Vypouštím své téměř chaoticky uspořádané myšlenky doprostřed léta. Připadám si totiž tak trochu jako trosečník…
Lucifer
Připadám si jako trosečník, který čmárá svůj poslední vzkaz na poslední kousek papíru, který pak vloží do poslední vypité láhve posledního vína, kterou pak vhodí do vůkol se rozprostírajícího posledního moře. Já to vhazuji doprostřed tohoto léta, léta 2013 let takříkajíc po Kristovi. Někdy si připadám ne jako trosečník, ale jako ten Kristus.
Rozdíl mezi trosečníkem na pustém ostrově a Kristem obklopeném čekajícími davy je pouze v tom, že v prvním případě není kolem ani noha, poněvadž se jedná o pustý ostrov obklopený oceánem plným ryb, zatímco v případě druhém se jedná o situaci, kdy je kolem spousta noh, jejichž nosiči hledí na pustý kříž s rybářem, jenž učil ryby, tedy vlastně lidi létat.
Země je plochá deska
plná leknínů
stočená do koule
v sítích rybářů
s očima barvy karmínu
Už je tady srpen a já jsem ještě nebyl na slapské Nové Rabyni. Proč? Tak to je velmi dobrá otázka. Odpověď zní: Protože proto a pro slepičí kvoč. Nic směrodatnějšího mě momentálně vážně nenapadá. Mám pocit, že moje kulatá zeměplocha se skutečně začíná ploštit. Z nádherné a vším možným i nemožným oplývající koule mého plodného samohybu se stává pustá, ničím neoplývají deska o ničem. Co s tím?
Tak to je taky velmi dobrá otázka. Jsem překvapen, že jsem si ji dokázal položit sám. Asi vás zklamu, ale ani na tuhle otázku nemám nějakou smysluplnou odpověď, i když se něco ve mně rodí, ale zatím je to jenom taková jiskra v oceánu touhy.
Je léto
ve vzduchu visí
poslední labutě
a v mracích žádná voda
na obzoru se plachta ztrácí
zkus ji zas a znova napnout
začni odznova
To se lehko řekne, obzvláště když je venku vedro. Nejspíš se vzchopím a do svých mozolnatých neuronů uchopím své jurodivé vědro. Napiji se zhluboka, život není limonáda, říkám to jen tak od oka, a svoji žízeň uhasím v každém novém čistém ránu. Možná už bude podzimní, možná zimní, Vánoce jsou venkoncem ty nejjurodivější svátky klidu.
No a v tom klidu zase naleznu svoje první zrnko písku, své žezlo bez železa, svůj pramen bez pramenů, štěstí bez štěstí, vzpomínky bez vzpomínek… svého anděla, jenž stále nade mnou drží svou nevyvratitelnou ruku, sám sebe, a z mého plochého nebe se opět stane kulička, taková malá, maličká, mnou samostatně oplodněná zemička, koulící se znova a odznova celičká.
03.08.2013, 00:00:26 Publikoval Luciferkomentářů: 2