Návštěva Ruska

rubrika: Povídání


Zde jsou moje zážitky z krajiny, kde už včera snědli to, co měli jíst až zítra. Tenkrát se té zemi říkalo Sovětský svaz. Hlavním cílem mé cesty však bylo poznat země Střední Asie.

 

Jura


Po mezipřistání v Moskvě jsme pokračovali do Dušanbe. První den jsme si prohlédli město. Druhý den nemohla chybět tržnice, další prohlídka města. Byl prosinec, ale té oblasti bývá v zimě takové počasí, jako u nás v září či říjnu, tehdy bylo asi 12 stupňů Celsia. Muži chodili v chalátech s ťubetějkami na hlavách (i já jsem ji měl, a mám ji dosud jako suvenýr). Na ulicích spousta čajoven, před nimi posezení na takových zvláštních, no jak to nazvat, lavicích? Připomínaly spíše starodávné postele, jen místo matrací byla dřevěná prkna. Dva dny na město stačily, už tu nic nového a zajímavého nebylo, nebo jsme o tom nevěděli. Příští den ráno odlétáme do Buchary, tak ať se na cestu dobře vyspíme. Ráno se probudíme, aaaa, na ulicích spousta sněhu, teplota minus osm. Za jediný den klesla o 20 stupňů.

 

V Dušanbe napadl sníh údajně naposledy před jedenácti lety. Shromážděni v hotelové hale připraveni k odletu si vyslechneme zprávu, že letiště neodbavuje. Tak rozchod, sraz v hotelu za dvě hodiny. Po dvou hodinách zjišťujeme, že se nepoletí. Opět rozchod, sraz za dvě hodiny. Tak se to opakovalo až do večera, a my jsme celý den víceméně proflákali. Co se také dá stihnout za dvě hodiny. Buď zajít do některé z čajoven, ale ono devět čajů za den stačí. Nebo zajít na tržnici, a tu už jsme také znali skoro nazpaměť. Aspoň přidám dvě zajímavosti z trhu. Zaujal mne prodavač medu, který nabízel ochutnávku tak, že namočil do medu svůj prst, a nastrkoval jej před kupující, aby ho mohli olíznout. Kupoval jsem si tam granátová jablka. Zaplatil jsem a čekal. Prodavač mne pobízel, ať si je vezmu. „Upakóvku“, požádal jsem, a gestem naznačil, co chci. Ochotně odkudsi vytáhl papírový sáček a jablka mi do něj dal. Když to viděl jiný muž, dožadoval se sáčku také. A jaká byla reakce prodavače? „Ty durak, éto inastráněc!“

 

Kvečeru jsme s průvodcem spekulovali, jak se z této oblasti dostaneme. Letadla nelétají, provoz zastavila i železnice, autobus do hor nesmí. Tam mohl jen „gruzavik“, a i ten musel mít zásobu jídla a pití nejméně na deset dní. Tak jsme v tomto městě strávili další neplánovanou noc. Místo v hotelu bylo, protože další turisté přiletět nemohli.

 

A ten večer jsme hojně využívali možnosti, která byla jen pro cizince. Gorbačov sice vyhlásil prohibici, kterou tam dodržovali, ale ta platila jen pro občany Sovětského svazu. Cizincům po předložení pasu v hotelích alkohol dali. Další den se zpočátku podobal přechozímu, ale v poledne nastala změna. Odjíždíme na letiště a odlétáme. Hurááá. Bohužel ne do Buchary, ale do Samarkandu. Museli jsme se napojit na plán trasy kvůli tomu, jak byly zajištěny hotely a doprava, jednu perlu Střední Asie musíme vynechat. Dalšími navštívenými městy byl Taškent a Frunze (dnešní Biškek). A potom do Moskvy.

 

Tam bylo zážitků z nakupování. V té době nebyly digitální fotoaparáty. Mnozí si dělali fotografie sami. Kupoval jsem tam leštičku na fotky. Vystál jsem frontu, vysvětlil jsem, co chci. Prodavačka mi dala lístek, s kterým jsem šel k pokladně vystát další frontu a zaplatit. S potvrzením o zaplacení se vracím zpět. Opět si vystojím frontu, a když na mě přijde řada, ukážu lístek. Prodavačka mi podává balíček. Trochu jsem se zarazil, a povídám: „Nene, nejdříve vyzkoušet!“ No to bylo pro ni cosi nečekané. Fronta za mnou se rozdělila na dva asi stejně početné tábory. Jedni byli proti – ať ten člověk nezdržuje a vypadne! Další však byli na mé straně a považovali můj požadavek za rozumný. Prodavačka neochotně krabici otevřela, zapojila přístroj a zjistili jsme, že nefunguje. Vložila ho zpátky do krabice, a strkala mi ji. Co to je?! Bránil jsem se – přece si nebudu brát vadnou leštičku – chci jinou. Prodavačka na to, že ona už ji teď, rozbalenou neprodá a ukazovala mi lístek se seznamem adres, kde všude mi to bezplatně opraví. Nedal jsem se, fronta za mnou narůstala, nervozita čekajících rostla, ale opět se rozdělili na dva tábory – jeden na straně prodavačky, druhý na mé straně. Po chvilce dohadů vzala jinou krabici a zkoušela druhý přístroj – ani ten nefungoval. Dovedete si představit, co se odehrávalo potom. Kdybych neměl už zaplaceno, asi bych tam řekl něco o hýždích a výkalech a odešel bych. Vlastně toto bych neřekl, neboť uvedené výrazy jsme se ve škole neučili. Ale znám vlastně jiné ruské, rovněž peprné a nepublikovatelné. Při třetím pokusu už se jistě v prodavačce mísily všelijaké pocity, ale tentokrát se jí povedlo najít bezvadný aparát. Kdyby nenastala éra digitálních foťáků, pracoval by patrně dodnes, a stal by se možná i předmětem dědického řízení.

 

Přidám ještě vyprávění svého spolužáka, který byl jako nejlepší student za odměnu v Sovětském svazu o několik let dříve než já. Tenkrát ještě nebyl v nejvyšší funkci Gorbačov, který zavedl již zmíněnou prohibici. Chlapec se rozhodl, že zajde na pivo. Hospůdka se mu nelíbila, vyhledal jinou. Ta byla ještě horší. Navštívil třetí, a litoval, že nešel hned do té první. Tak ještě do čtvrtice. Přebere, kdo příliš dlouho vybírá. Opravdu se vrátil do té první. To ani nebyla hospůdka v našem slova smyslu, ale spíše bufet. Vysoké stolky bez židlí, u nich postávali muži nad pivem, někteří bez piva. Zašel za výčepním a poručil si pivo. „Stakána nět!“ odpověděl mu hostinský. Zklamaně se otočil, a vtom viděl, jak to tam chodí. Chlap dopil, položil sklenici na stůl, druhý, oproti stojící ji hbitě uchopil, sám si ji šel k výlevce umýt a následně k výčepu. Tak si i kamarád vyhlédl muže, který měl plnou sotva ze čtvrtiny a čekal u něj, až dopije. On opravdu brzo dopil, ale sklenici nepustil a šel si pro další pivo. Vybral si dalšího, pro jistotu se zeptal, jestli si půjde ještě pro další nebo ne. Když se konečně dočkal, umyl si sklenici a nechal načepovat, nechal hostinskému jakési malé spropitné, a ten velmi dlouze a uctivě děkoval. Odešel ke stolku, položil pivo čekaje, až trošku opadne pěna.

 

Vzápětí rychle poodstoupil od stolku, neboť naproti stojící muž svoji sklenici převrhl. Kamarád pokynem ruky a posunkem hostinskému naznačil, aby přišel stolek utřít. Ten opravdu přišel, a poutíral zhruba třetinu plochy. Když ten provinilec žádal, aby poutíral celý stůl, udeřil ho výčepní tím mokrým hadrem. Pivo prý bylo úděsné. Vypil ho jen polovinu a rozhodl se, že se půjde ještě vyčurat. Žádný zázrak nečekal, ale kdyby vyšel na ulici, už by moc příležitostí ulevit měchýři neměl. Za tu dobu vypozoroval, kam má jít, a když se vracel přes lokál zpět, viděl, jak u jeho piva stojí číšník a hlídá mu ho, aby mu pivo někdo z jiných hostů nevypil – vida, co dokáže několik kopějek.

 

Da svidánia, odzdravil a odcházel s nevšedním zážitkem.


komentářů: 19         



Komentáře (Array)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Lucifer
19
Lucifer * 04.09.2013, 12:29:15
Juro, pokud se tak rozhodnete, pošlete svůj příspěvek na redakční email

Zardanus@seznam.cz

18
Jura (neregistrovaný) 04.09.2013, 06:32:12
Potěšilo mne, že Vás můj článek zaujal, a že jste na něj vtipně reagovali. To povzbudí, a možná se rozhodnu zase něco napsat.

Lucifer
17
Lucifer * 16.08.2013, 00:53:19
Jo a ještě jsem zapomněl na kakalín, kakalín, kakalín, kakalín

http://www.youtube.com/watch?v=A7nMAfCgPD8

Smějící se S vyplazeným jazykem

Lucifer
16
Lucifer * 16.08.2013, 00:44:39
Jo a ještě zapomněl na kakalín, kakalín, kakalín, kakalín

http://www.youtube.com/watch?v=A7nMAfCgPD8

Smějící se Smějící se Smějící se S vyplazeným jazykem

Lucifer
15
Lucifer * 16.08.2013, 00:19:37
St.Kocoure, s Rakušáky jsme blízcí příbuzní, s Rusáky ne. Nedivím se Rakušákům za ty nápisy, přišli jsme z ruské zóny, v níž jsme strávili dobrých čtyřicet let. Zpovykaní burani na čemkoli či v čemkoli jsou zpovykaní burani. S kolem nebo automobilem to nesouvisí.

Lucifer
14
Lucifer * 15.08.2013, 22:19:17
St.Kocoure, s Rakušáky jsme blízcí příbuzní, r Rusáky ne. Nedivím se Rakušákům za ty nápisy, přišli jsme z ruské zóny, v níž jsme strávili dobrých čtyřicet let. Zpovykaní buran na čemkoli či v čemkoli jsou zpovykaní burani. S kolem nebo automobilem to nesouvisí.

Axina
13
Axina 15.08.2013, 22:17:41
Znám velmi dobře byť jen z dovolených v zahraničí, jak je člověk vděčný, když je mu místními pomoženo. Většinou radou, informací. Když se cizinec chová slušně a respektuje místní zákony a zvyklosti, má nárok, aby se k němu domácí chovali stejně jako k vlastním. Možná dokonce o trochu vstřícněji. Je přece jen neznalostí prostředí znevýhodněn. Platilo to a platí v celém civilizovaném světě.

12 Rusko, Rusové
St.Kocour (neregistrovaný) 15.08.2013, 21:58:25
Možná je to v množství. Tady je jich jen pár, jsou to všechno vysokoškoláci a dříči. Od modernějšího Ostraváka (ne havíře, ne huťaře) k nerozeznání - děcka už vůbec.
Je pravda, že ve Stověžaté jsem narazil na plakátky psané (špatnou) azbukou - ale obchod byl český a obchodník tím jen podlézal možné turistické klientele - stejně jako bývávaly v českém pohraničí (jsou tam ještě?) nápisy "Zimmer frei!" Postě česká podlézavost.
A když jsem si pár let přes léto "přivydělával" v Rakousích, dost mě mrzely nápisy "Češi, nekraďte!" nebo "Věci musíš nejprve zaplatit!". Za pár let z obchodů a restaurací zmizely. Přestali jsme pro Rakušáky být "východními barbary".
(Je zajímavé se projít po rakouském hřbitově. Náhrobky většinou jakoby české, - jen interpunkce chybí. A někdy ani ta nechybí. Hilda Skřivanek *1898 +1966.[;>)
Ono je možná docela poučné si vyzkoušet obě role. Stejně jako když člověk jezdí na kole a v autě. To dělám dost často a jsem pak (aspoň myslím) smířlivější k automobilistům i k cyklistům. Mrkající

Lucifer
11
Lucifer * 15.08.2013, 21:04:42
O víkendu jsem byl nakoupit v Butovické galerii. Českého lidu tam nebylo mnoho, poněvadž mnozí z nich jsou někde na dovolené. Skoro všude jsem narazil na azbuky. Musel jsem vyměnit tři pokladny, protože mě nebavilo v naší Matce stověžaté poslouchat azbuku. Potom jsem uviděl dva řízky v teplácích s lampasami. Mluvili azbukou a tvářili se jako správní východní mafiánští borci, atd. Ne, St. Kocoure, z Česka, ať už je jakkoli podělané, nechci mít ještě něco více podělaného - Rusko.

Lucifer
10
Lucifer * 15.08.2013, 20:56:40
Jistě, St. Kocoure, jenomže oni sem nepřicházejí stát se Čechy, Středoevropany, přicházejí sem udělat z nás Rusko. V Rusku se jim už nelíbí, je tam bordel, a tak vyrazili na Západ, přičemž v 4ském kotlíku se jim zalíbilo. Nepřizpůsobí se Českému kotlíku, nestanou se Středoevropany, rozšíří sem pouze Rusko, které opustili, protože jim už zapáchalo, jenže si ten zápach sebou vzali a nehodlají se ho vzdát. Praha se už hemží azbukou psanými nápisy, dokonce i v Metru jsem slyšel hlášení v ruštině, na silnicích si hrají stejně jako v Rusku, čili serou na jakákoli pravidla a jezdí jako zpití carští důstojníci.

Když na Ukrajině za bolševika došlo k hladomoru, spousta Ukrajinců emigrovala do Kanady a stali se z nich Kanaďani. Nepřivezli si tam ukrajinský hladomor a bolševickou špínu. Spousta příslušníků jiných národů tak emigrovala do Kanady či USA, a stali se z nich Kanaďani či Američani. My si teď zvykáme na post bolševické manýry jedinců, jež nás zaplavuji od onoho východního dubiska, a to se mi nelíbí. Nikdy bych se do Ruska nepřestěhoval, ale nikdy mě též nenapadlo, že bych se měl z Ruska stěhovat.

Křičící

9 Už se tu bojím
St. Kocour (neregistrovaný) 15.08.2013, 20:43:28
něco napsat, protože se téměř nikdy nesejdu "s main streamem" názorů. V CCCP ani v Rusku jsem nikdy nebyl, ale můj táta byl specialistou na velké plottery (kreslící stoly), které používala sovětská armáda na vykreslování (snad synoptických) map. A jezdil je po celém svazu opravovat. Takže CCCP si projel několikrák kolem dokola - a doma jsme měli "sovětské" vše od fotoaparátů přes rádia až po vrtačky a šroubováky. Zboží nevzhledné, ale téměř nezničitelné.
Ale o tom nechci psát. Táta přijížděl většinou otřesený z toho, jak krutě se komuniosté chovali k památkám (sklad brambor v pravoslavném chrámu v Kijevě, chrámová loď zasypaná do výše několika metrů nahnilou "kartóškou" a jak byli k sobě navzájem nerudní lidé.

Když po "sametce" k nám začali přicházet umělci, Rusové a Ukrajinci a zajímali se o místa v Ústavu, byli všichni mí vrstevníci apriori napružení - každý si pamatoval datum 21/8/1968 (za pár dní to bude 45 let - no věřili byste tomu?) a všichni ti noví z východu z toho byli takoví "přešlí mrazem". Ale to už mohly být nanejvýš děti těch, kteří nám tehdy přišli "osvobodit".
Když zjistili, že se s nimi domluvím(e) a nedívám(e) se na ně jako na potenciální zločince, tak pomalu roztáli a ukázalo se, že jsou to stejní lidé, jako my. Často srdečnější a velkomyslnější. Ne všichni, jsou tam i nacionalisté - ale většina. Už si tu nakoupili domy a už tu chtějí zůstat - na Západ, kam se původně vydali už nespěchají. V Kotlince se jim líbí. (Všichni mluví dobře česky, jen s malým přízvukem a děti, které si tu pořídili jsou Rusové už jen podle jména a rodičů.)
Takže - takže promiňte. Já to cítím jinak.

(Tahle skladba by se neměla poslouchat před vypitím "sto gramm vodky [;>)

http://www.youtube.com/watch?v=qn06W-iBfkQ

Axina
8
Axina 15.08.2013, 20:24:05
Na Boney M. si vzpomínám dobře. Hned začátek videa s nimi mi připomněl další drobný zážitek z Ruska. Byla jsem tam začátkem října. Bylo chladno, ale ještě nenapadl sníh. Vzpomínám si, že jsem měla semišový kabát, semišové lodičky a bylo mi dobře. Na ulici v Leningradu jsme však potkávali ruské báryšně v zimní kožíšcích, solidních kozačkách a kožešinových čepicích. Zřejmě přešly z letního rovnou do zimního. Zajímavé však bylo, že v drtivé většině neměly punčochy-silonky, ale solidní pletené punčochy, tzv. "dvě hladce, dvě obrace".

Lucifer
7
Lucifer * 15.08.2013, 19:43:23
Vzpomíná si ještě někdo na pěveckou partičku Boney M.? Abych tu ruskou atmosféru ještě něčím podepřel, přicházím s Rasputinem

http://www.youtube.com/watch?v=OBXRJgSd-aU

Oh, those Russians! S vyplazeným jazykem

Jenže ten konec tam vystřihli. Takže ještě jednou a celé

http://www.youtube.com/watch?v=ZKI9DyGWncg

Smějící se



Lucifer
6 P.S.
Lucifer * 15.08.2013, 18:28:49
Když si na Google mapě najedete na Petrohrad, sledujte Něvu, než se jakoby začne rozlévat do delty. Na rohu Něvy a ramene Bolshaya Nevka kotví Aurora. Pod tím kousek dole vlevo u Něvy je kanál Zimnyaya Kanavka, u něho je Ermitáž. Uchopte vlevo nahoře panáčka a ten vás nasměruje do Ermitáže. Přeji hezký kulturní zážitek. Usmívající se

Lucifer
5
Lucifer * 15.08.2013, 18:15:58
V zemi, kde už včera snědli, co měli jíst až zítra, jsem nikdy nebyl, ale v Rusku po rozpadu té snědené země jsem jednou byl. Navštívil jsem pouze jedno město na severozápadě tohoto giganta na hliněných nohou, dle mého soudu zřejmě jediné město, které za to opravdu stojí – Petrohrad. Moje návštěva se týkala účasti na mezinárodní konferenci fyzikálního charakteru. S jedním kolegou jsem sdílel pokoj v hotelu na něvském nábřeží nedaleko zakotvené Aurory. Na každém patře naopak kotvila děžurnaja, viz někde tady

http://clovekonline.cz/rusko-cesky-slovnik/

která se sice tvářila, že by každého vzpurného hosta mohla snadno odklidit svým tělesným buldozerem, ale na nás, vědecky motivované inostrance, si netroufla. S jedním kolegou, co tam byl také ubytován, ale v jiném pokoji, jsem jednou vyrazil podél Něvy na procházku. Podotýkám, jak už jsem tady někde zmínil, že to bylo v době, kdy tam znovu pochovávali posledního cara. V jakémsi parku jsme žízní znaveni vyhledali takovou malou hospůdku se zahrádkou a dali si místní pivo značky Baltika. Ze dveří hospůdky, která spíš vypadala jako altánek, se linula dost progresivní rocková hudba s ruským textem, nebylo to tak zlé. Brzy se k nám připojil mladý pár (sausage of lovers – sosiska ljubovnikov), a i on byl docela přítulný. Co se dělo potom, jsem tu už popisoval (problémy s čuráním atd.), ale zřejmě jsem nezmínil náš noční návrat, vlastně bělonoční návrat podél Něvy do hotelu. Na cestu jsme si koupili každý jednu flašku Baltiky, pozorovali rybáře atd. Ráno jsem se probudil s hlavou vymlácenou cepem. Dopotácel jsem se k ledničce, že se něčeho napiju, a na ledničce stala flaška nedopité Baltiky. Silně rozostřeným zrakem se mi podařilo zaznamenat, že ta Baltika (Krepkoe) má osm procent alkoholu, něco asi jako lehké bílé víno z Porýní. Netuším, jak to krepkoe pivo vaří, ale došli jsme k závěru, že je pančované špiritusem. Přece byste po pijácích vodky nechtěli, aby pili nějakou pěnivou limonádu.

Až na některé pro Rusko zcela charakteristické úlety mi Petrohrad připadal docela kultivovaný a i přes tu sedmdesátiletou bolševickou masáž stále ještě jakžtakž evropského střihu. Byl jsem se samozřejmě taky podívat do Ermitáže, kde jsem narazil na jednoho australského kolegu, který pulil oči na všechny ty úžasné obrazy. A ještě si vzpomínám, že na nějaké zdi jsem viděl načmáraný nápis, který zhruba zněl: „Novyje ruskije ke stěnke“, takhle si to alespoň pamatuji, není však vyloučeno že ne zcela přesně, obsahem to však přesně odpovídá.

Kde kotví Aurora, najdete snadno s použitím Google Maps, nábřeží se nazývá Petrogradskaja, Ermitáž najdete také, není tak daleko od Aurory, a dokonce se v ní můžete projít.

Úžasný

«     1    2   »