Pro ni:
„Žena je tvor těkavý, argumentující ad hoc, jak se to hodí její okamžité náladě. Tím je pochopitelně poddajnější, pružnější a svým způsobem přizpůsobivější. Je svým vybavením, myslím psychickým vybavením, zařízena tak, aby se mohla o něco opřít. V její nestabilitě je skryt moment hledání opory…“ - Miroslav Plzák
Stella
Na prvním pracovišti mi osud dopřál dobrou přítelkyni, o generaci starší. Její muž byl vědec. Publikoval, přednášel na VŠ, doma studoval a psal. Jak už to u skutečných osobností bývá, byl skromný a velkorysý. Ale také, jak se zase některým vědcům stává, v praktickém životě naprosto nepoužitelný.
Jeho paní úspěšně tajila před okolím, že vládne stejnou sumou vědomostí i stejnými schopnostmi jako její manžel, a tvářila se, že je tu jenom proto, aby zajišťovala základní přežití rodiny. Ona sama nedokázala nikdy nic vyřešit, vždy před svého muže - a v práci před šéfa - přicházela celá zmatená, ba až dezorientovaná, s gesty bezmocného starce, kterého někdo unesl a vysadil ho ve velikém, neznámém městě u kasina. Takto připravena žádala o radu. V hlavě dávno nosila přesný plán věcí příštích, promyšlený do nejmenších detailů. A nastalo samé: Co myslíte, neměla bych třeba… A co kdyby…
Ani její muž, ani šéf si nikdy neuvědomili, že jim už nejméně týden po částech podsouvá vše, co je zapotřebí k tomu, aby po jejím závěrečném vstupu nabyli dojmu, že na věc přišli sami. A jak se jí po takové poradě ulevilo! „To jste řekl moc dobře, tak to by mě vůbec nenapadlo…“ A doma: „Teda, já nevím, Mirku, kdybys nebyl dnes doma, co bych si počala…“ A už jenom odcházela k telefonu, potvrdit firmě, organizaci, řemeslníkům, že dohoda i termíny platí.
Jednou mě kolegyně s manželem pozvali do svého domečku na nedělní oběd. Pozorný a starostlivý vědec přemístil mucholapku visící na lustru z paroží tak, aby chránila můj talíř s polévkou. Ani nemusel zdůrazňovat, že její účinnost testuje už dva dny.
A když bylo po obědě umyto a uklizeno nádobí (příbory byly uloženy do kazety, z níž se vyjímaly jen pro návštěvy), pan doktor přinesl novou krabici s kuchyňskou váhou. Slavnostně váhu vyndal a postavil na bělostný ubrus. Kamarádka odnesla vázu s růžemi. Ukázalo se, že nastane pravidelný nedělní rituál. Pan doktor bude vařit pudink.
Váhu přinesl, aby si připravil 2 dkg cukru. Neboť tak stanovil návod. Už už jsem otevřela pusu, abych mu řekla něco o lžíci, ale Zdenka mi naznačila: Psst, obešla vyřezávaný stůl, stoupla si za mne a pošeptala mi tajemství harmonického vztahu: Nech ho.
Pro něj:
„Muž se cítí většinou frustrován osudově, chronicky, velkolepě… Všechny ženy si mají uvědomit, že muž je tvor svým vybavením sestrojený k dobývání kosmu a že pokud se k tomu nedostal, pokud do tohoto procesu nezasáhl, tak je to vina jeho manželky.“ - Miroslav Plzák
Žádný strom prý neroste do nebe. S jistotou tvrdím, že pro jeden strom to neplatí. Je to svěže zelený jehličnan, kupodivu zároveň olistěný. Strom mužské ješitnosti a samolibosti. (Mimochodem, některé slovníky uvádějí u slova ješitnost jako příklad slovního spojení „ženská ješitnost“, jiné „mužská ješitnost“ - hned poznáte, kdo asi heslo zpracovával. Nebo - že by?)
Růst a bujení této dřeviny jen tak něco nepřekoná. Nezbývá, než tento fakt vzít na vědomí a z pohromy vytvořit nástroj. A pak se uvelebit v té hrabance, ve stínu košaté koruny. Stín je chladivý, podle potřeby hřejivý. Reguluje se celkem snadno. Můžeme se v tom stínu protahovat, koukat do větví a říkat si: Jak je ti, holoubku tam nahoře? Vanou vichry? Vanou? Veveřičky škrábou, co? Kůrovec pokoje nedá? Ale, neboj se, tady dole tě někdo jistí, i kdybys stokrát říkal, že něco takového nepotřebuješ.
A že máš vyšší poslání? Zapomněl jsi, milý Fauste, kolik Markétek jsi cestou za tím nejvyšším poznáním odhodil? Ony se nějak zrecyklují, že?
Prý už už chňapneš po slečně Singularitě? Prý si budete brzy tykat?
Tak, to se, chlapče podivíš. Až k tomu nejvyššímu tajemství doputuješ, najdeš nás tam dvě. Obě jsme totiž stály u počátku všech věcí. Chvílemi jsme ani nevěděly, která z nás je která. Trochu jsme si povídaly, trochu jsme se dohadovaly, třeba o tom, jestli na tu velkou slávu všude ponecháme jenom azurově modrou. (Barvy, které jsme vyzkoušely, najdeš na snímcích hubbleovských šifónů a mušelínů.)
Nakonec jsme se tak handrkovaly, že jsme úplně zapomněly stanovit smysl naší spolupráce.
Něco ti pošeptám: Ty vaše cíle a destinace, výsledky, smysl všeho, jsou jen iluzorní, klamné i směšné. Cíl totiž není.
Ale cesta, ta se nám povedla. Vede do všech stran. A přitom nám stačilo zabodnout jedinou směrovku. Jsou na ní dvě slova: Touha a Hledání.
Pro oba:
Víc opravdu nečekej.
23.07.2013, 00:00:22 Publikoval Luciferkomentářů: 48