.:: Neviditelný čert ::.

Flanďákova koupel

rubrika: Povídání

Jak se tak koukám na hodinky, tak nadešel čas, abych zde zase zprovoznil nějakou povídku od svého dvorního spisovatele Borise Viana, jehož jsem želflanďák nestihl zaživa, jelikož v době, kdy se odebral na věčnost, mi bylo ani ne půl roku, a jistě pochopíte, že v takovém stavu jsem ho vnímat ještě zaživa nemohl. (Ledažeby byl můj fyzický táta, ale to želflanďák nebyl.) Jak jste jistě z názvu pochopili, opět využiju jeho povídkovou knížku Flanďákova koupel, tentokrát však zamířím přímo k jádru věci; totiž k povídce, která se jmenuje stejně jako knížka, a nepochybuji o tom, že vám v hlavě dokleplo, že je to ona, podle níž byla ta knížka pojmenována. Jistě se pobavíte, třeba i vykoupáte a možná i pomodlíte.

Lucifer

Všechno to bylo kvůli Pauwelsovi. Nebýt jeho článku, nikdy bych nebyl v Deligny a nic by se nestalo. Chtěl jsem vidět nějaký ženský a po pravdě řečeno jsem měl štěstí, že si mě nevšimly: nejsem žádný borec, ale na obyčejného bambulu mám snědou pleť (to mám od jater) a taky všechno, co je potřeba. Na prknech bylo příjemně. Neodvažoval jsem se jít vykoupat, protože Pauwels mi nahnal strach s tím svým louhem, a pak, byly tam k vidění ženský, jenže nejspíš jsem měl smůlu: samé ošklivky. Položil jsem se na záda, zavřel oči a čekal, až budu celý černý. A pak, právě ve chvíli, když jsem se chtěl převrátit na břicho, abych nevypadal jako nějaký plážový stan, přese mne upadne nějaký chlap. Četl si za chůze. Četl si v breviáři. No jo, byl to kněz. Tak oni se tady myjí? povídám si, a pak jsem si vzpomněl, že Seminární řád zakazuje šůrovat si faldy jenom ženám. Když už byly ledy prolomeny, přišlo mi, že ho zabiju, ale rozmyslel jsem si to.

„Jedno interview pro Bulvár, pane kněže, prosím,“ řekl jsem mu.

„Dobrá, můj synu,“ řekl kněz, „to nemohu zbloudilé ovečce odmítnout.“ Pokusil jsem se mu vysvětlit, že jsem muž, a tudíž srovnatelný spíše s beranem než s ovečkou, jenže co s tím naděláte, máte po ptákách. Konec mužství. Konec vším. Dobrá, pomyslím si, to bude kvůli tomu knězi; až bude pryč, tak to zas přijde. Nic naplat, já teda začnu.

„Kněže,“ povídám, „jste marxista?“

„Nejsem, můj synu,“ řekl kněz. „A kdo je to ten Marx?“

„Jeden ubohý hříšník, kněže.“

„Inu, modleme se za něj, mé dítě.“

Dal se do modlení. A já se jako trouba už málem nechal ovlivnit a začínám spínat ruce, ale v tom mi rovnou pod nosem praskne podprsenka a já cítím, jak to zase přichází; a to mě zase zakolejilo.

„Kněže,“ pokračuju, „chodíte do bor…?“

„Nechodím, synu,“ řekl. „Co je to?“

„A vy ani sám…?“

„Ne, synu,“ řekl, „já si čtu breviář.“

„Ale co tělo?“

„Ach,“ řekl kněz, „na tom nezáleží.“

„Jste existencialista, kněže?“ pokračuju. „Nezískal jste cenu Plejády? Jste anarcho-masochista?, sociální demokrat, advokát, člen Ústavodárného shromáždění, Izraelita, velkostatkář nebo obchodník kultovními předměty?“

„Nejsem, synu,“ řekl mi, „modlím se a taky čtu Poutníka; a někdy Křesťanské svědectví, ale to je dost nemravný orgán.“

Neklesám na mysli.

„Nejste profesor filosofie? Nejste přeborník v chůzi nebo baskické pelotě? Máte rád Picassa? Nepořádáte přednášky o náboženském cítění u Rimbauda? Nejste jeden z těch, co si myslí s Kierkegaardem, že všechno záleží na tom, z jakého hlediska se na to člověk dívá? Nevydal jste v kritické edici Sto dnů Sodomy?“

„Ne, synu,“ řekl kněz. „Chodím do Deligny a žiju v božím míru. Každé dva roky vymaluju kostel a zpovídám své farníky.“

„Ale takhle se nikdy nikam nedostanete, vy blázne!“ povídám mu (začínal jsem být naštvaný). „Tak co? Jak dlouho to tak chcete táhnout? Vedete směšný život! Žádná světácká známost, žádné housle z Cremony ani trubka z Géricault? Žádný satanismus?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou.

„Teda kněže!“ povídám, „to je síla.“

„Přísahám vám na to před Bohem,“ řekl kněz.

„Ale přece, jestli nic z toho neděláte, kněže, uvědomujete si vůbec, že jako kněz neexistujete?“

„Bohužel, můj synu,“ řekl kněz.

„Věříte v Boha?“

„O tom se nemluví.“

„Ani o tom ne?“ (Hodil jsem mu záchranné lano.)

„Věřím,“ řekl kněz.

„Vy neexistujete, kněže, vy neexistujete. To snad není možné.“

„To je pravda, můj synu. Máte nepochybně pravdu.“

Vypadal zmořeně. Viděl jsem, jak bledne a pleť mu průsvitní.

„Co je to s vámi, kněže?“ Nemusíte se trápit! Máte čas, můžete napsat knihu veršů!

„Pozdě,“ zašeptal. Jeho hlas ke mně doléhal z veliké dálky. „Co byste chtěl? Já věřím v Boha, a to je všechno.“

„Ale to neexistuje, takovýhle kněz.“ (Taky jsem šeptal.)

Čím dál víc průsvitněl a pak se na místě vypařil. Páni, já jsem se styděl. Bylo po knězi. V upomínku jsem si odnesl breviář. Trochu si v něm každý večer čtu. Našel jsem v něm jeho adresu. Občas k němu zajdu, na malou faru, kde bydlel. Zvykám si. Jeho pokojská, ta se s tím smířila, má mě teď docela ráda, a pak, někdy zpovídám holky, mladý holky… piju mešní víno… Nakonec, není to špatný, být knězem.

Reverend Boris Vian

Člen S.S.TJ.*

(*Státní společnost Tovaryšstva Ježíšova)