Lapidárium

rubrika: Povídání


Měl jsem takový podivný sen. Ne v noci během spánku, ale ve dne, když jsem byl zcela probuzený. Ne, neusnul jsem, jen všechno kolem mne náhle zkamenělo. Ocitl jsem se zaživa v lapidáriu.

 

Lucifer


S něčím takovým jsem se již setkal v jednom sci-fi románu. Hrdinovi se tam jakoby všemu kolem téměř zastavil čas. Téměř. Pohyby všeho se natolik zpomalily, že byly téměř nepozorovatelné, takže to vypadalo jako v lapidáriu, ale nebylo to lapidárium. V onom hrdinovi pouze běžel čas tak mnohonásobně rychleji než všemu ostatnímu, že vše ostatní vnímal, jako by se téměř nepohybovalo. Takhle nějak nás může vnímat hmyz. Malá muška octová před mým obličejem neobyčejně kmitá na všechny strany, ve skutečnosti to však vnímá jako lehké vznášení, při kterém pozoruje objekt, který je téměř zkamenělý.

 

Jenže já jsem se v tomto nečekaném snu ocitl ve skutečném lapidáriu. Všechno vypadalo jako kámen, kamenné sochy, i voda, i vzduch, ovšem ten byl prostupný. Když jsem se pohnul, měl jsem jakýsi pocit, že něco kamenného klade mému pohybu odpor, jenže ono se to tak nějak pružně poddávalo, že jsem ten odpor skoro nevnímal. Kamenný vzduch lehounce pružně kladoucí odpor.

 

Kamenný byl i počítač, před kterým jsem se ve chvíli nástupu svého snového lapidária nacházel. V pružném kamenném vzduchu visela kamenná moucha. Na popelníku ležela kamenná cigareta a z ní se linul kamenný kouř plný kamenného dehtu a spousta jiných kamenných životu nebezpečných látek s malou příměsí ne zcela nebezpečného, někdy až prospěšného kamenného nikotinu. Vstal jsem.

 

Když jsem tím lapidáriem procházel, viděl jsem kamenné obličeje lidí, jejichž výraz zkameněl ve chvíli, když nastal ten podivný sen. V jejich kamenných tvářích jsem nalezl něco, co jsem tam předtím vůbec neviděl. Ty sochy tam měly vyryto něco, co se každý okamžik vyrývá do lidských tváří, co se ale nedá odhalit, protože v běhu času se to všechno rozmaže do něčeho naprosto jiného. Ze všech těch okamžiků tam měly vyrytý pouze jediný. Takový okamžik de facto a de iure neexistuje, protože na časové ose je to bezrozměrný bod. Jenže když ta časové osa zkamení, tak se ten bezrozměrný bod roztáhne do nekonečna a na tvářích těch soch spatříte něco, co by si nedokázaly představit ani jejich samotné lidské předlohy. Odhalíte podstatu, která se skrývá za jejich v proudu času rozmazanou maskou.

 

Zvířecí sochy se tvářily zhruba stejně jako za časového pochodu, z lidských však vyzařovalo něco až naprosto morbidního, zoufalého, paranoidního. Ne ze všech. Trvalo ale nějaký čas, než jsem při své cestě lapidáriem narazil na lidskou sochu s tváří anděla. Tím nemyslím éterickou bytost v bílém šatě s křídly a konejšivým pohledem chůvy nezbedných batolat. Myslím tím člověka, který ve své časově rozmazané tváři neukrývá nic, co by se dalo najít v jeho kamenném pohledu.

 

Andělů bylo ve skutečnosti asi mnohem víc, jenže jejich čisté tváře v agresivním šumu paranoidních tváří zanikaly, byly přehlušeny oním uřvaným kamenným tichem. Nakonec jsem je však přece jenom začal intenzivněji vnímat a pochopil jsem, že i ve zdivočelém bodláčí mohou kvést krásné růže, jejichž čistota může být tím špinavým bodláčím přehlušena, ne však pošpiněna, a nemusí jich být jako šafránu. Je třeba se jen naučit správně se přes to bodláčí dívat.

 

Velmi tristní byl pohled do kamenných tváří velmi úspěšných a tím pádem i nerozborně finančně a mocí oplývajících osobností, jimiž se buď hemží bulvární plátky, to jsou ty druhořadé celebrity, političtí kumpáni a jejich ušmudlaní kmotři, anebo jsou ukryty někde v pozadí, v zákulisí toho tragikomického lidského divadla. Jako bych se díval do tváří duší smažících se v pekelných kotlích. Musím říci, že při pohledu do těchto kamenných tváří jsem velmi neurvale zalitoval, že nedaleko odhozená láhev tvrdého alkoholu je kamenná.

 

Říká se, že na každou svini se už vaří voda, ale v lapidáriu se voda vařila kamenně. V lapidáriu s pohledy sviní nic nenaděláte. Mohou se tvářit sebezpupněji, ale pod kamenným kotlem kamenný oheň nezapálíte. Jediné, co můžete udělat je, že se probudíte a ze svého snu z lapidária si alespoň něco odnesete.

 

Což jsem taky učinil. Probudil jsem se ze svého snu, který jsem zaživa a probuzený prosnil v lapidáriu. Počítač zase běžel, jakoby se nechumelilo, moucha odbzučela někam do pavoučích sítí, téměř dohořelá cigareta spadla z popelníku a stůl málem začal doutnat, voda tekla z kopce, ale s pomocí čerpadel i do kopce, mí souputníci všeho druhu měli přiměřeně rozmazané tváře, pouze na tvářích andělů jsem spatřil totéž co v lapidáriu. Jenže tito andělé nejsou zvyklí vodu na ony rozmazané tváře vařit. Neumí to. Ty rozmazané tváře si ji většinou vaří navzájem. To je jistě velmi dobré, ale ne úplně to nejlepší. Je třeba, aby si to andělé uvědomili, jinak se ty rozmazané tváře budou roztahovat jako ten bezrozměrný bod na časové ose v lapidáriu donekonečna.

 


komentářů: 7         



Komentáře (Array)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Stella
7
Stella 20.08.2013, 11:21:09
St. Kocoure, je to hodně jiný svět. Jiné pojetí všeho. Těžko bych se s ním sžívala. Ale oni se rádi mění pod vlivem Západu - zřejmě je pak život pohodlnější. Žití přítomným okamžikem. Ale - jinak.

6 Pro Stellu:
St. Kocour (neregistrovaný) 19.08.2013, 22:14:26
Japonský tradiční tanec, jeden způsob, se tančí taky nesmírně zpomaleně, jen přechod přes jeviště může trvat řadu minut. Je to nesmírně obtížný taneční projev, naprostá sebekontrola tanečnice. Viděl jsem jen jedno představení - ale nedá se to zapomenout. Úžasný

Stella
5
Stella 19.08.2013, 20:45:25
Musím připomenout, že ďábel je přece původně anděl, který se nepohodl s Bohem a musel opustit nebe, aby věčně bloudil sám.
\"Démon, duch vyhnaný, pln smutku, nad hříšnou zeměkoulí plul...\"
Jestli to platí i pro vrchního čerta, nevím. Oni si vytvořili hierarchii. Jak tak šli s dobou.

St. Kocoure - to je Budiž světlo? Připomněl jste mi japonskou povídku, ve které lidi byli trestáni tak, že museli stát na místě a pomalu se měnili ve stromy. Pamatuji si, že tam jeden člověk vrůstající do země říká: Stát není ani tak strašné.
Výjev jako ze snu.

Lucifer
4
Lucifer * 19.08.2013, 17:47:53
Něco vám prozradím. Lapidárium jsem psal ve třech kolech, což se už hodně dlouho u mých kompletně vlastnoručních příspěvků nestalo. V prvním kole jsem to z náhlého podnětu směroval někam trochu do nejasna, ve druhém kole jsem ten směr trochu změnil a ve třetím ho dorazil zase někam trochu jinam. Pokud to někomu připadá jako postavení celé Grofovy teorie na hlavu, tak tohle mým cílem nebylo. Nicméně připouštím, že se ten záměr do toho mohl nějak podvědomě naroubovat. V každém případě je třeba udržovat jin a jang v rovnováze. Mrkající

3
Neregistrovaný (neregistrovaný) 19.08.2013, 11:44:30
Teď nám tady Lucifer svým snem postavil celou Grofovu teorii o transcendentalizmu na hlavu. Zastavení času, neprůchodnost fyzikálních hranic, zmražení všeho živého do ustrnulého kamene, s nímž se jeho vědomí nedokáže spojit, aby poznalo a objevilo Sama sebe. Že by to byla podvědomá protestní reakce?
A nakonec, Lucifer, pán pekel, potká anděla a obdivuje jeho "čistotu krásné růže"!
To jsou mi věci!

2 Oprava
StK (neregistrovaný) 19.08.2013, 10:27:40
Mrkající
Ano humor už jen v prstech: Vlak rychlíku expresem??

1 Fiat lux!
St. Kococour (neregistrovaný) 19.08.2013, 10:25:28
Světlonoš sliboval něco veselejšího a místo toho popsal šerosvitové, zamrzlé sny starých, unavených kocourů.
Vlak vlku vlkem, člověk člověku člověkem, svině svini sviní.
A svině sviní i kolem sebe. Všude je pak samé svinstvo.

Ale neurážejme prasátka... Šlápnul vedle

«     1     »