.:: Neviditelný čert ::.

Leporelo

rubrika: Povídání

Co je to leporelo, to asi všichni víte, ačkoli začínám mít pocit, že narůstající počet jedinců už neví skoro nic. Internetový naučný slovník píše: „Leporelo je harmonikově skládaná kniha, zpravidla bohatě ilustrovaná, s minimem textu a nízkým počtem stran. Každá ilustrace, případně fotografie, se většinou nachází na samostatné straně. Jednotlivé strany jsou navzájem slepeny či sešity za boční okraj, takže celou knihu lze složit do balíčku nebo rozložit do dlouhého pruhu… Název leporelo je odvozen od postavy Leporella v opeře Don Giovanni Wolfganga Amadea Mozarta. Leporello byl sluha dona Giovanniho, který sepisoval podrobný seznam milenek svého pána.“ V mém případě se bude jednat a chaoticky sestavené leporelo, jež se sluhou dona Giovanniho má něco velmi temně společného.

Lucifer

Dohrála hudba

mistr uklonil se

pak v sále osaměl

a zemřel v náručí

svého hudebního futrálu

V tisku pak vyšla krátká zpráva

jež byla velmi rychle přebita

mnohem závažnější informací

který významnější celebritní úchyl

se ještě významněji ukájel…

Nechme toho, tenhle pokus o báseň nikam nevede. Už nějaký čas si všímám, že někteří alternativně inteligentní jedinci ženského pohlaví se s čím dál tím větší urputností situují do polohy samce jistého drůbežího druhu, jenž se nazývá krocan. I v době, kdy kulminuje léto, a teploty šplhají ke třicítkám, jim krk zdobí krocaní ozdoba. Vypadají jako krůty s krocaním bubeřichem (viz také Doba šálová). Včera si ve voze metra vedle mne přes uličku přisedla usedlejší paní v zimním kabátě s bubeřichem kolem krku a chutě se pustila do ukusování jakéhosi potravinového smotku. Drobečky z toho smotku se trousily do klína jiné paní, které seděla vedle ní z druhé strany bez uličky, a ta se na ni mile usmála. Naklonil jsem se přes uličku a s ještě milejším úsměvem jsem pravil, že jídelní vůz se zimní zahradou je na konci vlaku…

Máte rádi klauny? Nemyslím hned, že všechny, ale třeba alespoň jednoho. Není klaun jako klaun, jeden se tváří jako šašek, jiný jako vtipálek, další jako kašpar, a další jako bavič, přičemž někteří to dokáží různým způsobem kombinovat. Skutečný klaun umí ztvárnit všechny tyto polohy, to pravé je však ukryto někde pod jeho maskou. Instinktivně jsem ke klaunům již odmalička pociťoval jistou nedůvěru, kterou jsem si nedokázal nijak zdůvodnit. Jsou tady však i čestné výjimky, kupříkladu Bolek Polívka, který pod maskou nikdy nic neschovával, jelikož je velmi otevřeným, dobrosrdečným a upřímným klaunem. Jak je to s těmi „maskovanými“ klauny jsem pochopil, až když jsem narazil na Valčík v černém od Škrtičů. Jen si na ten link uschovaný pod názvem tohoto hudebního dílka klikněte a uvidíte, že s některými klauny není až tak moc velká sranda.

Už nějakou dobu přemýšlením nad tím, proč povětšinou špičkoví sportovci mají tak neuvěřitelné příjmy. Nic proti jejich výkonům, v žádném případě jim nezávidím, být dobrým fotbalistou, hokejistou či tenistou je docela tvrdá práce, která přináší zábavu a ať už kladné či záporné uspokojení zástupům diváků a fanoušků, takže si jistě zaslouží slušnou odměnu. Ale třeba v tenisovém klání French Open se teď v případě mužů hraje zhruba o deset milionů EUR, což je v přepočtu zhruba 260 000 000 Kč. Kde se tyhle peníze berou? Příjem ze vstupenek nemůže ani zdaleka stačit. Takže zbývají sponzoři. První sponzoři, kteří vás jistě napadnou, jsou firmy, kteří si platí za reklamy. Jistě, v tom je asi kus pravdy. Pochybuji však o tom, že lidé, kteří se přijdou podívat na špičkové tenisty, nějak zvlášť usilovně sledují reklamy. A tak mě napadlo, že zatím bude možná ještě něco jiného. Něco, co už znali staří Římané, totiž „chléb a hry“. V tomto případě jde samozřejmě o ty hry. O to, jak zabavit a ukojit valnou část populace tak, aby tito jedinci přišli na jiné myšlenky a vše, co se v nich nahromadilo, si vybili na tom „správném“ místě a nevybíjeli si to na adresu těch skutečných sponzorů. K tomu slouží i tzv. showbyznys a další konzumní oblbováky.

Nějak mi to nedá, a tak se na závěr pokusím do svého nepříliš rozsáhlého leporela přilepit ještě jeden básnický pokus, který jsem z ryzí nesmělosti nazval

Do snů

Chodívám do snů

kde piju lehká vína

v těch snových radovánkách

má duše k nebi vzlíná

Čas trhá závěsem

a po duši mě hladí

vzpomínám s Borgesem

jak bývali jsme mladí

Chodívám do snů

kde hledám něco ztraceného

v tom snovém přemítání

nacházím Buddhu procitlého

Pět hloupých vzpomínek

šest čarokrásných vzdechů

a sedm podmínek

k osmému dospělému věku

Chodívám do snů

kde piju těžká vína

v tom snovém zoufalství

má duše zapomíná

30.05.2013, 00:00:27 Publikoval Luciferkomentářů: 27

Komentáře (Array)

« strana 1 »

Lucifer

30.05.2013, 19:28:15
Ještě bych se chtěl vrátit k onomu efektu „chléb a hry“. Když jsem to přidával do leporela, tak to bylo krátce potom, co mne to napadlo během oběda se svými kolegy, kdy jsem to s nimi také probral. Tahle myšlenka je tedy ještě velmi křehká a jen jsem ji tak nadhodil do placu. Teprve po dokončení komentáře číslo [18] mi došlo, že rezy zřejmě odhalil podstatu tohoto jevu, která mi zprvu unikla. Ano, ta podstata je ve financování vysílacích práv. Média jsou tím hlavním zdrojem, který je v kontaktu s nesouměřitelně větším počtem diváků a fanoušků, než kolik jich dorazí na stadion. Pokud by chtěl někdo obyvatelstvo zabavit „chlebem a hrami“, tak by ty peníze investoval právě do těchto médií. Proč tolik peněz (jeden tenisový turnaj za půl miliardy na platy jeho aktérů)? Protože je třeba ten počet aktérů tohoto představení a jejich psychické a fyzické nasazení udržovat na nejvyšší možné úrovni, aby i zájem diváků byl na nejvyšší možné úrovni. O amatéry nebo hrstku málo placených profesionálů by se tak obrovské množství všeho lidu tolik nezajímalo. Dělali a sledovali by to pouze normální sportovní nadšenci, nebyl by to „chléb a hry“ v masovém měřítku, ale pouze přirozené zušlechťování svého těla i ducha na straně sportovců, a odpočinkově relaxační zábava a inspirativní záliba na straně diváků. Dnešní profesionální sportovci jsou vlastně něco jako gladiátoři starověkého Říma. Rozdíl je pouze v tom, že ti dnešní gladiátoři jsou mnohem lépe placeni a pokud s tím včas skončí, mohou si svého finančního výdobytku dostatečně užít. Pokud to nestihnou, tak se tělesně i duševně oddělají, ale i ti, co to stihnou, nějaké ty šrámy na sobě budou mít.

No, a hlavně bych chtěl ještě jednou zdůraznit, že tuhle část leporela berte jenom jako takovou narychlo spíchnutou hypotézu. Mnohem důležitější jsou ti klauni. Zdravím Stellu.

Lucifer

30.05.2013, 18:35:46
Ještě bych se chtěl vrátit k onomu efektu „chléb a hry“. Když jsem to přidával do leporela, tak to bylo krátce potom, co mne to napadlo během oběda se svými kolegy, kdy jsem to s nimi také probral. Tahle myšlenka je tedy ještě velmi křehká a jen jsem ji tak nadhodil do placu. Teprve po dokončení komentáře číslo [18] mi došlo, že rezy zřejmě odhalil podstatu tohoto jevu, která mi zprvu unikla. Ano, ta podstata je ve financování vysílacích práv. Média jsou tím hlavním zdrojem, který je v kontaktu s nesouměřitelně větším počtem diváků a fanoušků, než kolik jich dorazí na stadion. Pokud by chtěl někdo obyvatelstvo zabavit „chlebem a hrami“, tak by ty peníze investoval právě do těchto médií. Proč tolik peněz (jeden tenisový turnaj za půl miliardy na platy jeho aktérů)? Protože je třeba ten počet aktérů tohoto představení a jejich psychické a fyzické nasazení udržovat na nejvyšší možné úrovni, aby i zájem diváků byl na nejvyšší možné úrovni. O amatéry nebo hrstku málo placených profesionálů by se tak obrovské množství všeho lidu tolik nezajímalo. Dělali a sledovali by to pouze normální sportovní nadšenci, nebyl by to „chléb a hry“ v masovém měřítku, ale pouze přirozené zušlechťování svého těla i ducha na straně sportovců, a odpočinkově relaxační zábava a inspirativní záliba na straně diváků. Dnešní profesionální sportovci jsou vlastně něco jako gladiátoři starověkého Říma. Rozdíl je pouze v tom, že ti dnešní gladiátoři jsou mnohem lépe placeni a pokud s tím včas skončí, mohou si svého finančního výdobytku dostatečně užít. Pokud to nestihnou, tak se tělesně i duševně oddělají, ale i ti, co to stihnou, nějaké ty šrámy na sobě budou mít.

No, a hlavně bych chtěl ještě jednou zdůraznit, že tuhle část leporela berte jenom jako takovou narychlo spíchnutou hypotézu. Mnohem důležitější jsou ti klauni. Zdravým Stellu.

Stella (neregistrovaný) 30.05.2013, 18:15:24
Tak tomu říkám leporelo!
Nedá mi to, abych se nepřidala. Nevím proč, ale klauny jsem nikdy neměla ráda. A kdybych ležela v dětské nemocnici a na zdi by byl namalovaný klaun, jako to leckde bývá, asi bych měla dodneška - a to je od mého dětství vskutku hodně dlouho - děsy.
Velmi rozumím tomu, proč si klauna vybral King do své knihy To - It.
Ten nepřirozený škleb, maska...

Hlad na veřejnosti. Také musím jíst. A proto s sebou nosím pár bonbonů Tic Tac. A počkám si, až k jídlu budu mít vhodné prostředí. I ta děťátka se mají naučit, že nemohou všechno a hned. Pár minut vydrží i žízeň.
Když naše mámy stávaly nekonečné fronty ještě v době předsamoobsluhové, hltali jsme něco jiného: řeči, klepy, historky. Myslím, že to byla lepší potrava.
A je známo, že personál marketů jí přímo z regálů. Nechávají si tam schované načaté svačiny, aby to nebylo nápadné.

Hezké lepolerování!

Lucifer

30.05.2013, 18:06:21
Myslím, že Češi tenhle zvyk okoukali na Západě, když padla Železná opona. Faktem je, že v těchto zemích jsem se při jedné ze svých prvních návštěv setkal se situací, kdy v nějakém malém krámku s pečivem, zákusky a podobnými pochutinami, prodavačka jednomu dítěti v kočárku nabídla nějakou pokroutku. Není vyloučeno, že to byla pozornost (malého soukromého) podniku, za kterou se nemusí platit. Neučinila to maminka toho dítěte, ale prodavačka. V super či hypermarketech jsem něco takového neviděl, ale od té doby se to možná změnilo. Poslední léta tam pobývám vždy jen krátkou dobu, takže mi ta možná změna mohla uniknout. Před více jak deseti lety jsem však byl jeden a půl roku na postdoktorandském pobytu v Kanadě a nevzpomínám si, že bych ty bufeťáky tam někdy spatřil. Domnívám se, že by dotyčného strávníka přes kameru odhalil dozor a ten by ho nějakým způsobem upozornil, že to zboží může konzumovat až poté, co ho zaplatí u pokladny. Okoukali jsme spoustu věcí ze Západu, ale v mnohých případech jsme je okoukali špatně.

Lucifer

30.05.2013, 17:43:35
rezy, ano, je to běžné, ale ne však jenom u malých dětí, ale i u dospělých. V tom prvním případě dejme tomu, nicméně i tak mi přijde nesolidní tvrdit u pokladny kolik a čeho to mrně spořádalo. Rodič má možnost to vyřešit jinak. V té prodejně se zase až tak dlouho nezdržuje, může mít sebou vlastní pití, které by zřejmě měl nahlásit u nějakého pultu a s na smrt vyhladovělým dítětem by na nákup vyrážet neměl. U dospělých to už je horší. V případě nezvládnutelného zdravotního problému se, jako třeba při spuštění rýmy, se samozřejmě nedá nic dělat. Jenže tyhle případy jsou dle mého soudu v zanedbatelném počtu. Člověk by měl vědět, v jakém stavu vstupuje do té prodejny a pokud třeba šilhá hlady nebo umírá žízní, popřípadě mu teče z nosu, měl by to vyřešit jinak před vstupem. Ta prodejna se nenachází někde na poušti. Mám na mysli především situace v městech, na venkově to může být trochu jinak, ale tam se všichni lidé znají. S výjimkou náhlého a nečekaného zdravotního problému to beru, ale v ostatních případech je to vůči té prodejně přinejmenším neslušné a svým způsobem vlastně pokus o krádež s tím, že existuje možnost, že dotyčný ten pokus u pokladny odvolá. A kromě toho bych rád zopakoval, že tento již zřejmě běžně přijímaný způsob využívají skuteční zloději, což mi už několikrát doložili zaměstnanci těch prodejen.

Mimochodem, rezy, vysvětlete mi, jak chce maminka toho hladového dítěte u pokladny doložit, že její dítě snědlo suchý rohlík, a ne třeba sladký koláč. Nedávno jsem viděl dvojici žen s dítětem v kočárku (matku a babičku dítěte) a obě i s dítětem něco ukusovaly. Tuším, že to dítě mělo v ruce koláč. Ptal jsem se jich, jestli to mají z této prodejny a ony zcela suverénně prohlásily, že samozřejmě ano. Rozhodně se netvářily, že by i s dítětem trpěly hlady, naopak, spokojeně si užívaly procházky po svém pastvišti. O kousek dál jsem viděl týpka v ušmudlaných hadrech, která si otevřel petku s minerálkou a z hluboka se napil. Předpokládám, že nedopitá petka skončila někde v regále. Upozornil jsem na to jednoho náhodně kolemjdoucího zaměstnance prodejny s vysílačkou a on řekl, že o tom vědí a nelíbí se jim to, ale nevědí, co proti tomu dělat.

Lucifer

30.05.2013, 14:26:31
Rezy, s tou odvahou vytáhnout v metru chleba se salámem souhlasím, ačkoliv si myslím, že je to dáno především tím, že chleba se salámem už není tak v módě. Jinak bufeťáci tam jsou na denním pořádku. Metro jsem přejmenoval na pojízdný bufet a těm žroutům říkám bufeťáci. Troufám si říci, že drtivá většina bufeťáků cukrovkou netrpí. Když vcházím dopoledne do své výchozí stanice metra, téměř jistě hned narazím na nejméně jednoho bufeťáka a nejméně jednu šálkařku a během cesty se k nim přidají další. Pokud se tak nestane, znejistím, protože se jedná o velmi neobvyklý jev. V každém vagónu se najde několik sedadel, která jsou zasviněná nějakými fleky. Není vyloučeno, že některé z nich jsou odpadním produktem bezdomoveckých hadrů, většina ale nejspíš bude odpadním produktem bufeťáků. Bufeťáci k tomu žádnou odvahu nepotřebují, protože to považují za samozřejmost a někteří z nich na upozornění, že by si to jídlo tady mohli odpustit, reagují agresivně.

Domnívám se, že drtivá většina bufeťáků se v metru nekrmí proto, že by měla přepravní pravidla na háku, oni nejspíš ani netuší, že něco takového existuje. Netuší, že v přepravním řádu je napsáno, že v přepravním prostoru a ve vozech není dovoleno kouřit, jíst, pít a používat elektronickou cigaretu. Považuji to za docela rozumné pravidlo, a ačkoli všemu tomu, co je tam vyjmenováno, holduji, nic z toho bych si v metru nedovolil. A to ne z nějakého nedostatku odvahy či obavy z porušení psaných pravidel, ale především ze slušnosti a respektu k ostatním. Stejně tak bych si nezapálil na zastávce hromadné dopravy, ačkoli se to dnes mimo přístřešek už může. Problém není v tom, že tito jedinci kašlou na nějaká psaná i nepsaná pravidla, ale v tom, že nějaký respekt a vnímání jiných lidí je jim úplně cizí. Nebylo to do nich naprogramováno. Lidi si dnes v podstatě dovolí skoro všechno, dokud tvrdě nenarazí, ať již finančně nebo fyzicky. No a v metru to dnes vypadá spíš tak, že fyzicky narazí ten, kdo se chce dovolat nějaké té slušnosti či respektu k ostatním a psaným i nepsaným pravidlům. Jak to vyřešit v metru jsem popsal v tomto článku

http://www.neviditelnycert.cz/blog/pel-mel/445-rekultivace-reforma-prazske-hromadne-dopravy.html

Bufeťáci ale neřádí jenom v metru, množí se také v supermarketech. Během nákupu si klidně zkonzumují některý z výrobků, a když se jich zeptáte, zda to, co jí, si odněkud přinesli a oni odvětí, že to je přímo z tohoto supermarketu, a na otázku, jestli a jak se to chystají zaplatit, odpoví, že to pak nahlásí u pokladny, kupříkladu: Tady je prázdná plechovka, jejíž obsah jsem zkonzumoval během nákupu, k tomu jsem snědl dva rohlíky a vypil polovinu minerálky, druhou polovinu jsem vrátil do regálu. Těm lidem nevysvětlíte, že se de facto dopouštějí procedurální krádeže, jelikož u té pokladny nemohou jasně dokázat, že skutečně hlásí to, co snědli a vypili uvnitř prodejny. Třeba mají pravdu, proč ne, většina těch bufeťáků to zřejmě skutečně zaplatí a považují to za normální. Jenže kromě nich se tam vyskytují takoví, kteří to napodobí s tím, že u pokladny nenahlásí nic, jen se tak zdarma nají a napijí. A to je fakt, který mi potvrdila i paní pokladní, když jsem se jí ptal, jak to řeší, když jí někdo nahlásí, že už stačil sníst dva rohlíky a vypít jedno pivo. Poloprázdné obaly od nápojů prý v regálech nacházejí nezřídka.

Na závěr podotýkám, že na prvního bufeťáka jsem dnes narazil hned při prvním vstupu do stanice metra. Měl igelitový pytlík s několika kousky drolivého pečiva a jeden ten kousek si cpal do pusy. V této činnosti pokračoval i po nástupu do vagónu, a drolil a drolil. Na zatím posledního jsem narazil v Albertovi poblíž areálu naší instituce. Bylo to mrně v kočárku a baštilo nějaký rohlík. Paní mi vysvětlila, že všechno, co její miláček stihne před příchodem k pokladně sníst, tak tam zcela poctivě nahlásí. Zkrátka to vypadá, že jsme takový cukrovkářský národ, anebo alespoň trpíme neustálým hladem, ačkoli by to nikdo při pohledu na nás nepředpokládal.

Lucifer

30.05.2013, 14:22:17
Rezy, s tou odvahou vytáhnout v metru chleba se salámem souhlasím, ačkoliv si myslím, že je to dáno především tím, že chleba se salámem už není tak v módě. Jinak bufeťáci tam jsou na denním pořádku. Metro jsem přejmenoval na pojízdný bufet a těm žroutům říkám bufeťáci. Troufám si říci, že drtivá většina bufeťáků cukrovkou netrpí. Když vcházím dopoledne do své výchozí stanice metra, téměř jistě hned narazím na nejméně jednoho bufeťáka a nejméně jednu šálkařku a během cesty se k nim přidají další. Pokud se tak nestane, znejistím, protože se jedná o velmi neobvyklý jev. V každém vagónu se najde několik sedadel, která jsou zasviněná nějakými fleky. Není vyloučeno, že některé z nich jsou odpadním produktem bezdomoveckých hadrů, většina ale nejspíš bude odpadním produktem bufeťáků. Bufeťáci k tomu žádnou odvahu nepotřebují, protože to považují za samozřejmost a někteří z nich na upozornění, že by si to jídlo tady mohli odpustit, reagují agresivně.

Domnívám se, že drtivá většina bufeťáků se v metru nekrmí proto, že by měla přepravní pravidla na háku, oni nejspíš ani netuší, že něco takového existuje. Netuší, že v přepravním řádu je napsáno, že v přepravním prostoru a ve vozech není dovoleno kouřit, jíst, pít a používat elektronickou cigaretu. Považuji to za docela rozumné pravidlo, a ačkoli všemu tomu, co je tam vyjmenováno, holduji, nic z toho bych si v metru nedovolil. A to ne z nějakého nedostatku odvahy či obavy z porušení psaných pravidel, ale především ze slušnosti a respektu k ostatním. Stejně tak bych si nezapálil na zastávce hromadné dopravy, ačkoli se to dnes mimo přístřešek už může. Problém není v tom, že tito jedinci kašlou na nějaká psaná i nepsaná pravidla, ale v tom, že nějaký respekt a vnímání jiných lidí je jim úplně cizí. Nebylo to do nich naprogramováno. Lidi si dnes v podstatě dovolí skoro všechno, dokud tvrdě nenarazí, ať již finančně nebo fyzicky. No a v metru to dnes vypadá spíš tak, že fyzicky narazí ten, kdo se chce dovolat nějaké té slušnosti či respektu k ostatním a psaným i nepsaným pravidlům. Jak to vyřešit v metru jsem popsal v tomto článku

http://www.neviditelnycert.cz/blog/pel-mel/445-rekultivace-reforma-prazske-hromadne-dopravy.html

Bufeťáci ale neřádí jenom v metru, množí se také v supermarketech. Během nákupu si klidně zkonzumují některý z výrobků, a když se jich zeptáte, zda to, co jí, si odněkud přinesli a ono odvětí, že to je přímo z tohoto supermarketu, a na otázku, jestli a jak se to chystají zaplatit, odpoví, že to pak nahlásí u pokladny, kupříkladu: Tady je prázdná plechovka, jejíž obsah jsem zkonzumoval během nákupu, k tomu jsem snědl dva rohlíky a vypil polovinu minerálky, druhou polovinu jsem vrátil do regálu. Těm lidem nevysvětlíte, že se de facto dopouštějí procedurální krádeže, jelikož u té pokladny nemohou jasně dokázat, že skutečně hlásí to, co snědli a vypili uvnitř prodejny. Třeba mají pravdu, proč ne, většina těch bufeťáků to zřejmě skutečně zaplatí a považují to za normální. Jenže kromě nich se tam vyskytují takoví, kteří to napodobí s tím, že u pokladny nenahlásí nic, jen se tak zdarma nají a napijí. A to je fakt, který mi potvrdila i paní pokladní, když jsem se jí ptal, jak to řeší, když jí někdo nahlásí, že už stačil sníst dva rohlíky a vypít jedno pivo. Poloprázdné obaly od nápojů prý v regálech nacházejí nezřídka.

Na závěr podotýkám, že na prvního bufeťáka jsem dnes narazil hned při prvním vstupu do stanice metra. Měl igelitový pytlík s několika kousky drolivého pečiva a jeden ten kousek si cpal do pusy. V této činnosti pokračoval i po nástupu do vagónu, a drolil a drolil. Na zatím posledního jsem narazil v Albertovi poblíž areálu naší instituce. Bylo to mrně v kočárku a baštilo nějaký rohlík. Paní mi vysvětlila, že všechno, co její miláček stihne před příchodem k pokladně sníst, tak tam zcela poctivě nahlásí. Zkrátka to vypadá, že jsme takový cukrovkářský národ, anebo alespoň trpíme neustálým hladem, ačkoli by to nikdo při pohledu na nás nepředpokládal.

« 1 2 »

Vložení nového příspěvku

Jméno
E-mail	(není povinné)

Název	(není povinné)

Příspěvek

Kontrolní kód

Neviditelný čert

Nepravidelný obšťastník

Leporelo

rubrika: Povídání

Komentáře (Array)

Language

Témata

Odkazy

Login

Počet přístupů

Archivy

Username
Password