.:: Neviditelný čert ::.

Usínání

rubrika: Povídání

Jako sotva odrostlý chlapec ještě základní školou povinný jsem usínal velmi rád. Těšil jsem se, co se mi zase bude zdát. Byly to takové výlety do světa fantazie, pohádek, poezie, tajemna, do světa za hranice všedních dní. Kdeže ty loňské sny jsou…

Lucifer

Ani na jeden z těch snů si nevzpomínám. Vlastně na jeden si přece jenom vzpomínám, byl to sen, o kterém si nejsem jistý, jestli byl skutečně snem, jsem tady už nejméně jednou vzpomněl, bylo to např. v poznámce k UFO (Mimozemšťané, davová psychóza, spiknutí nebo přírodní jev?) III. Pak je tady ještě jeden sen, možná několik snů, které se zkumulovaly do jednoho, ale ne z této doby. Tahle zvláštní snová vize, o které jsem tady tuším taky referoval, se udála zhruba před třemi lety, kdy jsem se po těžkém úrazu nalézal v umělém spánku ve Vinohradské nemocnici.

Ten sen jsem vnímal v takovém klidném, i když trochu depresivním rozpoložení, ačkoliv byl ve skutečnosti dost morbidní. Asi jsem ho tak vnímal proto, že jsem byl obluzený nějakými psychofarmaky či něčím podobným. V onom snu jsem se nacházel v prostředí, které připomínalo svět po nějaké třetí světové válce či jiné celosvětové katastrofě. Vybavují se mi z něho už jenom některé obrazy, které však stále působí velmi silně.

Jenže tenkrát, když jsem byl ještě sotva odrostlý kluk, to bylo úplně o něčem jiném. Ke spánku jsem uléhal s radostným pocitem, že se zase vydám do nějaké své fantastické vize a nemohl jsem se dočkat, až usnu. Ráno jsem se pak probouzel s pocitem, že mi v tom snu bylo krásně. Usínal jsem velmi rád a rád jsem se probouzel.

Vzpomínám si, že mě někdy chodil budit táta. Jenže on mě nebudil tím, že by mi třeba zacloumal ramenem či mě vlídným hlasem oslovil „vstávej, už je ráno…“, přišel pouze do mého pokoje a podíval se na mě. No a já jsem se probudil. Nějakou dobu jsem si myslel, že mě budí tím či oním způsobem, ale jednoho dne mi řekl, že mě budí jediným způsobem – a to tak, že se na mě podívá. Probouzel jsem se pohledem svého táty.

Někdy, obzvláště o víkendu, mě chodila budit andulka nebo kanárek, občas i dvě či dva, kteří se mnou sdíleli pokoj a jimž jsem tu a tam nechal klícku na noc otevřenou. Taková andulka si brzy ráno prohrábla peříčka, vyhopkala ven z klícky a doletěla na moji peřinu. Chvíli se po ní procházela, pak zamířila přímo k mému nosu a lehkým klováním dávala na srozuměnou, že mám vstávat, že už je ráno.

Na gymplu už to bylo poněkud jinak. Chodil jsem spát pozdě v noci, někdy také proto, že jsem se učil, jindy jsem si četl nebo poslouchal hudbu atd. A ráno se mi už tak radostně vstávat nechtělo. I ty sny se tak nějak zredukovaly, ale i tehdy jsem občas odletěl do nějaké své snové fantazie.

A život běžel dál, já se osamostatnil, když jsem byl dobře naladěn, sníval jsem spíše ve dne, andulky i kanárci odletěli někam do tajemných časů, rodiče se mi vzdálili, nikdo už mě nechodil budit pohledem… Jenže já po tom nijak zvlášť netoužil. Kráčel jsem vstříc svým „světlým zítřkům“, zásoboval jsem svůj mozek nepřeberným množstvím informací, snové vize jsem nacházel v knížkách, užíval jsem si naplno bohémského života, který jsem ovšem střídal se svými vzdělávacími manévry… a tak dál život běžel.

Zase bych chtěl usínat s pocitem, že se mi bude zdát něco krásného a že mě ráno někdo probudí pohledem, na stole bude čekat snídaně, v chodbě taška s učením…

… a zazní zvonec, mému usínání stále ještě není konec.