Název mého povídání vás možná znejistěl. Jednak to vypadá, jako bych se chystal podat zprávu ze zařízení pro ubytování kriminálních živlů, a pak je divné, že jsem pro lidový název tohoto zařízení použil velké písmeno "L", jako by se jednalo o vlastní jméno. Lapák je skutečně vlastní jméno, název restaurace, která vznikla relativně nedávno a nachází se v blízkém okolí instituce, v níž bývám obvykle pracovně zaneprázdněn. Lucifer
V okolí této instituce se rovněž nachází několik dalších zařízení podobného ražení, včetně kavárny Satori. (Už jsem ji tady několikrát zmínil, kupříkladu: v Satori, Tři sudičky, Listopadová romance, Satori II) Kavárnu Satori jsem si oblíbil především v době, kdy jsem se vrátil z medicínského lapáku, jenž se nachází někde na Vinohradech a do něhož jsem byl umístěn poté, když jsem se pokoušel vyříkat si to s ignorantsky odjíždějícím vlakem metra. Kavárna Satori se stala mým hlavním, téměř kultovním přístavem, kde jsem často zakotvil po ukončení své profesionální činnosti, abych se jaksi duchovně rozptýlil. Bylo tam hezky, příjemně a vznikla tam řada podnětů či přímo finálních forem mého písemného projevu na Neviditelném čertovi. V poslední době jsem však měl dojem, že jednomu z tříčlenné posádky obsluhy jaksi "nevoním". Netuším proč, nehodlám to však dále zkoumat. Kde mě nechtějí, tam nelezu. Takže jsem svou popracovní duchovní činnost přemístil do Lapáku. Jak už jsem naznačil, těch možností je tady více. Kupříkladu klasická hospoda, kam občas chodím se dvěma svými kolegy v době polední přestávky za účelem doplnění energetických zásob. Už jsme tam jaksi zavedení, něco jako štamgasti, a každé jídlo, které si objednáme, je připraveno profesionálně z kvalitních surovin. Občas tam po skončení svého pracovního také zajdu, ale je to obyčejná hospoda, víno nic moc, zkrátka pro mé duchovní oblažení slabý odvar. Satori mi chybí, ale rozhodně se nenechám vázat jakoukoli závislostí na čemkoli, když ucítím, že mě to ponižuje. Než abych v Satori stál v haptáku, to radši budu sedět v Lapáku. V Lapáku je většinou hlučno, na oknech i mezi boxy jsou tu a tam mříže, u stropu visí několik obrazovek, na každé z nich se odehrávají různé, povětšinou nesmyslné televizní úkazy, které skoro nikdo nesleduje... Jenže v Lapáku si nemůžete vybírat. Jednou jste odchyceni, právo a pořádek vám šláplo na kuří oko, takže proč se vzrušovat, když je tam jinak velmi kultivovaný interiér, obsluha vstřícná a akceschopná, jež vám bleskurychle doplní sklenku čehokoli - no a ten hluk, čert ho vem. Ten hluk skutečně přestanete časem vnímat, tedy pokud se vám podaří stejně jako my ponořit se do svých duchovních či duševních hlubin. Na tom vcelku nepodstatném přesunu mě zaujala jeden komicky vyložitelný efekt. Chodil jsem do kavárny, která má ve znaku japonskou myšlenku, vyjadřující něco jako osvícení, probuzení nebo záblesk náhlého uvědomění, což jsem uvědoměle a duchovně činil, a nakonec jsem skončil v českém Lapáku. Není ten svět úžasný? Do Lapáku vedou z chodníku nahoru kovové a drsně vyhlížející schody. Při předchozí návštěvě jsem byl nucen minout skupinku místních hostů, říkejme jim trestanci, z nichž jeden byl nakloněn přes zábradlí a pokoušel se do přírody vrátit vše, co před tím v sobě nahromadil v Lapáku. Podotýkám, že z několika návštěv, které jsem v Lapáku již stačil učinit, jsem tenhle uvítací rituál zažil poprvé. Nijak mě to však neodradilo a bázně a hany jsem po vrzajících schodech zamířil přímo k vstupní bráně onoho duchovně povznášejícího Lapáku. Posadil jsem se poblíž jedné z mříží a za chvíli mi byla přinesena karafa s lahodným vínem. V Lapáku se víno servíruje ve čtvrtinkách, žádná dvoudecovka ze Satori, Lapák se zkrátka nachází na poněkud vyšší úrovni. Nedaleko odtud, v Bohnicích, se nachází ještě vyšší úroveň, ale zatím se tam nechystám. Člověk si má zkrátka vychutnat jednu úroveň za druhou, krok sun krok, nespěchat, poněvadž přílišný spěch toliko pro hovado dobrý jest, jak tuším prohlásil Jan Amos Komenský. Při občasném doplnění oné zlatavé tekutiny se pozvolna hroužím do svých tradičních úvah, občas nahlížím do některé z knížek, jež jsem si do Lapáku přinesl, trestanci jako obvykle přiměřeně hlučí, na nikým nesledovaných obrazovkách se míhají groteskně podmanivé záběry ze světa za mřížemi, okolní hluk se mi z hlavy začíná vytrácet, karafy se střídají, zkrátka vše běží tak, jak to má v jakémkoli lapáku běžet. Dozorčí číšník mi přináší další karafu a já začínám mít pocit, jestli jsem to s tím přísunem resveratrolu už trochu nepřehnal. A tak mu říkám: "Tohle bude asi poslední, poněvadž mám pocit, že už jsem těch čtvrtinek do sebe obrátil dostatečné množství". Dozorčí číšník se blahosklonně usmál a pravil, že si nemám dělat žádné starosti: "Jeden z našich trestanců takových čtvrtinek, které obsahují poněkud silnější mok, do sebe obrátí mnohem více. Vždycky přijde, usedne poblíž nějaké mříže, chmurně se na ni zadívá a utrousí: 'Tohle je mříž?' Znechuceně se odvrátí a už objednává jednu čtvrtinku za druhou. V poměrně brzkém čase uvidí mříž dvojmo, teprve pak se mu tvář rozjasní a hlubokým hlasem na celý Lapák pronese: 'Tohle je mříž!'" To mě velmi uklidnilo a říkám mu: "Máte pravdu, dám si ještě nejmíň jednu čtvrtinku, a pak to bude opravdu ten správný Lapák." Teprve když Lapák uvidíte dvojmo, pochopíte, že se nacházíte na tom správném místě a že ty mříže vás vlastně chrání před něčím, čemu jste se nedokázali bránit, s čím jste se nedokázali vypořádat, co vám ubližovalo a nikde žádná záchranná síť. Teprve v tom Lapáku tu síť naleznete, a pokud by vám to nestačilo, v Bohnicích mají ještě lepší sítě. Neváhejte a krok sun krok postupujte z jedné úrovně na druhou.
05.12.2012, 00:31:40 Publikoval Luciferkomentářů: 4