Měl jsem takový podivný sen. Ne v noci během spánku, ale ve dne, když jsem byl zcela probuzený. Ne, neusnul jsem, jen všechno kolem mne náhle zkamenělo. Ocitl jsem se zaživa v lapidáriu.
Lucifer
S něčím takovým jsem se již setkal v jednom sci-fi románu. Hrdinovi se tam jakoby všemu kolem téměř zastavil čas. Téměř. Pohyby všeho se natolik zpomalily, že byly téměř nepozorovatelné, takže to vypadalo jako v lapidáriu, ale nebylo to lapidárium. V onom hrdinovi pouze běžel čas tak mnohonásobně rychleji než všemu ostatnímu, že vše ostatní vnímal, jako by se téměř nepohybovalo. Takhle nějak nás může vnímat hmyz. Malá muška octová před mým obličejem neobyčejně kmitá na všechny strany, ve skutečnosti to však vnímá jako lehké vznášení, při kterém pozoruje objekt, který je téměř zkamenělý.
Jenže já jsem se v tomto nečekaném snu ocitl ve skutečném lapidáriu. Všechno vypadalo jako kámen, kamenné sochy, i voda, i vzduch, ovšem ten byl prostupný. Když jsem se pohnul, měl jsem jakýsi pocit, že něco kamenného klade mému pohybu odpor, jenže ono se to tak nějak pružně poddávalo, že jsem ten odpor skoro nevnímal. Kamenný vzduch lehounce pružně kladoucí odpor.
Kamenný byl i počítač, před kterým jsem se ve chvíli nástupu svého snového lapidária nacházel. V pružném kamenném vzduchu visela kamenná moucha. Na popelníku ležela kamenná cigareta a z ní se linul kamenný kouř plný kamenného dehtu a spousta jiných kamenných životu nebezpečných látek s malou příměsí ne zcela nebezpečného, někdy až prospěšného kamenného nikotinu. Vstal jsem.
Když jsem tím lapidáriem procházel, viděl jsem kamenné obličeje lidí, jejichž výraz zkameněl ve chvíli, když nastal ten podivný sen. V jejich kamenných tvářích jsem nalezl něco, co jsem tam předtím vůbec neviděl. Ty sochy tam měly vyryto něco, co se každý okamžik vyrývá do lidských tváří, co se ale nedá odhalit, protože v běhu času se to všechno rozmaže do něčeho naprosto jiného. Ze všech těch okamžiků tam měly vyrytý pouze jediný. Takový okamžik de facto a de iure neexistuje, protože na časové ose je to bezrozměrný bod. Jenže když ta časové osa zkamení, tak se ten bezrozměrný bod roztáhne do nekonečna a na tvářích těch soch spatříte něco, co by si nedokázaly představit ani jejich samotné lidské předlohy. Odhalíte podstatu, která se skrývá za jejich v proudu času rozmazanou maskou.
Zvířecí sochy se tvářily zhruba stejně jako za časového pochodu, z lidských však vyzařovalo něco až naprosto morbidního, zoufalého, paranoidního. Ne ze všech. Trvalo ale nějaký čas, než jsem při své cestě lapidáriem narazil na lidskou sochu s tváří anděla. Tím nemyslím éterickou bytost v bílém šatě s křídly a konejšivým pohledem chůvy nezbedných batolat. Myslím tím člověka, který ve své časově rozmazané tváři neukrývá nic, co by se dalo najít v jeho kamenném pohledu.
Andělů bylo ve skutečnosti asi mnohem víc, jenže jejich čisté tváře v agresivním šumu paranoidních tváří zanikaly, byly přehlušeny oním uřvaným kamenným tichem. Nakonec jsem je však přece jenom začal intenzivněji vnímat a pochopil jsem, že i ve zdivočelém bodláčí mohou kvést krásné růže, jejichž čistota může být tím špinavým bodláčím přehlušena, ne však pošpiněna, a nemusí jich být jako šafránu. Je třeba se jen naučit správně se přes to bodláčí dívat.
Velmi tristní byl pohled do kamenných tváří velmi úspěšných a tím pádem i nerozborně finančně a mocí oplývajících osobností, jimiž se buď hemží bulvární plátky, to jsou ty druhořadé celebrity, političtí kumpáni a jejich ušmudlaní kmotři, anebo jsou ukryty někde v pozadí, v zákulisí toho tragikomického lidského divadla. Jako bych se díval do tváří duší smažících se v pekelných kotlích. Musím říci, že při pohledu do těchto kamenných tváří jsem velmi neurvale zalitoval, že nedaleko odhozená láhev tvrdého alkoholu je kamenná.
Říká se, že na každou svini se už vaří voda, ale v lapidáriu se voda vařila kamenně. V lapidáriu s pohledy sviní nic nenaděláte. Mohou se tvářit sebezpupněji, ale pod kamenným kotlem kamenný oheň nezapálíte. Jediné, co můžete udělat je, že se probudíte a ze svého snu z lapidária si alespoň něco odnesete.
Což jsem taky učinil. Probudil jsem se ze svého snu, který jsem zaživa a probuzený prosnil v lapidáriu. Počítač zase běžel, jakoby se nechumelilo, moucha odbzučela někam do pavoučích sítí, téměř dohořelá cigareta spadla z popelníku a stůl málem začal doutnat, voda tekla z kopce, ale s pomocí čerpadel i do kopce, mí souputníci všeho druhu měli přiměřeně rozmazané tváře, pouze na tvářích andělů jsem spatřil totéž co v lapidáriu. Jenže tito andělé nejsou zvyklí vodu na ony rozmazané tváře vařit. Neumí to. Ty rozmazané tváře si ji většinou vaří navzájem. To je jistě velmi dobré, ale ne úplně to nejlepší. Je třeba, aby si to andělé uvědomili, jinak se ty rozmazané tváře budou roztahovat jako ten bezrozměrný bod na časové ose v lapidáriu donekonečna.
19.08.2013, 00:00:23 Publikoval Luciferkomentářů: 7