Krmení divoké zvěře

rubrika: Povídání


V dnešním povídání na sebe prozradím něco, s čím bych se asi chlubit neměl. Přestože se pouštím na evidentně tenký led, doufám, že alespoň někteří, kdo tohle povídání vydrží číst až do konce, na mě nezanevřou. Nemohu si pomoci, ale ten temný příběh z období rozpuku mého dospívání, kdy jsem se dopustil něčeho, co by se dalo skoro nazvat svatokrádež, už v sobě nedokážu zadržet. Původně jsem myslel, že to napíšu na papír, který sroluji a vložím do láhve od vína, kterou bych během psaní vyprázdnil, a hodím ji do nějaké řeky, neboť moře se v mém okolí nevyskytuje. Nakonec jsem si ale řekl, že Neviditelný čert je vlastně něco jako láhev vhozená do virtuálního světa.

Lucifer


Ano, je to tak a nic se s tím už nedá dělat - někdy v rozpuku svého pubertálního věku jsem se dopustil neodpustitelného hříchu. Zachoval jsem se jako hladové divoké zvíře.

O jedněch prázdninách jsem se svým kamarádem vyrazil na čundr. Těch čundrů jsem v té době zažil asi tři a všechny se odehrály v Beskydech, které mi tímto (kromě Jeseníků) přirostly k srdci. Jednou jsem měl sebou dva kamarády a dvakrát po jednom, přičemž v každém z nich se jednalo o jiného kamaráda. V jednom z těch dvou případů to byl kamarád, který se hodil spíše do vinárny, pročež tenhle čundr dopadl tak, jak dopadl, podrobnosti si radši nechám pro sebe. Ve druhém případě, což je ten, z něhož se zde budu vyzpovídat z onoho zvířecího zážitku, mě doprovázel poněkud solidnější čundrák.

Ještě dříve, než tu zpověď spustím, předesílám, že čtenáři kvalitních povídek se mohou dopracovat až k úplnému zklamání. Literární úroveň následujícího textu je spíš na úrovni stenografického zpracování povídání nedospělého dítěte. Neodrazuji vás, jen vás chci upozornit, abyste neočekávali něco, co rádi očekáváte, ale očekávali něco úplně jiného, něco, co vás může samozřejmě také oslovit, ale jinak. Abych se v tom předeslání příliš nezamotal, končím, a teď už tedy přímo a definitivně k věci:

Jako správní čundráci jsme se rozhodli alespoň pár dní žít jako naprosto přírodní lidé. Měl jsem takový specifický batoh, kterému se říká "teletina" (v té době jsem byl vlastně ještě taky takové tele), do kterého jsem shromáždil pár podpůrných věcí, několik konzerv typu lunchmeat atd., na tu teletinu jsem zavěsil hliníkový ešus ze dvou dílů, na hlavu jsem narazil klobouk z divokého západu a s podobně vystrojeným kamarádem jsem vyrazil do beskydské divočiny vstříc dobrodružným čundráckým zážitkům.

Ze všech tří čundráckých výprav si dokážu vybavit celou řadu zajímavých zážitků, komických, romantických či drsňáckých prožitků, v hlavě mi však jeden z nich, který se odehrál právě na této výpravě. Po všelikém bloumání a bloudění beskydskými lesy jsem se jednou pozdě večer a za tmy motali někde na úpatí jakési hory, jejíž jméno si už nedokážu vybavit. Byli jsme docela fyzicky a možná i psychicky znaveni, do řeči nám nebylo a nikde se stále neobjevovalo žádné příhodné místo k přenocování, nejlépe seník pro lesní zvěř.

Už jsme to chtěli vzdát a složit se někam do houští, když tu jsme uviděli světélko a za chvíli i celou chaloupku. Chaloupka na sobě neměla perník, bylo v ní však právě to světélko. Po krátkém zdráhání, jež u čundráků nemusí vždy až tak krátké být, jsme zaťukali na dveře chaloupky. Netrvalo dlouho a ve dveřích se objevila příjemná a vlídně se tvářící paní. Když jsme jí vysvětlili, že nemůžeme najít seník, ani jakékoli jiné podobné místo k přespání, a zeptali se, zdali bychom nemohli přespat v její chaloupce, paní bez jakéhokoli zdráhání řekla, že můžeme a pozvala nás dál. Paní byla tak vstřícná možná proto, že jsme vypadali jako mírumilovní lesní lidé, a ne jako tlupa zdivočelých čundráků. A tak jsme v té chaloupce na noc skončili.

Paní té chaloupky nás zavedla do jednoho pokoje a pravila, že zde můžeme v klidu ulehnout. Kamarád už za chvíli štípal dříví, mě však kručelo v žaludku. Lunchmeat došel, nic jiného tak chutného jsem už v teletině neměl, vzpomněl jsem si však, že při příchodu do místnosti jsem uviděl někde u zdi na čemsi položený plech, na němž se skvěl čerstvě upečený a naporcovaný koláč. Chvíli jsem váhal, jenže žaludek začal kručet ještě rezolutněji, a tak jsem se rozhodl, že alespoň jeden kousek bych mohl ochutnat. Kamarád řezal jedno dříví za druhým a já jsem ochutnával jeden kousek koláče, který byl borůvkový a velice chutný, za druhým. Ten plech jsem nakonec skoro celý vyluxoval, načež jsem se odplížil do svého pelechu s pocitem viny, avšak s plným a nekručícím žaludkem.

Paní borůvkové chaloupky nás ráno vyprovodila s milým úsměvem, na množství snědeného koláče nehleděla, neboť asi věděla, že nakrmila divokou zvěř, a ten, komu ten koláč upekla, jistě nebude mít problém počkat si na další. Borůvky ten rok rostly v beskydských lesích jako houby po dešti a my jsme tím borůvčím za nádherného a zářivého rána odkráčeli vstříc dalším uchopitelným i neuchopitelným čundráckým zážitkům, prožitkům a požitkům. Všechno dopadlo skvěle, jen jsem měl pocit, že kamarádovi kručí v břiše. A tak jsem z teletiny vyhrabal poslední lunchmeat, který jsem tam v tajné skrýši uschovával na nejhorší časy.

Text mé čundrácké zpovědi je dopsán, víno dopito, a každý, kdo se nedopustil něčeho takového, nechť hodí borůvkou.cool


komentářů: 1         



Komentáře (1)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Lucifer
1
Lucifer * 25.01.2013, 20:49:51
V souvislosti s krmením zvěře se mi vybavila jedna podnětná písnička od Karla Kryla, která však s mou borůvkovou chaloupkou nijak nesouvisí:

http://www.youtube.com/watch?v=b7neQVZZ-oE

S vyplazeným jazykem

«     1     »