.:: Neviditelný čert ::.

Sen říjnový

rubrika: Povídání

Bylo to jednou v říjnu, kdy se mi zdál tak zvláštní sen, že si ho ještě stále pamatuji, jako třeba sen z mého dospívání, když jsem spatřil nad divadlem přes ulici tajemný létající objekt (dodnes nevím, jestli se mi to zdálo, anebo jsem ho fakt spatřil), nebo ten ve Vinohradské nemocnici po mém pádu do kolejiště metra, když jsem byl v umělém spánku.

Lucifer

Tenhle sen říjnový se mi zdál někdy pozdě k ránu. Vlastně už bylo pozdní dopoledne – vstávám dost pozdě – a venku už dávno bylo světlo a průběžně denní lidský ruch.

Ve snu jsem se nacházel na jakési konferenci, která se odehrávala v něčem jako sportovní hale. Byl tam vysoký strop a všelijaké ocelové nosníky, příčky a podobně, které se vzpínaly až k samotnému stropu, kde ho pak zastřešovaly. A létali tam holubi. Měl jsem nějakou přednášku a v nedaleké řadě jsem zahlédl ženu, která byla naprosto bezbarvá, šedá jako stín z Hádovy říše, a vůbec se nehýbala. Leckdo mi oponoval, ale ona se ani nepohnula, její rty zůstaly němé. Jenom se na mě dívala očima z hluboké studně.

Potom jsme měli přestávku. Procházel jsem se mezi nosnými pilíři, kolem šuměl nepříliš srozumitelný hovor, jenž se odrážel od pilířů a mizel někam ke stropu, když tu mi na hlavu něco dopadlo a dost nedůtklivě či spíš důtklivě se tam rozpláclo. Byl to holubí trus.

Rozhodl jsem se, že si ten holubí cákanec musím nějak umýt, a najednou mě napadlo, že ta konferenční hala se nachází přes ulici naproti domu, kde jsem bydlel, když jsem ve svém snu či nesnu spatřil skrze potemnělé okno onen zářící objekt, jenž přelétal právě nad konferenční budovou. (V této fázi vyprávění vám musím připomenout, že jde o sen, a ve snech se časové a prostorové koordináty střídají jako ponožky, takže to i nadále tak berte.)

Vyrazil jsem tedy někam k východu toho konferenčního divadla a posléze jsem se ocitl v jakési místnosti, kde byla spousta účastníků, kteří na mě hleděli, a já jim začal vysvětlovat, že mám takový světoborný blog. Chtěl jsem jim ho ukázat, vytáhl jsem mobil, ale ten nejevil zájem, aby fungoval. Přesto se všichni ke mně se zájmem obraceli, vykazovali i jakýsi obdiv či respekt, alespoň jsem to tak vnímal, někteří se usmívali, jiní hleděli vážněji. A pak se místnost začala poznenáhlu vyprazdňovat.

V další místnosti, anebo spíš na chodbě mezi místnostmi jsem potkal zajímavou ženu, kterou jsem oslovil, a ona zcela evidentně pojala myšlenku, že bychom si to mohli užít. Sice chvíli kličkovala, ale nakonec mě začala vést někam, kde by to šlo. Už jsem tomu skoro propadl, když mi v hlavě náhle zacinkal zvoneček a já si uvědomil, že jsem ze své hlavy ještě neuklidil ten holubí trus. Co teď s tím? Během prokluzování různými chodbičkami jsem spatřil umývadlo, rychle a nenápadně jsem k němu zamířil a … A najednou jsem se ocitl na ulici a spatřil svůj rodný dům.

Vstoupil jsem do domu a vydal se do jeho nejvyššího patra, kde jsem předpokládal, že tam najdu byt se svými rodiči, v jehož koupelně si budu moci osprchovat hlavu. (Ve skutečnosti jsme tam bydleli v prvním patře.) Nastala však velmi zvláštní situace, jejíž analýzu se mi doteď nepodařilo uzavřít. Považte: Nahoru jel výtah, zastavoval však jen v každém druhém patře, v patrech mezi nimi žádná výtahová zastávka nebyla. Na to jsem však přišel až postupně, neboť jsem vyrazil pěšky po schodech, až jsem dorazil do patra, v němž byly schody přerušeny. Výš jsem po nich jít nemohl.

V tomhle patře dveře do výtahu nebyly, byly však o patro výš a níž. Pro obyvatele tohoto patra, kteří nebyli příliš zvyklí chodit po schodech, bylo samozřejmě mnohem důležitější to patro pod nimi, kde mohli vystoupit z výtahu a zvládnout těch pár schodů nahoru k sobě. Já, který se k nim dopotácel po všech těch schodech pode mnou za účelem vystoupení až nahoru, jsem byl nucen sestoupit o jedno patro níž, nastoupit do výtahu, vyjet o dvě patra výš a pokračovat po schodech, odkud zase pokračovaly, neboť si ve výtahu připadám stísněně. Jenže k tomu už nedošlo. Nastal náhlý prostorový skok a já se ocitl zase na ulici před domem.

Rozhodl jsem se, že dům obejdu a zkusím to z druhé strany. (Ve skutečnosti to bylo nemožné.) Na druhé straně byly jakési požární schody, po nichž jsem vystoupal až k poslednímu patru, kde jsem zjistil, že se jedná o jakýsi přístavek. Ten přístavek byl však dost rozsáhlý, takže jsem se znovu proplétal nějakými prostorami, místnostmi a chodbami, potkával lidi, které jsem vůbec neznal a kteří evidentně neznali i mě, až jsem se nakonec dopotácel ke konci toho přístavku. Ten konec byl něco jako taková malá stříška, nad níž jsem viděl okna svého rodného bytu, za nimiž jsem spatřil své rodiče. Jenže dovnitř nevedla žádná cesta…

… A pak jsem se probudil do současného říjnového rána, vlastně dopoledne, vlastně skoro již poledne. Peřina byla nadýchaná, má duše vydýchaná a já jsem se ve své mysli motal jako nudle v bandasce. Co se mi to vlastně zdálo? Když jsem se vzpamatoval a celý ten snový příběh důkladně uložil do své paměti, abych se po náležité resuscitaci mohl věnovat jeho analýze, vyšel jsem na lodžii nadýchat se čerstvého vzduchu. Spatřil jsem párek holubů, kteří se k sobě tulili a vůbec si mě nevšímali, ani když jsem si vyděšeně sáhl na hlavu, jestli tam náhodou nemám jejich trus.