Přerušení poučení o hypnóze prodlužuji o další den. Potácím se totiž někde na pomezí mezi úpalem, úžehem a kapalným stavem. Zvířátkám jsem v tomto článku přisoudil číslo dvě, poněvadž tu Zvířátka už jednou byla, ačkoli to ve skutečnosti byli lidi hudebního zaměření. Za předmluvou k na NČ již profláknuté knížce od Johna Lloyda a Johna Mitchinsona (Kniha všeobecné nevědomosti o zvířatech) se nachází krátké povídání od anglického komika Alana Daviese. Tím bych to dnešní povídání započal. Jestli k tomu něco dodám, záleží na momentálním stupni mého úpalu, úžehu a zkapalnění.
Lucifer
Přední tlapa (Alan Davies)
Má neznalost zvířat je pověstná.
Dobře znám dva psy. Jeden je mého táty a druhý mé macechy. Oba jsou pěkní troubové. Celkem dobře znám sestřinu kočku, jelikož je to vlastně moje kočka, kterou jsem dal v roce 1993 sestře na čtrnáct dní pohlídat. Mám dvě zlaté rybičky, jedna se jmenuje Brian, po Brianu Dowlingovi z televizního seriálu Big Brother, a ta druhá Bill, po Billu Baileym, legendárním materialisticko-hipisáckém komikovi z West Country, který má spoustu všech možných zvířat. Bill si dal Billa ke mně do jezírka, když si nechával stěhovat jezírko na své zahradě o osm metrů dál (dobře investované peníze). Bill a Brian (rybičky) spolu velmi dobře vycházejí. Televizní Bill a Brian se, pokud je mi známo, nikdy nesetkali. O tom, jaký by mezi nimi vznikl stav, můžu jen spekulovat. Zpočátku by se nejspíš chovali přátelsky, ale kdyby po nich někdo chtěl, aby spolu strávili pět let v jezírku dva krát dva metry jako jejich rybí protějšky, asi by se dost vyděsili.
Nevím, jakého jsou mé rybičky pohlaví, ale i kdyby tvořili páreček, nikdy nebudou mít mladé, protože jakmile nakladou vajíčka, hned je sežerou. Ve volné přírodě zapomenou, kam je nakladly, takže malí Nemové mají jistou šanci na přežití. V zajetí na svá vajíčka vždycky natrefí a nejspíš si nepamatují, že je samy nakladly a oplodnily. Není to tím, že přitom byly opilé, děje se to proto, že zlaté rybičky jsou pověstné krátkou pamětí. Nebo jsem uvěřil modernímu mýtu. Asi ano.
Má naprostá neznalost zvířat je o to hlubší, že je odmítám jíst. Ovšem v dětství jsem maso jedl a dosud si vzpomínám, že jehněčí bylo ztraceně dobré. Jeremy Clarkson se ke mně jednou při natáčení televizního pořadu QI obrátil a politoval mě: „Vy jste vegetarián, co?“ Když se tvůrce a hlavní protagonista pořadu John Lloyd dozvěděl, že jím krevety, ale v žádném případě bych nepozřel savce, jen zakroutil hlavou a špitl: „Podivné.“ Nevím, proč je nejím, asi mi to připadá zbytečné. Ryby jím, protože tu byly dlouho před námi a budou tu i dlouho po nás. Ne, tím to nebude. Je to proto, že jsou studenokrevné a nemají nervový systém jako savci, takže necítí bolest. Kdo ví, jestli je to pravda? Mořské plody jím z jednoho prostého důvodu, protože v restauracích se vegetarián pořádně nenají. S výjimkou indických restaurací. Nebo thajských. Nebo vietnamských. Proto mám tyhle podniky rád. Vynikající jídlo a nic neumřelo.
Jistě, v mnoha oblastech Asie bohužel jedí psy. A já mám rád psy, i když oba psi, které znám, jsou pěkní troubové…
Tolik komik Alan Davies. Dovolím si tvrdit, že ve srovnání s Davisem jsem na tom, pokud alespoň jde o znalost zvířat, o víc než o několik poznání lépe. Ve svém rodišti jsem přišel do styku s kanárky, andulkami a rybičkami. Vzpomínám si, jak jsem na střeše rodného domu kytoval akvárium. V oněch dobách se ve městech psi tolik nevyskytovali. Jenže já jsem občas trávil část prázdnin u svých prarodičů z otcovy strany na jejich farmě někde daleko na východě kousek za Vysokými Tatrami. Ona to ve skutečnosti nebyla farma, ten název se v té době ani nepoužíval, bylo to zkrátka takové venkovské hospodářství, které z nějakých ekonomických důvodů uniklo zestátnění do tamějšího JRD.
Vyrážel jsem s dědou žebřiňákem na některá jím obhospodařovaná políčka, chodil jsem se svým bratrancem pást krávy atd. Ve svém malém venkovském statku měli mí východní prarodiče jednoho koně, dvě krávy (tuším, že se jmenovaly Fyzola a Tyrola), slepice, jedno či dvě prasátka, psa jsem tam nezažil. S několika psy jsem se však seznámil u tamějších příbuzných či známých, pes mě také provázel na pasteveckých misích. K psům jsem vždy měl velice dobrý vztah a oni ke mně. V posledních letech, když se rozmohla absurdní móda chovat ve městech jednoho, dva i více psů na jednu rodinu, jsem trochu alergický na ten skoro neustálý a zuřivý štěkot ze všech možných stran. Psi za to nemohou. Značná část jejich konzumních chovatelů si je pořizuje jako hračky, někdy jako náhradu za děti atd., a co se z těch psů stává, je zcela důsledkem stupidity jejich vlastníků. V obytné budově hospodářství se někdy taky objevovaly myši. Děda s babičkou kočku neměli, alespoň si nevzpomínám, občas tam však chodila na návštěvu kočka od sousedů.
Měl jsem taky velmi dobrý vztah k drůbeži. Při jedné návštěvě se jedné kvočně zrovna vyklubala kuřátka. Bylo roztomilé sledovat, jak ta kvočna starostlivě kvoká a kuřátka za ní bezstarostně cupitají a pípají. Malá žlutá kuřátka. Jedno z těch kuřátek však bylo tělesně postižené. Děda ho zatím nechal běhat a já si ho zamiloval. Říkal jsem mu Budulínek (Budlajs) a nesmírně jsem mu fandil. Byl jsem ještě skoro malé dítě, tvrdá realita mě zatím nezasahovala. Jak skončil Budlajs, to už si vážně nevzpomínám, ale vzpomínám si na své výpravy do okolních hlubokých lesů, a samozřejmě na koupání v pohraniční řece Poprad.
Můj stupeň úpalu, úžehu a zkapalnění dostoupil až ke svému vrcholu, takže se jdu jako zvířátko zahrabat s pomocí své přední tlapy někam pod led…
08.08.2013, 00:00:22 Publikoval Luciferkomentářů: 9