Noční jízda vlakem

rubrika: Povídání


Už je to asi hodně dávno, ale tehdy se stalo, že jsem jel nočním vlakem. Ono se to v té době stávalo vícekrát, jenže zrovna v tomto případě se stalo něco, co se nikdy jindy ani zdaleka tak nestalo. Ve skutečnosti se vlastně nestalo vůbec nic, jelikož, jak jistě brzy pochopíte, všechno jsem si od prvního do posledního písmenka vymyslel. Proto vám to taky budu vyprávět.

 

Lucifer


Studoval jsem v jednom městě, které se nacházelo na jih od města, v němž jsem bydlel. Ta vzdálenost byla, alespoň na naše poměry, dost velká, takže denní dojíždění nepřicházelo ani se skřípěním všech zubů v úvahu. Byl jsem tedy ubytován v tom studijním městě, které bylo asi šestkrát větší než mé rodné město, do něhož jsem občas na víkend dojížděl. Někdy jsem samozřejmě dojížděl i na delší čas, když třeba bylo zkouškové období, prázdniny, nemoc a tak podobně. V normálním studijním čase se však odehrávalo tohle, a to buď za týden, za dva či tři týdny.

 

Standardní spojení bylo někdy v pátek odpoledne, jenže ten vlak byl zpravidla narvaný. A pak tady bylo ještě jedno, noční spojení. Tohle spojení zaprvé nebylo narvané, a za druhé bylo pro mou duši mnohem romantičtější. Střídal jsem to podle nálady. V nočním vlaku jsem občas míval společnost v podobě jednoho spolustudenta, který mířil zhruba stejným směrem, končil však v poněkud větším městě, asi stejně tak velkém jako to studentské dole na jihu. Byla to noční jízda na sever. Obvykle jsem si našel, ať už sám či s tím společníkem, prázdné kuřácké kupé, pivní láhve jsem otvíral přes stahovací okno, a buď kecal nějaké velmi hutné filosofické úvahy se společníkem, anebo sám hleděl do zářivé noci, přemýšlel, snil, upíjel, pokuřoval a tak dále. Noční vlak na mě působil přímo démonickým způsobem.

 

Noční jízda vlakem, kterou vám teď budu vyprávět, kterou jsem si samozřejmě vymyslel, i když ani to není tak jisté - jisté jsou jenom střípky vázy složené do poháru připomnění - se odehrála, když jsem jel sám.

 

Byla kouzelná noc a z okna, o které jsem si otevíral láhev piva, se na mě usmívaly hvězdy, a do toho drnčely koleje, buch, buch, buch… docela rychle, staccato, ne jako když kráčí nějaký noční pobuda. V kupé jsem byl sám, sám, sám, zcela samotinký… A tak jsem měl zcela rozvinutý prostor k tomu, abych se přehrabával svými myšlenkami, vytvářel z nich nejrůznější struktury, stavby, konstrukce, pak je zase všechny roztříštil na malé kousíčky a z nich pak budoval zase něco jiného. Buch, buch, buch… klap, klap, klap.

 

Už ani nevím, proč jsem byl tak unavený či jak a čím se stalo, že jsem upadl do snového stavu. Neměl jsem ve zvyku ve vlaku spát, ale tentokrát to vypadalo, že už spím, ovšem ne až tak úplně…

 

Vlak se zastavil v nějaké stanici, odněkud jakoby ze záhrobí se ozývalo plechové brumlání nádražního rozhlasu, jemuž jsem vůbec nerozuměl; potácel jsem se ve svých snových vizích a tyhle zvuky zvenčí mě vůbec nezajímaly. Vlak se znovu rozjel, což jsem ucítil tak, že se zase začalo ozývat buch, buch, buch, zprvu pomalu, ale čím dál tím rychleji; vnímal jsem to proto, že to nebylo jakoby zvenčí, ale zevnitř mého nočního vlaku; když…

 

Když tu náhle jsem zaznamenal, že se otevřely dveře kupé a někdo se zcela nečekaně vloudil do mé osamělé jízdy nočním vlakem. Stav, v němž jsem se zrovna nacházel, byl fyzicky tak zkoprnělý, že jsem nedokázal otočit hlavu a podívat se, kdo je ten noční host. Byl jsem v transu a v té chvíli jsem si uvědomil, že mám zavřená víčka, něco jako filmové plátno, na které se promítaly mé snové vize. Nehnul jsem se ani buňkou svého těla, ale velmi dobře jsem cítil přítomnost onoho tajemného návštěvníka, neznámého spolujezdce tou neskonale démonickou nocí.

 

Nejdříve se posadil někde proti mně a přestal se hýbat. Už jsem skoro zmizel za svými víčky, když jsem ho najednou ucítil vedle sebe. Začal se mě dotýkat. Ty doteky však působily spíš imaginárně než fyzicky. Znejistěl jsem. Nevím, jak jsem na to přišel, ale byl jsem si zcela jistý, že ta osoba není ženského pohlaví. Přesto jsem však seděl nehnutě, jakoby v kataleptickém stavu.

 

Najednou jsem přestal slyšet buch, buch, buch, klap, klap, klap, a do mé duše pronikl velmi jasný hlas, kterému jsem zpočátku nerozuměl, dokud se má duše nevyladila.

 

Byl to velmi zvláštní hlas, jaký jsem dosud nikdy ani ve snu neslyšel; konejšivý, moudrý, nadčasový, vznešený, ale zároveň i dráždivý, bláznivý, bezčasový, podzemní… no a proč bych to skrýval, také velmi chlípný. V mé duši do sebe narazily dvě naprosto opačné a vzájemně se vylučující vlny, které ji zaplavovaly asi jako při Potopě světa. Kde je můj Ararat? Kde je to dřevo, ze kterého bych mohl postavit záchranný člun? Nikde nic. Jen konejšivý hlas dráždící mou duši téměř až k nepříčetnosti. Odněkud z nebes posetých zářícími hvězdami, které se zrcadlily v temném podzemí toho nejhlubšího mého podvědomí. Hlas z Nebes a Pekla v jednom balení.

 

Řekl mi toho hodně, a mnohé z toho dodnes využívám. Říct vám však, co to bylo, co to je a co to bude, to nemohu. Slíbil jsem mu, že si to nechám pro sebe. Příběh vyprávět mohu. Koneckonců jsem si ho vymyslel, když jsem se nudil při pohledu do svého bezvýznamným šuměním zaneřáděného monitoru.


komentářů: 6         



Komentáře (6)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Lucifer
6
Lucifer * 29.09.2013, 23:04:08
Myslím, h, že pokud byl zbytek mužů v ženském doprovodu, tak to mohl klidně na sebe hodit. Smějící se

h
5
h * 29.09.2013, 22:56:13
Z vlakových historek mám stejně nejraději tu, jak v kupé sedí několik lidí, mezi nimi i hezká slečna a nesmělý mladík, marně hledající záminku k oslovení děvčete. Až vlak vjede do tunelu ... Když vyjede, mladíka konečně něco napadne a vyhrkne: "Ehm, ..... ten byl ale dlouhej, slečno, co?" Slečna tázavě:"Jo tak to byl váš?"

Lucifer
4
Lucifer * 29.09.2013, 21:41:49
[3] Zajímavá a jistě velmi podnětná interpretace, ale jestli a jak souvisí s mou jízdou nočním vlakem, to neprozradím. Mrkající

3
xxx (neregistrovaný) 28.09.2013, 15:37:30
Surreálná přeměna moudrého průvodčího, konejšivého výpravčího, bláznivého výhybkáře, chlípného hradlaře, nadčasové pomocné stráže VB... To se studentovi odmítajícímu opustit kupé lehko může stát. Mrkající

2 atmosféra ...
StK (neregistrovaný) 28.09.2013, 09:42:34
Mslím, že si Lucifer ani nemusel tak moc vymýšlet když psal tohle romaneto. Polospánek dokáže věci...
Košičan? Dva roky sem a pak zase tam.
A Vrútky jako hranice. A láhve s "výčapnou liehovinou" po kapsách špinavých kabátů. A tabák, Taras Bubla , balený jako machorka do "spořiče tabáku".
Moje mládí.

Kuš, Světlonoši! Posíláš mě do vzpomínek. Mrkající

Stella
1
Stella 28.09.2013, 09:29:36
Hezký stá T ní svátek! Potřetí torzo Venušáka, tentokrát na oslavu sv. Václava.
Zůstal jste, autore, hodně tajemný. Však jste dva v jednom.

Cesty z Moravy Košičanem nebo Ostravanem, potom dál na západ - to byla škola života! Nezapomenutelné. To bylo teprve tajemných i netajemných hlasů! Příběhů na romány. I bez piva a cigaret... Kdybych měla dceru, děsila bych se ji do takového vlaku pustit.
Jezdili ještě vojáci a střídavě asi všichni obyvatelé východoslovenských osad. Ti zadarmo, tábořili na chodbičkách...
To klapání kol se už neuslyší.

«     1     »