Dnešní povídání jsem nazval Malá všehochuť, jelikož jsem do něho zabudoval tři mé nedávné zážitky. První část té malé všehochuti je velice krátká, druhá je o trochu delší a s tou první jakýmsi způsobem souvisí. Ani jednu z těchto dvou příhod neberte vážně. Je to pouze taková slovní rozcvička k té třetí, která je o hodně delší a s prvními dvěma příhodami souvisí jen velmi vzdáleně, tedy pokud v ní nenajdete nějakou vážnější souvislost. Lucifer
Někdy v lednu, když ještě mrzlo, ale už se začínalo oteplovat, jsem v metru narazil na pána v kraťasech a tričku s krátkým rukávem. Aby zdůraznil, že je mu vážně horko, držel v ruce PETku s jakousi tekutinou a každou chvíli z ní upíjel. Asi za dva dny, kdy se oteplilo skoro až na deset stupňů nad nulou, jsem na témž místě spatřil paní v tlustém kabátě vyzdobeném kožešinou a obrovskou šálovou pneumatikou kolem krku. Jsem docela zvídavý člověk, a jakmile zaznamenám nějaký podivný jev, pocítím potřebu dopátrat se jeho příčiny. Zeptal jsem se tudíž té paní, jestli jí je vážně taková zima, nebo jen nedokáže odolat módním výstřelků. Spustila na mě lámanou češtinou s ruským přízvukem něco nepříliš lichotivého, na což jsem zareagoval slovy, že ruštině nerozumím, což ji rozvášnilo ještě více, takže jsem se radši urychleně odklidil do vzdálenější části stanice. Koncem ledna jsem šel se dvěma spolupracovníky na obvyklou polední přestávku do jedné z našich oblíbených blízkých hospod, ve které nedávno proběhla rekonstrukce, a z jistého zdroje jsme se dozvěděli, že by tam snad už měli vařit. Kuchyň však ještě nebyla zprovozněna, takže jsme se vydali do jiné hospody o kousek dál. Po skončení přísunu potravy jsme se rozdělili, oni odešli z pracovních důvodů do jakéhosi železářství, zatímco já jsem si šel vyhlídnout nejbližší mně známý vietnamský obchůdek, abych doplnil jisté zásoby. Ten obchůdek však byl z neznámých důvodů zavřený, takže jsem se chvíli motal po ulici, abych nakonec narazil na jiný vietnamský obchůdek, v němž jsem snad ještě nikdy nebyl. Zdvořile a mile mě tam přivítala velmi mladá prodavačka s evidentně vietnamskými rysy a okamžitě mi nabízela pomoc při vyhledávání zboží vhodného k uspokojení mých potřeb. Spatřil jsem regály, kde se něco takového nacházelo, tak jsem jí poděkoval a řekl, že si v těch regálech už vyberu. Paní prodavačka se usmála, já vyrazil k regálům a do obchodu vstoupila další osoba, kterou jsem nejdříve vůbec nevnímal. Poměrně rychle jsem ten artikl, který mi nejlépe vyhovoval, nalezl a zamířil jsem zpět k pokladně. Paní či možná ještě slečna prodavačka však byla zaneprázdněna výběrem mrkve pro přišedší osobu, nebo vlastně osůbku. Tím třetím účastníkem tohoto mého prchavého zážitku totiž byla drobná, o dost starší paní ve velmi skromném a aktuálnímu počasí odpovídajícím oblečení. V klidu jsem čekal a nerušil. Mladá Vietnamka nakonec mrkev vytřídila, vložila do jakéhosi sáčku a té drobné starší paní oznámila cenu. Stařenka se začala přehrabovat ve své malinké peněžence a postupně kladla na pokladní stolek jednu drobnou minci za druhou. Když s touto činností stařenka skončila, prodavačka hromádku přepočítala, ale ať počítala, jak počítala, stále tam chybělo sedm korun, což velmi zdvořile oznámila stařence. Stařenka si ještě jednou prohlédla svoji peněženku, ale nic už v ní nenašla, což poněkud zmateným či prosebným pohledem oznámila prodavačce. Prodavačka na to bleskurychle a s neutuchajícím milým úsměvem zareagovala s tím, že to nevadí, že těch sedm korun jí může přinést někdy příště, a předala té skromné starší dámě mrkev. Na řadu jsem přišel já. Předložil jsem svůj nález z jednoho regálu, prodavačka mi řekla cenu, zahrabal jsem v trošičku větší peněžence, přidal k té sumě sedm korun a se slovy, že ten drobný nedoplatek oné paní ruším, jsem tu sumu předal prodavačce. Mladá vietnamská prodavačka nejdříve znejistěla, ale pak tu platbu s úsměvem přijala. Otočil jsem se na stařenku, která se tam stále ještě chystala k odchodu, a řekl jí, že těch sedm korun už nemusí přinést. Stařenka vypadala trošku mimo, nic neřekla, vlastně se na mě ani nepodívala, pak se otočila a odešla. Necítil jsem žádný nevděk, jen nějaký zvláštní citový plamen, který se rozhořel někde hluboko v mém nitru. Měl jsem sice pocit, že jsem vykonal něco dobrého, ale zároveň mě zaplavoval jakýsi smutek. Ještě teď na tu stařenku vzpomínám, a kdyby to bylo možné, rád bych jí pomohl třeba ještě víc než pouhými sedmi korunami. Sedm korun vypadá jako téměř úplné nic, ale někdy to může znamenat úplně všechno, i kdyby to bylo jenom na malou chvíli. Někteří lidé by od nás potřebovali pomoc i na delší chvíli, a na množství korun nezáleží. Záleží pouze na tom, jestli jsme schopni pomoci někomu, aniž bychom přitom očekávali nějakou odměnu, ať už od toho, komu pomáháme, nebo od nějaké vyšší, ba přímo božské instance.
03.02.2013, 00:00:31 Publikoval Luciferkomentářů: 15