V mé hlavě se procházejí okurky, což bezesporu značí, že mám okurkovou sezónu. V takovýchto časech je třeba z hlavy vyhrabat něco letitého, především proto, že se tam momentálně ani nic jiného nenachází. A tak jsem se ve svém písemném archivu porozhlédl po něčem, co by ty okurky tak nějak vyvážilo. Narazil jsem na dvě věci, které nejsou zdaleka tak staré jako poslední poetická reminiscence. Jedna z těch věcí vypadá jako pohádka a druhá jako povídání. Obě jsem se až dosud neodvážil zde reprodukovat, protože je považuji za ptákoviny. Ale když to srovnám s okurkami, tak na tom nejsou ty ptákoviny až tak špatně.
Lucifer
Starušenka
Byla jednou jedna princezna, a ta byla tak příšerně stará, že jí říkali Starušenka. Bylo jí nejmíň milión let a posledních pět set tisíc let nedělala nic jiného, než spořila na funus. A protože byla chudá jako kostelní myš, tak počítala s tím, že bude muset spořit ještě nejméně dva či tři milióny let, aby mohla konečně umřít.
Starušenka byla sice stará jako Metuzalém, ale její tělo bylo stále ještě v rozpuku mládí. Její tělo totiž vůbec nechápalo, že něco jako stárnout je vůbec možné. A tak se do ní zamiloval mladý princ, Mladušenka, kterému bylo asi čtrnáct, počítáno podle oběhu Jupitera kolem Slunce. Starušenku to natolik překvapilo, že poručila svým hormonům, které už více jak půlmiliónu let hibernovaly spánkem spravedlivých, aby se probudily.
Ještě nikdo v Galaxii neviděl tak úžasný pár…
Jednoho dne se nepohodli, hormony se uraženě odebraly do hibernátoru, Starušenka si šla přepočítat úspory a Mladušenka se šel upít k smrti.
Den trifidů?
Ráno jsem se probudil už kolem šesté. Měl jsem žízeň, tak jsem si zašel do ledničky pro minerálku. Všiml jsem si, že v ledničce nejde světlo a následně, že lednička nejde vůbec. Kupodivu velmi rychle jsem vyhodnotil situaci: nejspíš byla bouřka a blesk vyhodil v našem domě elektřinu. Když jsem zase uléhal, uvědomil jsem si, co mi ještě na tomhle ránu vadí: bylo ticho jako v kostele. Dokonce ani ptáci nepípli. Buď ještě byli vyděšeni z té bouřky, nebo jsou také na elektřinu.
Zvláštní bylo, že jsem se se situací okamžitě smířil, a když jsem znovu usínal, tak mě napadlo, že možná všude vypadla elektřina. Jako v Neffově knize Tma. A pak mě napadlo, že mi to připomíná úvod románu od Johna Wyndhama Den trifidů, když se hlavní hrdina probudil v kritický den v nemocnici, tuším že po operaci očí.
No jo, ale tam nebyl úplný klid, občas se ozývalo šramocení slepců. Ještě než jsem usnul, tak se ozvalo - ne šramocení slepců, ale cvakání vypínačů. Nade mnou se probudil soused, a když přišel na to, že mu nejde televize, kterou si občas takhle po ránu pouští, začal tu situaci zkoumat. Začal zkoušet jednotlivé vypínače. Cvak-cvak, ozvalo se pokaždé s krátkou prodlevou - a to cvak-cvak se mi postupně stěhovalo nad hlavou z pokoje do pokoje.
Cvak-cvak.
CVAK!
13.08.2013, 00:00:26 Publikoval Luciferkomentářů: 6