Neviditelný čert

V poslední fázi měsíce května minulého roku jsem tady vzpomněl jeden z mých v dávných dobách nejoblíbenější román od Stanisława Lema, který se jmenuje Solaris. Solaris je planeta, zhruba velikosti Země, která je pokryta z 98 % oceánem gelové hmoty. Po přistání lidí začne oceán tvořit podivuhodné útvary, mimoidy, z nichž některé jsou lidem povědomé. Oceán však ještě dokáže lidem ve spánku skenovat části mozku, kde mají uložené vzpomínky, a ty pak zhmotňuje.

Lucifer

Hlavním hrdinou románu je psycholog Kris Kelvin, který je vyslán na Solaris, aby zjistil psychický stav zdejší posádky, která se skládá ze třech vědců, z nichž jeden se jmenuje Snaut. Hned během první noci se probudí ze spánku a u své postele spatří snoubenku, Harey, která před nějakým časem na Zemi spáchala sebevraždu. Potom se dozví, že totéž se děje i ostatním členům posádky. Z nějakého neznámého důvodu se po probuzení ze spánku objeví u jejich postele osoby, které postrádají.

Kelvin se přes varování kolegů novu zamiluje do Harey a rozhodne se, že jí odveze na Zem. Harey mezitím přijde na to, že je jen zhmotnění Krisových hezkých vzpomínek na Harey ze Země. Nedokáže se s tímto faktem vyrovnat, a proto bez Krisova vědomí podstoupí test, který má navždy vymazat ji a jí podobné imitace. Po zjištění, že Harey se už nevrátí, se Kris rozhodne k návratu na Zem. Před tím chce sestoupit na jeden z mimoidů a prohlédnout si zblízka oceán. Příběh se začíná uzavírat, když Kelvin stojí na břehu a pozoruje jevy, které oceán nikdy v přítomnosti člověka nedělal.

Před odletem nad oceán do jeho kabiny vstoupí Snaut a chce mu předat nějaké výpočty. Kelvin Snautovi poděkuje, dodá však, že je to zbytečné a zeptá se ho, jestli věří v boha:

Vrhl na mne pronikavý pohled. "Co blázníš? Kdopak ještě dneska věří..." V jeho očích doutnal neklid.
"To není tak jednoduché," řekl jsem úmyslně lehkým tónem, "protože já nemyslím tradičního boha pozemských náboženství. Nejsem religiolog, a možná že jsem nic nového nevymyslel, ale nevíš náhodou - existovala někdy v dějinách víra v boha... nedokonalého?"
"Nedokonalého?" opakoval a zvedl obočí. "Jak to myslíš? V jistém smyslu byl bůh každého náboženství nedokonalý, protože byl obdařen lidskými vlastnostmi, jen zvětšenými. Bůh Starého zákona například vyžadoval pokoru a oběti, byl to násilník, který žárlil na jiné bohy... řečtí bohové byli zase lidsky nedokonalí svou hádavostí, rodinnými rozpory..."

"Ne," přerušil jsem ho, "já myslím boha, jehož nedokonalost nevyplývá z prostoduchosti jeho lidských stvořitelů, ale je jeho nejpodstatnějším, imanentním znakem. Myslím boha, jehož vševědoucnost a všemohoucnost je omezena, který je omylný v předvídání budoucnosti, svého díla, kterého může vývoj jevů, jichž je původcem, poděsit. Myslím boha... mrzáka, který chce vždycky více, než může, a sám si to hned neuvědomuje. Který sestrojil hodiny, ale ne čas jimi odměřovaný. Struktury a mechanismy, které měly sloužit k jistým účelům, ale ony ty účely přerostly a zradily je. A stvořil nekonečnost, která měla být mírou jeho moci, ale stala se mírou jeho naprosté porážky."
"Kdysi... snad manicheismus," začal váhavě Snaut...
"Ale to nemá nic společného s živlem dobra a zla," skočil jsem mu okamžitě do řeči. "Ten bůh, kterého myslím, neexistuje mimo hmotu a nemůže se od ní odpoutat, ač je to jediné, po čem touží..."

"Takové náboženství neznám," prohlásil po chvilce mlčení. "Takové nikdo nikdy... nepotřeboval. Jestli ti dobře rozumím, a bojím se, že ano, tak máš na mysli jakéhosi vyvíjejícího se boha, který prodělává evoluci v čase a roste, stoupá do stále vyšších pater až k povědomí své bezmocnosti? Ten tvůj bůh, to je bytost, která vstoupila do božskosti jako do situace bez východiska, a když to pochopila, podlehla zoufalství. Ano, ale zoufající si bůh - to je přece člověk, kamaráde. Ty máš na mysli člověka... Tohle není jen mizerná filosofie, tohle je dokonce i mizerná mystika."

"Ne," odpověděl jsem tvrdohlavě, "nemyslím člověka. Je možné, že by některými svými znaky odpovídal té provizorní definici, ale to jen proto, že ta definice má spoustu mezer. Člověk si - navzdory všemu zdání - neklade cíle. Vnucuje mu je doba, v níž se narodil, může jim sloužit anebo se proti nim bouřit, ale předmět té služby nebo vzpoury je mu dán zvenčí. Aby zakusil naprostou svobodu v hledání cílů, musel by být sám, a to není možné, protože člověk, který není vychován mezi lidmi, se nemůže stát člověkem. Ten... můj, to musí být bytost nemající množné číslo."
"Ach," řekl, "že mě to hned..." A ukázal rukou do okna.
"Ne," odporoval jsem mu, "ani on ne. Nanejvýš jako něco, co během svého vývoje propáslo šanci božskosti, protože se to příliš brzy zakuklilo do sebe. Tenhleten tady je spíše jogínem, poustevníkem kosmu, ne však jeho bohem... On se opakuje, Snaute, kdežto ten, kterého mám na mysli, ten by to nikdy neudělal. Třeba právě teď někde vzniká, v některém koutě Galaxie, a co nevidět začne v mladické nerozvážnosti zhášet jedny hvězdy a druhé rozsvěcet; však to za nějakou dobu zpozorujeme..."

"Už jsme to zpozorovali", řekl kysele Snaut. "Novy a supernovy... mají to snad podle tebe být svíčky na jeho oltáři?"
"Jestli chceš to, co říkám, brát tak doslovně..."
"A třeba je kolébkou tvého božského nemluvněte právě Solaris," dodal Snaut... "Třeba právě oceán je počátkem, zárodkem boha zoufalství - jak ty to chápeš - třeba jeho dětská vitalita přerůstá ještě o celé hory jeho rozumnost, takže všechno to, co obsahují naše solaristické knihovny, je jenom velký katalog jeho nemluvněcích reflexů..."
"A my jsme mu tady nějaký čas dělali hračky," dokončil jsem. "Ano, je to možné. A víš, co se ti právě podařilo? Vyslovit úplně novou hypotézu o Solaris, a to není jen tak něco! A hned tady máš i vysvětlení, proč není možno navázat kontakt, proč oceán neodpovídá, proč s námi provádí takové - nazvěme to tak - extravagance; psychika malého dítěte..."

"Vzdávám se autorství," zabručel a přistoupil k oknu. Hezky dlouhou chvíli jsme hleděli do černého vlnění. Na východním obzoru se v mlze rýsovala bledá, podlouhlá skvrnka.
"Jak jsi přišel na tu koncepci nedokonalého boha?", zeptal se z nenadání, aniž odtrhl pohled od té pustiny zalité září.
"Nevím. Zdála se mi velice, velice věrohodná. Tohle by byl jediný bůh, v něhož bych byl ochoten uvěřit. Bůh, jehož utrpení není vykoupením, nechce nikoho spasit, ničemu neslouží - jenom je."
"Mimoid..." řekl docela potichu, jiným hlasem Snaut.
"Co říkáš? Ach tak! Všiml jsem si ho už předtím. Hodně starý."
Oba jsme hleděli k rezavě zamlženému obzoru.

31.03.2013, 00:00:20   Publikoval Luciferkomentářů: 3