poněkud negativisticky, neřkuli přímo bezcitně, a to z důvodů, které budou objasněny později, vězte, že je to teprve začátek. Každé ráno se pak za pomoci obvyklých metod smyslového vnímání přesvědčujte, jestli se to už náhodou nevyplnilo.

Modlitba je zvláštní druh myšlenky - vlastně je to pokus o projekci vlastních myšlenek. Mohou ale modlitby nějak ovlivnit události? Může mysl působit na hmotu navzdory neexistenci žádných zjevných kauzálních mechanismů?

Dr. Herbert Benson z Lékařského institutu pro mysl a tělo z amerického Bostonu se pokusil tuto otázku zodpovědět pomocí jednoho praktického experimentu. Chtěl zjistit, jestli modlitby dokáží léčit nemocné. Podle všeho byl Benson této představě velmi nakloněn, a tak bychom jeho pokus měli brát jako pokus dokázat, že tomu tak skutečně je. Tak či onak, nejprve do tří skupin rozdělil téměř 2000 pacientů zotavujících se po vážné operaci. Za dvě skupiny se někdo modlil, jedna zůstala bez modliteb. Bylo jasné, že vědomí, že se za vás někdo modlí, anebo nemodlí, může ovlivnit výsledky, a tak první skupina, za kterou se modlilo, o tom věděla, druhá ne a ta třetí, za kterou se nikdo nemodlil, o tom taky nevěděla. Vlastně tak trochu zapomněl na skupinu, za kterou se nikdo nemodlil, a ona to věděla, čímž by vyčerpal všechny možnosti. Ale naproti tomu v takové pozici jsou asi všichni pacienti, kterým se dr. Benson se svým týmem nevěnoval.

Mezitím se ve třech křesťanských kostelech rozdaly seznamy pacientů, anonymizované uvedením pouze křestního jména a prvního písmene příjmení. Věřící měli za úkol krátce se pomodlit za každého na seznamu: "za úspěšnou operaci, rychlé zotavení a žádné komplikace". A jaké byly výsledky? Experiment neprokázal žádný rozdíl v zotavování pacientů, za které se někdo modlil a za které ne... Vlastně ano, ti, kteří věděli, že se za ně někdo modlí... na tom byli o něco hůře.

Tolik Martin Cohen a teď moje volně ložená interpretace:

Pokud jste věřící a chcete někomu v jeho těžkých chvílích pomoci, klidně se za něj pomodlete, v žádném případě mu to ale nesdělte. Věříte-li v nějakou vyšší instanci, ať již božského či jakéhokoliv jiného přírodního původu, tak ona mu pomůže bez ohledu na vaše upozornění. Pokud však vyšší instance nebude mít zájem do tohoto procesu zasáhnout, tak vaše upozornění může mít zcela opačný efekt. Jestli se dotyčný jedinec dozví, že jste za něho orodovali u nějaké vyšší instance, může sice nabýt nějakého duševního klidu, což je jistě někdy přínosné, ne však vždy ku pomoci. Jisté je však to, že dotyčný jedinec ochabne ve své vlastní snaze vypořádat se s tou těžkou chvílí, se svým zdravím atd. Bude si zkrátka myslet, že už to za něj někdo tam někde nahoře zařídil a on už se nemusí snažit. A to je velká chyba.

Obecně vzato: Pokud chcete někomu pomoci, a teď mám na mysli především to dobro, musíte pro to udělat něco sami, bez jakékoli vyšší abstraktní instance. Žádné modlitby nepomohou, ale když jim věříte, tak si je nechte alespoň pro sebe. Tomu člověku můžete především pomoci tím, že pro něj uděláte něco reálně materiálního či duševního. Můžete nalézt fyzickou, anebo alespoň psychickou pomoc. Když člověk, kterému pomáháte, bude vědět, že za ním přinejmenším duševně stojíte, když ho bude psychicky povzbuzovat, bude cítit potřebu se sebou něco udělat, bude zkrátka bojovat, protože za ním stojí někdo blízký, skutečný člověk, a ne nějaká hypotetická vyšší instance. A pokud v tom chcete vidět nějakou duchovní nadstavbu, tak vězte, že skutečná pomoc se nedá vyvážit žádným pocitem, že vám to ten dotyčný jedinec jakýmkoli způsobem vrátí. Chcete-li skutečně pomoci, pomozte bez jakéhokoli vědomí, že za to dostanete zpět něco jiného než dobrý pocit, že jste skutečně pomohli. Důležité je si uvědomit, že opravdová pomoc spočívá v tom, že na úkor toho, komu pomáháte, musíte něco svého obětovat. Lidé, kteří věří v nějakou vyšší hypotetickou instanci, pak mohou doufat, že je za tento altruistický počin ona vyšší instance nějak odmění. A ti ostatní by měli alespoň věřit tomu, že pomoci někomu bez jakéhokoli nároku na odškodnění případných vlastních ztrát je tou nejkrásnější formou lidství, které mohou dosáhnout.

03.11.2012, 00:00:37   Publikoval Luciferkomentářů: 16