Ve vysokoškolském věku a krátce po něm jsem občas míval surrealistické, někdy až dadaistické a kdoví ještě čím okořeněné tvůrčí záchvaty. Jeden z těch výtvorů jsem tady už prezentoval pod názvem Jako oko v hlavě. Na složku s těmito svými ranými výtvory jsem opět narazil a protože mám opět těžkou surrealistickou, chvílemi až dadaistickou a kdoví čím ještě okořeněnou náladu, rozhodl jsem se pro dnešek vybrat ty nejšílenější ukázky. Pokud se odhodláte číst dále, tak vězte, že jsem při jejich psaní nebyl nadopován žádnou psychopatologickou drogou. Lucifer
Na úvod jsem vybral jednu kratičkou báseň, která se však jako báseň moc netváří, a tak jsem z ní udělal takovou nanopovídku: Sušené knedlíky Pán seděl na zastávce autobusu, četl noviny a čekal. Po obloze, pokryté zažloutlým prostěradlem, stékaly nahnědlé kapky ptáků, na zem padaly sušené knedlíky a po ulici se s tupým hukotem valily zrezivělé sudy. Jeden sud se přivalil před zastávku a nepokrytě se začal třást. Pán vstal, noviny stočil do ruličky a elegantně si je zasunul do hrdla. Několikrát sebou bezmocně zaškubal a pak se odevzdaně svalil na sud. Sud se dal do pohybu namotávaje na sebe pána jako těsto. Písmenka z novin se rozsypala po ulici. Jeden velký knedlík se rozplácl přímo před sudem ... Takže takový trochu nudný úvod bychom měli za sebou, a na řadu přicházejí dvě z mých nejtrucovitějších básnických surrealistických dílek: Kocovina Potkal jsem dnes Dostojevského. Jel se mnou v tramvaji z Ďáblic a četl si Hádanky a křížovky. Hranatý obličej, divoké vousy a něco z epilepsie. Nepíšete zrovna Bratry Karamazovi? zeptal jsem se. Podíval se na mě a řekl: Člověk na čtyři. Pes, řekl jsem. A venku padal sníh, v dáli šuměl les, dostal jsem chuť na líh a z tramvaje jsem po čtyřech VYLEZ! Sedm trpaslíků Vesmír přede mnou, vesmír za mnou, řekla Šípková Karkulka, Drákula si natáhnul slipy a ponožky a šel si koupit do lékárny rohlíky. Drak Mindrák se zase ztroubil jako kára a že se nepostaví do fronty a už ani do jedné. Děd Vševěd si vařil na Vinckovi kafe a že prej je náš, že už celičký vesmír je náš a že zítra už je nejspíš včera a včera už byl dávno náš. Hloupý Honza vyplnil řadu dotazníků a bez velkých těžkostí vstoupil do nějaké party. A bez velkých těžkostí vystoupilo sedm trpaslíků z metra a bez velkých těžkostí do něj zase nastoupilo I tuhle poetickou rozcvičku máme za sebou, a konečně se dostáváme k závěrečnému vrcholu výběru z mé rané surrealistické tvorby, k poněkud propracovanější nanopovídce, či vlastně mikropovídce: Proč se člověk (ne)může poškrábat na hlavě Bylo ráno a člověk se probudil. Obřadně ukončil spánek, očísloval sen a vložil ho do kartotéky. Zasadil si dvě nové oči a chvíli počkal, než zakoření. Mezitím si zkusmo vymyslel několik nových fyzikálních teorií, ty nejsmutnější však ihned zavrhl. Začal si uvědomovat elektromagnetické záření, před očima však měl pořádný zmatek, než si všiml, že má rozladěný vlnový rozsah. Upravil citlivost do normálních mezí a zaktivoval své antigravitační centrum. Hbitě se přesunul do pracovního pokoje. Začal pracovní den. Zazvonil první telefon. "Prosím.", ohlásil se člověk. "Děkuji.", ozvalo se v přístroji. Člověk pozorně zavěsil, vytáhl dezintegrátor a vymazal telefon z prostoru. Za chvíli zazvonil druhý telefon ... Ve 27 hodin se otevřely dveře a vešel druhý člověk. Umístil se na opačné straně pracovního stolu. Chvíli se na sebe dívali. Člověk se dívala na člověka a naopak. Vše v místnosti se uctivě zastavilo. Také telefony zmlkly a bázlivě se stáhly do všech koutů. Uplynula doba a druhý člověk odešel. Nervózně zazvonil telefon. Chvíli zvonil. Pak si člověk uvědomil, že to není telefon, ale že mu zvoní v uších. Vytáhl si proto Eustachovou trubici a provedl čištění ultrazvukem. Na protější stěně se rozsvítily sloupce čísel. Člověk je spočítal, vydělil třinácti, umocnil na entou a vyšlo mu, že se může poškrábat na hlavě. Provedl to s elegancí, zcela vybraným způsobem. Číslice spokojeně zhasly a do místnosti začal proudit čerstvý vzduch. Člověk vstal a zamířil k přepážce. Musel našlapovat opatrně. Na zemi se ještě povalovaly nestrávené zbytky včerejšího dne. Přistoupil k přepážce a ukazovákem do ní vyhloubil nevelký otvor. Nyní se mohl podívat ven. Všechno, co mohl spatřit, byla obrovská modrá krychle. V momentě, kdy k ní dorazily jeho myšlenky, se krychle změnila na malý zelený trojúhelník. Člověk tedy spatřil trojúhelník a vůbec se tomu nepodivil. Právě naopak. Viděl přesně to, co očekával. Vyplnil otvor plastickým mezerníkem a vyrazil do něj pamětní medaili. Za zvuků slavnostní kakofonie vykonal několik složitých, dobře secvičených pohybových kreací.
16.12.2012, 00:00:55 Publikoval Luciferkomentářů: 5